Skryté vady Obamova vítězství
V demokratických volbách hrají vždy roli faktory, které mají svůj zřejmý racionální a ekonomický podtext, stejně jako ty, u nichž takový společný jmenovatel hledáme obtížně. Podíl těch prvních narůstá s tím, jak jsou volby rutinnější, provoznější. Jak v tomto smyslu rozumět Obamovu znovuzvolení – ale zároveň potvrzení republikánské převahy ve Sněmovně reprezentantů?
Zaprvé měl prezidentův tým štěstí na načasování voleb. Přes všechny špatné informace je americké hospodářství ve vzestupné fázi střednědobého cyklu. Roste průmysl, maloobchod, spotřeba domácností. Nezaměstnanost sice zůstává na vysoké úrovni, ale tvorba nových pracovních míst přece jen vykazuje vzestup. Že prakticky nic z toho nelze přičíst na vrub Obamově hospodářské politice, je druhořadé – ekonomika se ode dna odrazila někdy v polovině roku2009 aprezident měl kliku, že pravděpodobné druhé dosednutí se ještě nekonalo. Navíc centrální banka dělá snad ještě víc, než je v jejích silách.
Takřka dokonalou historickou paralelu najdeme ve volbách roku 1936. Tehdy dodnes vzývaný Franklin D. Roosevelt na vlně krátkodechého oživení drtivě obhajuje svůj mandát, aby pak na přelomu let1937 a1938 přišla recese, které se dodnes říká Rooseveltova. Ta demaskovala vratké základy oživení, které přišlo po Velké krizi, ale už se odrazila „jen“ na porážce rooseveltovské koalice v kongresových volbách roku 1938.
Za druhé se Obamovi podařilo dokonale vytěžit jeho potenciální elektorát. Jeho kampaň vědomě zcela rezignovala na získávání hlasů tam, kde by to přineslo nejisté výsledky; naopak ale udržela maximum těch, které si udržet mohla. Jestliže bude něco dědictvím Obamova prezidentství, pak zcela nepochybně půjde o mílové kroky učiněné na cestě směrem k dalšímu prohloubení propasti mezi těmi, kteří v Americe platí daně, a těmi, kteří z nich žijí. To je bohužel emblematickým poselstvím a společným jmenovatelem mnoha posledních voleb ve vyspělém světě.
Za třetí jsou Obamova vítězství jakýmsi dovršením minimálně půlstoletí emancipace menšin v rámci amerického politického systému. Kořeny najdeme sice již v meziválečné době, ale až s Kennedym a Johnsonem přišla v 60. letech politika, která z menšin – sexuálních, rasových, příjmových – učinila stále vlivnější voličské skupiny. Vnějškově tak můžeme hovořit o dotvoření Velké společnosti, Johnsonem v roce 1964 formulovaného prioritního cíle demokratické politiky.
Riziko takové politiky se však skrývá pod povrchem – ad extremo využívaná „menšinová“ karta, kterou demokraté tak úspěšně hrají, může sice znamenat posílení vlivu těch, kteří historicky stáli na okraji; ale také v této podobě přináší vzestup jejich skupinové identity a nárůst vlivu těch sebevymezujících faktorů, které stojí v přímém protikladu k principům otevřené společnosti. Výsledkem tak může být společnost, kdy si jsou jednotlivé skupiny rovny nikoliv mezi sebou, ale proti sobě. A při pohledu na první povolební prohlášení staronového prezidenta je zřejmé, že toto směřování bude velmi obtížné zastavit.
autor je ekonom. Přednáší na VŠE a CEVROInstitutu
