Novinky Mediální výstupy

Amerika je po volbách, v Číně mají po dalším komunistickém sjezdu. Číňané si stvrdili jednotu, Američané jsou rozděleni skoro přesně napůl dost hlubokou propastí. Volba nového vedení nominálně dvou nejsilnějších ekonomik světa nemohla poskytnout ilustrativnější obrázek toho, jak odlišným způsobem se „to“ dá udělat.

Až budeme přemýšlet, komu bude patřit svět za pár desítek let, neměli bychom na tento tichý kontrast zapomínat. Jasně totiž vidíme, proč nemůže patřit Číně, i kdyby se pesimisté spencerovského ražení ve svém věštění apokalypsy přetrhli. Ne že by si Západ nezadělával na hodně nepříjemná léta příští. Ale to, jak se k moci dostala staronová hlava státu v USA a jak se předávají otěže v říši středu, bude určovat budoucnost víc, než si možná dokážeme představit.

Zbigniew Brzezinski před dvaceti lety v knize Bez kontroly (česky vyšla 1993) s podtitulem Chaos v předvečer 21. století pátrá po možných trajektoriích, jimiž se budou „velké“ dějiny ubírat. Mnohé jeho předpovědi dnes vyznívají legračně. Co však sedí a o čem americké volby a čínské přepřahání vypovídají, je, že globálním hegemonem amerického (či dříve britského) střihu nemůže být společnost, jejíž civilizační vzorce nenabízejí alternativu přijatelnější, než je současný status quo.

Aby nedošlo k mýlce, roli hrají i jiné faktory, aktuálně možná důležitější. I zde Čína ztrácí světelné roky; ale připusťme, že vybudovat vojenské námořnictvo v historicky krátké době či růst další dvě dekády desetiprocentním tempem Čína může. Ekonomická a vojenská síla nejsou opominutelné aspekty. Kulturní a civilizační přitažlivost je však sine qua non. Může nastat situace, že opravdu nekoupíme jinou hračku či kalhoty než „čínské“, byť si to s dovolením troufnu označit za krajně nepravděpodobné. Co je však vyloučené, je přijetí čínského modelu řízení společnosti v zemích, které zcela určitě budou v „geologicky dohledné době“ hrát stále důležitou roli na globální scéně, i když už ne tak dominantní, jako je tomu nyní.

V Brzezinského časech se hovořilo o možnosti, že Spojené státy vystřídá v pozici globálního vůdce Japonsko.

Po čtyřech dekádách hospodářského zázraku to čistě technicky nepůsobilo až tak nereálně. Přesto bylo zřejmé, že o pojaponšťování se v reálném životě hovořit nedalo, i když se například přejímaly japonské vzorce managementu. Japonská kulturní stopa se tím však vyčerpala a s pádem nekonečného růstu ustoupil do pozadí i tento inspirační rozměr. A to je Japonsko násobně vyspělejší než Čína. Je naopak otázkou, zda by Japonsko ekonomicky zaznamenalo takový úspěch, kdyby nepřijalo významné prvky západního modelu společenské organizace.

Stejně tak Čína. Ta je zemí, v níž zeje jinde nevídaná propast mezi nejrůzněji definovanými sociálními skupinami. A zároveň jde o ekonomiku, která si na prsou do značné míry laciné prosperity hřeje hada takového demografického průšvihu. A k tomu všemu svým způsobem výběru vůdců možná naplňuje představy nemála západních intelektuálů o osvíceném efektivním řízení společnosti, ale veřejnosti v nejširším slova smyslu je spíš pro legraci. Legraci jen o něco menší než způsob, jakým se střídají vládcové Kremlu.

PhDr. Ing. Ladislav Tajovský, Ph.D..

autor je ekonom. Přednáší na VŠE a CEVROInstitutu