Soudný volič, pohroma politika
Autor těchto řádků přiznává, že jeho osamělost v přivítání přímé volby byla taková, že jej skoro dotlačila k pochybám. Lid je lid a má svá pro a proti, nakonec už Platon s Aristotelem tady hodně pochybovali.
Každopádně ať vyrazí v březnu na Hrad kdokoliv, zřejmé je jedno: přímá volba prošla úspěšně jakousi sebelegitimizací a přes veškeré lapsy s ní spojené nakonec v prvním kole vedla k výběru kandidátů nejlepších možných (byť tedy představa jednoho z nich na Hradě je takřka důvodem k emigraci).
Ať si o pánech myslíme cokoliv nepěkného, jako že si to tedy oba zaslouží, musíme jim přiznat, že oba jsou reprezentativní – v tom smyslu, že představují jistý pohled na svět. Jde o výrazné osobnosti s minulostí a veřejnost zřetelně ukázala, že obavy z instalace Karlů Gottů nebyly oprávněné. Jinými slovy řečeno: veřejnost projevila v mnoha ohledech větší soudnost a uváženost, než jí byli a jsou schopni volení reprezentanti v parlamentu.
Toto je jedno z klíčových poselství prvního kola prezidentské volby: jde o další důkaz, že přenášení rozhodovacích pravomocí níž nemusí být spojeno se systémovým rizikem, jak je to často prezentováno. Veřejnost si nezvolila idiota či maskota známého pouze z televizní obrazovky. Od 90. let jde již o několikátý příklad voleb, které vedly k racionálnějšímu výsledku, než jaký si troufali odhadovat i největší optimisté. Vzpomeňme na všechny ty rádoby republikány, Důchodce za životní jistoty – a nakonec i Jiří Paroubek s řadou svých slavných nevýher by mohl vyprávět.
Nade vše ilustrativní jsou samotné okolnosti voleb: veškeré obtíže s nimi spojené měly nějakou souvislost se špatně odvedenou prací těch, kteří je legislativně a technicky připravovali. Tedy zákonodárců a úředníků na nejrůznějších úrovních státních orgánů. Jestliže tedy tito odflákli i takřka desetiletí avizovanou změnu, přičemž voliči se zachovají v zásadě „rozumně“, jaký máme důvod myslet si, že jinde, kde se také zuby nehty drží jednou získaných pozic, to není stejné? Proč bychom se sami nebyli schopni postarat o své penze, zdraví, vzdělání nebo pořádek na ulicích?
Zajímavou souvislost nabízí paralelně se rozjíždějící důchodová reforma. Její menší než malá ambicióznost – a totéž platí pro další oblasti z konce předchozího odstavce – je vysvětlována obavami z toho, že lidé ponecháni na pospas dobrovolnosti rezignují na zodpovědnost a ocitnou se bez prostředků. Nebo bez zdravotního a jiného pojištění. Jde v zásadě o pořád stejnou písničku a o tentýž problém, který řeší většina vyspělého světa. První kolo přímé volby můžeme chápat i tak, že voliči prokázali v rámci možností schopnost jiné než krátkodobé či zkratkovité úvahy a nad očekávání vysokou úroveň rozhodovací racionality. Komické, trapné či politicky prázdné figurky výrazně neuspěly.
V úvodu zmínění antičtí myšlenkoví velikáni byli velmi skeptičtí co do praktické realizace myšlenek demokracie. Oba ji považovali v zásadě za nevhodnou – jen jeden z nich víc, jaksi z principu. Dodnes sledujeme ve společnosti dělítko, které leží tam, kde jej kdysi Platon s Aristotelem položili. Platon považoval lid za hloupý a vládnout mu měli filozofové. Aristoteles také neměl o veřejnosti kdovíjaké mínění, ale když se bylo třeba rozhodnout mezi dvěma špatnými řešeními, měl jasno – ať si ti hlupáci radši vládnou sami.
Schwarzenberg i Zeman mají oba tolik much, že je ani nejde spočítat. Je dost možné, že oba po případném zvolení popřou sami sebe, ať je v něčem takovém skryta naděje či obava. Každopádně by nebylo špatné, kdybychom si – od roku 1918 vlastně vůbec poprvé – zvolili někoho, kdo nemá nutkání být za každou cenu demiurgem společnosti. Takový výsledek by byl do budoucna docela slibný.
Miloš Zeman je takovým demiurgem ještě víc než mistrem světa ve špatných předpovědích.
autor je ekonom. Přednáší na VŠE a CEVROInstitutu