Novinky Mediální výstupy

(www.vlada.cz) Premiér Petr Fiala vystoupil v úterý 30. dubna 2024 na konferenci 20 let Česka v EU: Vize pro rozšířenou Evropu, která se konala na Pražské hradě.

Vážený pane předsedo Senátu, vážený pane místopředsedo, vážená paní místopředsedkyně Poslanecké sněmovny, vážení členové vlády, excelence, vážení hosté,

výročí vstupu do EU jsou pro nás většinou příležitostí k reflexi a bilancování. Bylo to tak před 10 lety a je to tak i nepochybně dnes. Má to určitě svůj význam, protože EU Českou republiku výrazně mění.

Členství v EU přispělo k tomu, že jsme dnes mnohem bohatší zemí.

Členství nám dává také bezpečnostní garance a pevně nás ukotvuje na Západě, kam jsme historicky vždy patřili – kromě několika desetiletí komunistického režimu, kdy jsme z něj byli násilně vytrženi a odděleni železnou oponou.

Aktivně se podílíme na evropské politice a vnášíme do ní svoje zkušenosti.

Toto všechno je pravda a je to skvělé. Já ale chci využít tuto příležitost a zaměřit se hlavně na budoucnost: na to, co Evropu v nejbližších letech čeká, v čem se musí změnit, a také na to, jakou roli by v budoucí Evropské unii měla hrát Česká republika.

Zdaleka nejdůležitější jsou dnes bezpečnostní výzvy. Zajistit si bezpečnost je základní podmínka všeho ostatního. Tyto výzvy musíme vyřešit, abychom ochránili stabilitu celé Evropy, svůj domov a svůj způsob života.

Největší vliv na to má samozřejmě válka v Evropě. Ukrajina bojuje za svoje právo patřit k naší civilizaci a být svobodná – a její boj zároveň rozhoduje o tom, v jakých bezpečnostních podmínkách budeme my všichni v příštích letech žít. To jsou dva velmi dobré důvody k tomu, abychom v tomto konfliktu nebyli pasivní.

EU i Česká republika si to naštěstí uvědomují. Naše vláda nedávno přišla kupříkladu s úspěšnou muniční iniciativou. A spolu s dalšími evropskými zeměmi pracujeme na dalších projektech.

Bezpečnostní výzvy, kterým čelíme, mají i mnoho dalších rozměrů, které současná krize prohlubuje a zvýrazňuje.

Podstatný je rozměr energetické bezpečnosti, tedy potřeba diverzifikovat zdroje a směřovat k úplné energetické nezávislosti na nebezpečných režimech.

Evropské státy na to reagují rozvojem obnovitelných zdrojů, ale také investicemi do jádra a do vývoje jaderných technologií. Pro Českou republiku jde o prioritu. A chceme se také posílet na vývoji ekonomicky dostupných malých jaderných reaktorů.

Naprosto klíčový pro úspěch této strategie je společný celoevropský postup. Pokud se shodneme na společných pravidlech a standardech, reaktory půjde vyrábět ve větších sériích pro více zájemců, a budou tedy dostupnější.

Dalším podstatným rozměrem evropské bezpečnosti je nezávislost v kritických odvětvích (jako jsou léky) a v strategických surovinách a technologiích (například čipech).

Zde všude musíme dál snižovat závislost na jediné zdrojové zemi. Ačkoli nemůžeme všechno vyrábět v Evropě, nesmíme se spoléhat na jediného dodavatele, dnes zpravidla na Čínu. Dodávky, které k nám putují jedinou cestou, ohrožuje řada problémů – od covidu až po blokády a konflikty.

Dalším bezpečnostním rozměrem, který nesmíme podceňovat, je problém nelegální migrace, který už 10 let vytváří tlak na celou Evropu. Tento problém sám od sebe nezmizí, proto je dobře, že členské státy hledají rozumné řešení.

Prvním podstatným krokem byl migrační pakt. Zatím jsme ale na půli cesty, a to nebude stačit. Společné evropské řešení nelegální migrace je nutné, ale musí být odvážnější a také hlubší. Dnes řešíme jen situaci, kdy migranti už dorazí do Evropy.

Proto musíme přidat další opatření, která zůstanou citlivá k těm, kdo mají nárok na azyl, ale odradí od cesty do Evropy ty ostatní, nebo je případně dokážou efektivně vrátit zpět. A musíme v tom být odvážnější a rezolutnější, než jsme byli dřív.

Česká republika je členem neformální skupiny zemí pod vedením Dánska, která připravuje návrh plánů, jak se v tomto problému posunout dál. Řekněme si ale na rovinu, že to bude vyžadovat spolupráci s mimoevropských zeměmi, a tato spolupráce nebude ani jednoduchá ani levná. Pro bezpečnost Evropy se ale musíme i v boji s nelegální migrací posunout dál.

Bezpečnostní výzvy nejsou to jediné, co musí Evropa vyřešit. Dalším navazujícím krokem je konkurenceschopnost evropské ekonomiky. Zde se hraje o to, zda dokážeme soupeřit s dynamickými ekonomikami v Asii a Americe.

Zda si zachováme vysokou kvalitu života, zůstaneme relevantní ve světě, budeme na něj mít vliv a budeme si moct dovolit investice do zelených technologií a do adaptačních opatření vůči klimatickým změnám.

Bohužel to zatím není samozřejmé a ani jisté, protože konkurenceschopnost Evropy už několik desetiletí postupně klesá. Naše dosavadní výhody, jako je bezpečí a vysoká kvalita života, nám přestávají stačit. Proto je jasné, že musíme něco podstatného změnit.

Jednou z cest je přehodnocení přístupu k regulacím. Zde si musíme uvědomit, že bohatství a pokrok nevznikají z regulací a plánování, ale naopak z konkurence mezi firmami a ze svobodných rozhodnutí, do čeho investovat. Což platí to i pro „zelené“ technologie.

Firmy samy vědí, že zákazníci chtějí odpovědné výrobky a služby. A jen pomocí konkurence a technologického vývoje dospějeme k něčemu, co bude nejen správné, ale i udržitelné a životaschopné.

Nemůžeme se také primárně spoléhat na masivní dotace, ale naopak dát více prostoru soukromému kapitálu.

Evropská unie se musí důsledněji řídit principem technologické neutrality. To znamená shodnout se na pravidlech, ale nepřikazovat firmám, jak konkrétně je musejí dodržet. To je způsob, jak spolehlivě ubít inovace.

Dekarbonizace je správná a nutná, ale musíme ji provést racionálně. V současné době probíhá definování klimatických cílů pro rok 2040, ačkoli jsme stále ještě jsme nedosáhli cílů pro rok 2030 a nemohli ani vyhodnotit jejich dopady.

Změna přístupu k regulacím bude fungovat, pokud ji zároveň podpoříme podporou inovací, to je naprosto zásadní, výrazně vyššími investicemi do vědy a výzkumu, a pokud se nám podaří zajistit přiměřené ceny energií.

Myslím, že postupně převládá shoda na tom, co jsou naše slabá místa. Loňský projev o stavu unie paní předsedkyně Ursuly von der Leyen, který se soustředil mj. na modernizaci a dekarbonizaci průmyslu, nebo Antwerpská deklarace pro evropskou průmyslovou dohodu z února tohoto roku nám dávají naději, že věci můžeme posunout správným směrem.

Ukazuje se, že si různí evropští aktéři uvědomují, v čem spočívají naše problémy, a jsou ochotni s tím něco dělat. To, co dnes musíme najít, je především odvaha překonat naše pohodlí a vůle přehodnotit mnohaletou praxi.

Kromě výzev v oblasti bezpečnosti a konkurenceschopnosti nás čeká rozšíření EU o nové členy. Některé země o vstup usilují už velmi dlouho, proto musíme být transparentní a nehrát s nimi hrát falešnou hru. Jakmile splní pravidla a podmínky, tak je máme přijmout.

Proto Česká republika chce v Evropské unii země západního Balkánu, Moldavsko i Ukrajinu. Tyto země chtějí naplno patřit k Západu, tak, jak jsme o to kdysi usilovali my sami. Dejme jim tuto šanci a využijeme příležitosti, které rozšíření přinese.

Z bezpečnostního a geopolitického hlediska je to faktická nutnost, která nejlépe stabilizuje celé naše okolí. Jakákoli jiná varianta je horší jak pro ně, tak pro nás.

Debata o rozšíření znovu otevírá úvahy o reformě unijních institucí. Já evropskou integraci sleduji odborně už více než 30 let a vidím, jak výrazně se proměňuje v čase. Dobře víte, že jsem ji nezřídka kritizoval – že evropské instituce mnohokrát přešlapovaly na místě, a ještě častěji se snažily vytvářet problémy tam, kde žádné nebyly. Debaty o reformách pravidelně selhávaly, protože začínaly tam, kde měly až případně končit.

Věřím, že dnes se situace podstatně projasnila. Každý pohled na východ nám připomíná, jaké zájmy jsou skutečně podstatné a co všechno je v ohrožení. Učíme se fungovat pod tlakem a jde nám to lépe než dřív.

Poučení z této krize je, že Evropská unie by na přicházející výzvy měla reagovat ad-hoc, tedy řešit to, co je potřeba, a právě tolik, kolik je potřeba.

Potvrzuje se, že současná Unie zvládá i zásadní výzvy.

Mám i z tohoto důvodu za to, že nyní nemá smysl podstatně měnit smlouvy. Že bychom tím palčivé problémy nevyřešili, a ještě k nim přidali další.

Opět bychom si prošli kolečkem neúspěšných referend, tak jako v případě Ústavní smlouvy. Občané další posilování pravomocí EU nechtějí. Chtějí naopak, aby současná EU fungovala a byla efektivní.

Můžeme se samozřejmě bavit o úpravách procesů a parametrů, to je dokonce i žádoucí, nezasahujme ale prosím v takto složité době do nosné struktury EU hned poté, co jsme úspěšně otestovali její pevnost v krizi a potvrdili si, že je funkční a akceschopná.

Poslední část tohoto vystoupení bych rád věnoval budoucí roli naší země v Evropské unii.

Poslední dva roky ukázaly, že i středně velký stát, jako je Česká republika, v Unii může prosazovat své zájmy. Musí je však mít promyšlené a definované. Musí vědět, co chce.

Je jasné, že nemůžeme být lídry ve všem, ale už víme, že dokážeme být výrazným, a dokonce rozhodujícím hlasem tam, kde to potřebujeme.

Česko musí nadále prosazovat volný trh bez překážek, ale také bez velkých národních subvencí, které trh ohrožují a mění jej na soutěž národních rozpočtů členských států.

Volný trh a konkurence zůstává základním klíčem k prosperitě, jak ukazuje i poslední Lettyho zpráva.

Česko spolu s podobně naladěnými státy bude v EU nadále prosazovat jaderné technologie jako prověřený recept na stabilní, cenově dostupnou a čistou energii.

Česko bude nadále podporovat bezpečnost a stabilitu Evropy a našeho širšího sousedství, včetně rozšiřování o nové členy a posilování transatlantické vazby.

Dámy a pánové, Česká republika i díky EU prožívá nejúspěšnější období svých moderních dějin. Zařadili jsme se mezi úspěšné evropské státy.

V následujících letech se něco podstatného změní: Z čistého příjemce dotací se postupně staneme státem, který bude sám podporovat nové přistupující země. Je to jeden z důkazů toho, jak prosperujeme.

Buďme hrdí i na to, jak aktivním hlasem Česká republika v Evropské unii je. V posledních dvou letech jsme dokázali, že umíme vzít problémy do vlastních rukou a inspirovat ostatní.

V roce 2004 jsme se vrátili do rodiny evropských států, chvíli však trvalo, než jsme se vrátili přímo do jejího centra a začali aktivně vytvářet evropskou politiku. A dnes už o tom nikdo nepochybuje, tak o tom nepochybujme ani my sami.

Proto myslím, že nastal čas na jeden konkrétní krok – jednou provždy se zbavit nálepek, jako je „nový“ členský stát nebo „postkomunistická země“.

Jsou to slova, která občas používáme automaticky, bez přemýšlení, ale jindy jako výmluvu, proč něco nejde, nebo to jde moc pomalu. Ale tyto výmluvy už přece dnes, po dvaceti letech v Unii, nemají smysl.

Dnes už nesoutěžíme ve druhé lize, ve své vlastní kategorii. Srovnáváme se s těmi nejlepšími a dokážeme dělat velké věci. Takto o sobě musíme přemýšlet, abychom byli dobře připravení na budoucnost.

Dámy a pánové! Nikdy jsem nevěřil, že je Evropa za zenitem, že je to starý kontinent se starou ekonomikou, který ovládají staré myšlenky.

Věřil jsem naopak, že jsme stvořili nejlepší civilizaci na světě. Civilizaci, kde všichni lidé mohou žít důstojně a kde má každý dobrý nápad šanci uspět. A že s těmito výhodami dokážeme zvládnout i ty největší výzvy.

To se nám však může povést jen tehdy, pokud správně nasměrujeme svoji energii, naučíme se opět méně regulovat a více riskovat.

K tomu, aby Evropa uspěla, paradoxně stačí, aby zůstala Evropou: Pestrou mozaikou kultur. Otevřeným tržištěm nápadů a inovací. Místem, kde lidé žijí důstojně a bezpečně. Kusem světa, jehož hodnoty stojí za to chránit a rozvíjet.

Děkuji vám.

Petr Fiala

předseda vlády ČR
předseda ODS