Ještě máme čas přešlapovat
Ministři financí v noci na čtvrtek schválili základy jednotného evropského bankovního dohledu. Technicky a supernudně znějící věta je přitom vším, jen ne tím, nad čím bychom měli zívnout a spát dál.
Jednotný bankovní dohled má být jedním z pilířů budoucí bankovní unie, což je zase oklika na cestě k unii politické. Oklika v tom smyslu, že není explicitně a přiznaně unií fiskální, byť ji v sobě de facto obsahuje.
Bankovní unii je třeba vnímat jako systémově nevyhnutelný doplněk měnové unie a další krok na cestě k dotvoření unie hospodářské. Jde o „postupné prorůstání“ jednotlivých ekonomik, přesně tak, jak je to obsaženo – doslovně – už třeba v Schumanově plánu z roku 1950. Sekvence kroků je zřejmá, logická a svého druhu i nevyhnutelná. V rámci efektu přelévání (spill over) jde jen o další krok, kdy si integrace v jedné oblasti vynutí kroky v oblastech jiných.
Plnohodnotná ECB
Z těchto historických důvodů je proto mylné vnímat plány na bankovní unii jako snahu řešit současné problémy evropských ekonomik spjatých zejména s dluhovou krizí jižního křídla eurozóny. Její koncept vychází z Lisabonské smlouvy, která pověřuje Evropskou centrální banku vrchním dohledem nad fungováním bankovních sektorů všech zemí eurozóny. Jde o její logické vyústění a v tomto smyslu se co do formulací vrací k Maastrichtské smlouvě, na niž plynule navazuje.
V rámci fungování moderního bankovnictví tak bankovní unie nepředstavuje nic jiného než krok směřující k tomu, aby se ECB stala plnohodnotnou centrální bankou a aby mohl být v budoucnosti omezen vliv jednotlivých národních autorit ve prospěch těch nadnárodních. Je ilustrativním příkladem toho, jak ještě nedávno neexistující instituce ad extremo využívají ve smlouvách zakotvených pravomocí.
Argumentace stoupenců posílení nadnárodního rozměru v oblasti bankovnictví vychází ze stejné logiky, jaká byla používána třeba před rokem 1913 v USA, kdy se diskutovalo o zřízení Fedu.
Evropští střadatelé mají být prostřednictvím mechanismů bankovní unie chráněni před ztrátami realizovanými jednotlivými bankami – a má se toho dosáhnout tím, že se Evropská centrální banka stane plnohodnotným a suverénním zapůjčovatelem poslední instance. Dohled se má týkat „systémově významných“ bank, což je ale v dynamickém světě globálních financí dokonale ohebné vymezení.
Další integrace, nebo zpátečka?
Technicky je teď třeba vyřešit jen to, zde je možné vytvořit takový model, který se bude týkat jen zemí eurozóny, či zda je nevyhnutelné rozšíření platnosti i na dceřiné banky, resp. pobočky stojící vně. Požadavek, aby se evropský bankovní dohled vztahoval i na banky stojící vně, není přitom úplně nelogický – extenzivní výklad Lisabonské smlouvy něco takového umožňuje.
Navíc by to mělo logiku i v duchu stále platného závazku učiněného státy stojícími mimo eurozónu, že budou činit taková opatření, která umožní přijetí společné měny.
Včera dohodnuté a podepsané tak zatím dává čas k přešlapování na místě – ale jednou stejně i česká reprezentace stane před rozhodnutím, zda jít po cestě vedoucí stále zřejmějším směrem, nebo zařadit integrační zpátečku. Obě cesty jsou legitimní a my si jen budeme muset vybrat. Za domácí úkol bychom měli po našich představitelích chtít jasnou formulaci kritérií, podle nichž takovou volbu v blízké budoucnosti učiníme.
autor je ekonom. Přednáší na VŠE a CEVROInstitutu.
Je členem MS ODS v Přibyslavi