Nobelovka pro unii
Letošním laureátem Nobelovy ceny za mír se stala Evropská unie. No, když toto ocenění mohly v historii dostat nejrůznější kontroverzní postavy či uskupení, proč by ji nemohla získat EU? Realita je ovšem složitější.
Zpráva výboru hodnotitelů tvrdí, že EU je po léta zárukou míru a stability na evropském kontinentu. Nahlédneme-li do řeckých či španělských ulic poněkud pozorněji, na moc klidu a míru to nevypadá. Za významnější a poctivější ovšem považuji pokus pohlédnout na část evropské historie v širším kontextu a podstatně delší časové řadě.
Mocnosti, které po II. světové válce formovaly budoucí evropské uspořádání, se dostatečně poučily z katastrofálních důsledků Versaillského míru. Navzdory tradiční francouzské snaze o potupu Německa vykročily jiným směrem – směrem hospodářské spolupráce a odstraňování obchodních bariér, což však mělo s dnešní podobou politické integrace Evropské unie pramálo společného.
Původní, a zdůrazňuji správná a blahodárná, podoba evropské spolupráce byla založena na ekonomickém propojování, na svobodném obchodování, na odstraňování celních bariér. Tam, kde hranice překračují obchodní karavany, tam, kde na základě vzájemně výhodné dělby práce roste blahobyt, tam zanikají důvody k ozbrojeným konfliktům a válkám.
Jak Německo, tak Francie – i přes svoji historickou podezíravost, která mimochodem ve skrytých podobách přetrvá až do současnosti – zjistily, že je dobré hospodářsky spolupracovat. Jedním ze základních důvodů unikátně dlouhého období bez válek na evropském kontinentu, je spolupráce na vytváření velkého společného evropského trhu.
Z mediální debaty o Nobelově ceně za mír pro EU zcela vypadla vojenská a hospodářská přítomnost USA v západní Evropě, ačkoliv je třeba zdůraznit, že francouzský prezident Charles de Gaulle si přál z evropského propojování vytvořit protiváhu USA.
Byl to ale právě velkorysý Marshallův plán, který dal západní části zničené Evropy po II. světové válce časový prostor nadýchnout se a nakročit k hospodářskému rozvoji. Na území Německa byly – a stále jsou – americké vojenské základny, které garantovaly jak vnitřní bezpečnost mezi státy západní Evropy, tak ochranu před možným vpádem vojsk zemí Varšavské smlouvy.
Tím se dostávám k možná nejpřekvapivějšímu tvrzení. Nobelovu cenu za mír možná měla dostat „železná opona“. Právě ona rozdělila Evropu na část „západní“- ekonomicky prosperující s funkčními demokratickými mechanismy, a na část „východní“- se selhávajícím plánovaným hospodářstvím, s totalitním politickým uspořádáním a zcela ve vleku komunistického Sovětského svazu.
Americký politický a vojenský deštník pokrývající západoevropské demokracie a jejich vlastní zájem přežít hrozbu invaze Sovětů, byly sjednocujícími motivacemi, proč byla západní část kontinentu bezkonfliktní. Ne EU, ale bipolární uspořádání světa, ve kterém proti sobě stály dva gigantické politicko-ekonomické bloky, jež se navzájem vyvažovaly, jsou paradoxně příčinami desítek let míru v Evropě.
Zatím nezazněla otázka, proč vůbec EU ocenění dostala. O pravých důvodech sice můžeme jenom spekulovat, ale dovolím si tvrdit, že letošní Nobelova cena za mír má být symbolem. Ne jako ocenění minulosti, ale jako rozvázání rukou pro budoucí vývoj.
Předseda Evropské komise Barroso v letošní „Zprávě o stavu Unie“ poprvé v historii nadřadil Komisi nad národní státy. Nahlížejme proto na udělení Nobelovy ceny jako na signál k podpoření navrhovaných federalizačních mechanismů a legitimizaci uloupení velké části moci Evropskou komisí. To, bohužel, nepovede k ničemu jinému, než ke ztrátě svobody na evropském kontinentu.
Je tedy současná EU garantem míru v budoucnu? Současná byrokracie, produkující stohy regulačních opatření, už má daleko k původní myšlence sjednocení Evropy. Sociální a hospodářské problémy, které s sebou současný směr integrace přináší, ukazují, že EU neplní roli, jakou si vytyčila.
Není proto vyloučeno, že spory uvnitř EU, letité ignorování zájmů občanů členských států a na jejich úkor spouštění gigantických penězovodů z částí prosperujících do částí kontinentu dlouhodobě selhávajících, může vytvořit atmosféru „živelné disintegrace“.
EU tak může, bohužel, sama sehrát roli spouštěče konfliktu v Evropě.
člen výkonné rady
poslanec EP