Novinky Mediální výstupy

V neochotě hledat rezervy je zajedno s většinou evropských poslanců. Oni, stejně jako komise, považují nárůst evropského rozpočtu pro rok 2013 o 6,8 procenta za oprávněný a správný. 

Jako by kolem neexistovala realita. Jako by toto rozhodování probíhalo v atmosféře příjemného hospodářského růstu a jako by samy členské státy nemusely bolestně (a za cenu sociálních kolizí) hledat vážné úspory v národních rozpočtech. Nakonec, Česká republika není žádným laboratorním příkladem, je jedním z mnoha evropských. 

 

Členské státy se ve svém postoji k navýšení evropského rozpočtu rozdělily do tří skupin. 

"Rozpočtově odpovědní" (Velká Británie, Švédsko, Nizozemsko, Německo) volají po škrtech uvnitř rozpočtu a současně požadují reformu výdajových priorit. 

 

Skupina států "zmrazit rozpočet" (Francie – pokud zůstanou výdaje na jednotnou zemědělskou politiku nedotčeny, Finsko, Rakousko a další) podporuje zmrazení rozpočtu ve výši 1 procenta HNP. 

Na své straně mají Evropská komise a Evropský parlament skupinu "kohezních" států" vedených Polskem. Jejich představitelé tvrdí, že hledat úspory je sice nezbytné, ale výdaje v kapitole kohezní politiky nesmí být ohroženy, či mají být dokonce navýšeny. 

 

Bylo jisté, že slabé a nevýrazné kyperské předsednictví na mimořádném "rozpočtovém" jednání hlav členských států, které se konalo minulý čtvrtek a pátek, kompromisní dohodu nenajde. 

Komise s podporou Evropského parlamentu byly ochotny a připraveny vyhrotit situaci až tak daleko, že návrh nového rozpočtu do konce roku 2012 schválen nebude, což se také stalo. Představitelé jednotlivých členských států navíc nebývale otevřeně po krachu jednání o rozpočtu informovali o "hlubokých a zásadních neshodách". 

 

 

Nedá se tak očekávat, že se pozice států do konce tohoto roku natolik sblíží, aby došlo k rychlé a zázračné dohodě. Pak bude následovat procedura podobná rozpočtovému provizoriu, jak jej známe. 

 

Nejpodstatnější na tom všem je fakt, že v přímém přenosu sledujeme další krok v gigantickém souboji o politickou moc a rozhodovací vliv v EU. 

 

Na jedné straně stojí evropské instituce, ochotné beze studu zneužít ekonomické krize, ve vlastním zájmu cíleně vyšponovat stav a do krajnosti se vymezit proti členským státům. Na straně druhé jsou ekonomickými a sociálními problémy slábnoucí členské státy, z nichž některé jsou dokonce ochotné se svých pravomocí ve prospěch bruselského centra vzdát. 

 

Následující týdny a měsíce naznačí mnohé. Buďto si komise s Evropským parlamentem na úkor členských států vydupou své – a tím si potvrdí svůj rostoucí vliv v procesu gigantického převzetí politické moci uvnitř EU, nebo se členským státům podaří vzdorovat jejich tlaku a na čas tak uhájí zbytky vlastního vlivu nad usměrňováním vývoje části evropského kontinentu. Podaří-li se komisi a EP ovšem navíc prosadit zavedení tzv. vlastních finančních zdrojů (což považuji za velmi pravděpodobné), jejichž výnosy by se staly přímým příjmem evropského rozpočtu, nebudou si již muset napříště komplikovat svůj "evropský" život diskusí s předsedy vlád členských států. 

 

Evropské instituce se v takové situaci stanou finančně nezávislými na povinných příspěvcích členských států. Tím svůj úspěch na cestě za převzetím politické moci nad národními státy významně potvrdí. Bez souhlasu voličů. 

 

Ve sporu o budoucí podobu evropského rozpočtu a finančního rámce do roku 2020 tak jde o mnohem víc než pouze o souboj s čísly. Nahlížejme proto na průběh a výsledky jednání minulých (a budoucích) dnů takto ostře.