Jasně nalinkované volby
Už dlouho nestálo české voličstvo před aktem, jehož výsledek by byl tak očekávatelný. Zároveň si ale nelze nepovšimnout, že vládní strany předpokládaný výprask stresuje mnohem méně, než by odpovídalo zveřejňovaným preferencím.
To má zřejmě několik důvodů. Jednak jsou na stole aktuálnější průšvihy, které musí vláda řešit – a z tolika stran, jako si to právě teď užívá předseda vlády, facky nelítaly už opravdu dlouho. Sešlo se toho skutečně dost a není vůbec jisté, že něco z toho, co by mělo jaksi nominálně dělat Nečasovi největší vrásky, nakonec docela nezapadá do jeho představ. V tomto smyslu víc než volby ukáže následný kongres.
O nic vlastně nejde
Druhý důvod je racionálnější, byť s tím prvním úzce souvisí: prakticky není nic, co by v těchto volbách vládní partaje mohly ztratit – a co buď už neztratily dřív, nebo nikdy neměly. ODS přišla o kraje v levicové revoluci po minulých volbách, TOP 09 tehdy ani neexistovala, LIDEM neexistovala tehdy, stejně jako neexistuje ani teď. Totéž platí o volbách do třetiny Senátu, kde už je to také dané, navíc do hry nevstupují počty potřebné pro prezidentskou volbu.
Paradoxně volby mohou přinést komplikaci největší opoziční straně. Je velmi pravděpodobné, že ČSSD bude stát před rozhodnutím, zda definitivně pustit k lizu komunisty a spojit s nimi i svou budoucnost na celostátní úrovni. V mnoha krajích toto může být fakticky jediná cesta ke stabilní většině a vůbec nemusí být pro Sobotkovy chlapce a děvčata beznákladová. Je klidně představitelné, že masivní porážka dnes a zítra může nepřímo znamenat automatické hlasy pro krajskou opozici v příštích volbách – které už budou celostátní.
Každopádně tím, co je nejsmutnější z ekonomického pohledu, je přehlídka nevyužitých příležitostí, kterými je lemována zatímní část nečasovské etapy českého vládnutí. Že volby v roce 2012 budou odpískané a předem ztracené, muselo být jasné už nejpozději v den jmenování současné vlády. V zásadě bylo jedno, co se bude dít – ekonomická situace byla a je taková, že prakticky vylučovala, aby se Nečas s Kalouskem stali miláčky davů. Načasování voleb nutně spadlo někam ke dnu politického cyklu a vláda sama sebe deklarovala jako tu, která se nedívá jinam než na středně- a dlouhodobý horizont – v tom nakonec spočívaly naděje do ní vkládané.
Odstraňování žab
Systémové změny, jejichž základy měly být v první polovině vládnutí Nečasova kabinetu zabudovány do českého hospodářského modelu, levitují ve vzduchoprázdnu a je stále pravděpodobnější, že se časem úplně vypaří. Je otázka, zda tím, co chybí víc, je ochota či schopnost reformy vymyslet, připravit a prosadit.
Co je ale pryč v každém případě, je jakákoliv dynamika a tah na branku – ministři se střídají jak na běžícím pásu a odborná obec i straničtí ekonomové se od vlády odvracejí zrychlujícím se tempem.
Jediné, čím můžeme Nečase a spol. omlouvat, je pohled na lidi typu Kocourka, Ratha, Šišky, Dalíka; třeba právě tady seděla největší žába a cenou za její odstranění je to, že liberální ekonom nemůže vládě přijít na jméno. Třeba premiér vede souboj s hydrou, jejíž schopnost přežít jenom vzdáleně tušíme. Pokud je to nějak takhle, pak už nemusí být mimo realitu představa, že v součtu má dáti – dal Nečasovi vychází, že je lepší tyhle volby projet co nejvíc a vsadit na krajně nejisté ekonomické oživení.
Druhou možností je, že prožíváme další díl nekončícího seriálu o selhávání českých elit, ukotvených pouze ve vlastním egu, obelhávajících sebe sama a beroucích si – možná nevědomky – společnost za rukojmí vlastní ješitnosti. Příkladů z minulosti by bylo víc než dost.
autor je ekonom. Přednáší na VŠE a CEVROInstitutu