Přístup České republiky k Evropské unii je často a někdy po právu kritizován. Je označován jako nekonstruktivní a negativistický. Toto hodnocení se však rozhodně nevztahuje na současný postoj české vlády k vyjednávání o novém evropském rozpočtu na roky 2014 až 2020, jejichž první kolo právě zkrachovalo v Bruselu. Ten je pochopitelný, správný a není ani negativistický, ani nesrozumitelný. Vysvětlím proč.
Česká republika se zařadila mezi skupinu států (většinou těch, co dávají více, než dostávají), které požadují snížení celkové výše evropského rozpočtu, a zároveň je v táboře států (většinou těch, co dostávají více, než dávají), které požadují, aby rozpočet na podporu chudších států EU byl krácen jen minimálně, pokud vůbec. Tato dvojakost je však pochopitelná a politicky korektní.
To, že tato pravicová česká vláda bude v době krize a omezování státních rozpočtů napříč EU požadovat snížení celkového rozpočtu EU, je logické a v podstatě nevyhnutelné. Stejně logické je, že bude požadovat, aby při rozdělování tohoto sníženého rozpočtu šlo co nejvíce na podporu růstu a rozvoje chudších členů Evropské unie. Nejen proto, aby se její zástupce, český premiér, mohl podívat svým občanům do očí (což každý politik přítomný na vyjednávání v Bruselu chápe), ale také proto, že kdyby tok peněz nesměřoval od bohatých států k těm chudým, tak by celý systém evropského rozpočtu ztratil v podstatě smysl (představme si, že například Francie pošle do evropského rozpočtu třeba 100 miliard eur ročně a po strastiplném procesu přerozdělení, schvalování a jiné byrokracie jí zase 100 miliard přiteče…).
Důvod, proč si myslím, že přístup české vlády je velmi uměřený, je následující. Český premiér nehrozí vetem, přestože by si to v tomto případě mohl dovolit, protože by tentokráte byl pouze jedním z velké a vlivné skupiny zemí, které vetem hrozí.
Ale i tento umírněný postoj, formulovaný Petrem Nečasem jako „chceme se dohodnout“, je především nevyhnutelný, a to z vyššího principu mravního. Představme si, že Česko by patřilo k těm bohatším zemím, které dávají do evropského rozpočtu více, než z něj dostávají, tedy byli bychom zemí, která dotuje rozvojové programy například ve Španělsku a v Řecku. Jak bychom se my, Češi dívali na to, že se NAŠE peníze investují neúčelně nebo dokonce rozkrádají? Myslím, že české hospody by rozhořčením explodovaly a na Václaváku by protestoval desetimiliónový ublížený dav.
Ať již České republice připadne z unijního rozpočtu na roky 2014 až 2020 jakýkoliv objem dotací, je naší prioritní povinností investovat tyto peníze účelně a znovu nedovolit, aby tyto dotace byly používány neúčelně nebo byly rozkrádány. Pak se budou moci budoucí čeští premiéři dívat třeba svým německým, francouzským, anglickým, švédským, holandským, dánským, rakouským, italským (ano, i Itálie ve „své situaci“ do unijního rozpočtu více dává, než z něj dostává) a finským protějškům zpříma do očí.
Ing. Jan Bauer
1. místopředseda poslaneckého klubu PČR
předseda oblastního sdružení
místopředseda regionálního sdružení
zastupitel
