Novinky Mediální výstupy

Standardizace evropských společností sice ulehčuje vládnutí, nezaručuje však jeho kvalitu. Co je užitečné z hlediska bruselských úřadů, ztěžuje mnohdy život v členských zemích.

 

Kupříkladu při stavbě páté části pražského metra A do Motola narostla kvůli směrnicímapožadavkům EU cena stavby minimálně o čtvrtinu na 18,7 miliardy korun. 

 

Praha sice obdrží z bruselských fondů osm miliard, tato dotace je však vázaná na splnění celé řady nákladných podmínek. Patří k nim mimo jiné stavba autobusového terminálu za dvě miliardy korun. 

Rozhodnutí o tom, jak má vypadat organizace pražské dopravy a tvář hlavního města, je sociální inženýrství ve velkém. Označení lokálních výrobků je ve své podstatě totéž v malém. 

 

Do stejné kategorie patří i společná měna. Představa, že různě rozvinuté ekonomiky mohou prospívat se stejnou měnou, se právě neuvěřitelně nákladně reviduje. 

 

Generace evropských integrátorů věřily a věří, že evropská sounáležitost vznikne pod vlivem celoevropských ekonomických a politických institucí a unifikace společenských procesů.

 

Standardizace prostředí má sjednotit způsob života a posléze i myšlení občanů. Úplně stejně uvažovali v minulosti naši komunisté, kteří si mysleli, že socialistická společnost zrodí socialistického člověka. 

Naděje, že po sjednocení institucí a životních podmínek dojde i ke sjednocení myšlení občanů kontinentu směrem k evropskému vlastenectví, se nesplnila. Vposledních letech se děje pravý opak. Skotové, Katalánci a Vlámové chtějí vlastní stát. Lidé se tedy očividně chtějí identifikovat, chtějí někam jednoznačně patřit. Jak to, že se neztotožní s EU? Protože evropská integrace probíhala od počátku shora, jako technokratické sjednocování států, a nikoliv národů. Výsledkem je propast zející mezi organizačním a psychologickým stavem našeho kontinentu. 

 

Protože chybí evropský národ, tak opět – zejména v krizi – roste význam národní politiky. Nemyslím si, že je to tak velké neštěstí. Evropě se vždy vedlo nejlépe, když v ní panovala různorodost.

 

Architektonická tvář našeho hlavního města je dokladem toho, že největší bohatství kontinentu byla a je právě jeho různorodost. Jednota naproti tomu není vždy nepochybně prospěšná. A jednota vynucená je dokonce vysloveně škodlivá. Nikdo to neví lépe než občané bývalých socialistických států. 

 

Není divu, že my Češi patříme ke skeptičtějším Evropanům. Dosud jsme nezapomněli historickou lekci glajchšaltování ve jménu lepší věci. Naše dosavadní zkušenosti s integrační politikou bychom proto měli shrnout a zúročit v tom smyslu, že si jednoznačně vymezíme význam, který EU přičítáme. Evropa není bezpečný přístav, nýbrž ani víc, ani méně než mezinárodní spolek, který má sloužit zájmům jeho členů. EU je prostředek, a nikoliv smysl naší politiky.