Novinky Mediální výstupy

(Deník) Poslední zasedání sněmovního výboru pro bezpečnost se věnovalo střelbě na Filozofické fakultě. A účastníci si vyslechli i slova poslance Jana Richtera, jehož dcera tam byla těžce zraněna. Mimořádně citlivé téma se tak stalo ještě emotivnějším. I o tom Deník hovořil s předsedou sněmovního výboru pro bezpečnost Pavlem Žáčkem (ODS), který se v osudný den pohyboval nedaleko místa činu.

Po tragické prosincové události ministr vnitra Vít Rakušan pochválil policii za její okamžitý a profesionální zásah. Platí to i měsíc poté?

Shodou absolutních náhod jsem v ten den odpoledne šel ze sněmovny přes Karlův most, kde jsem zjistil, že se něco děje. Dav se rozeběhl proti nám a bylo to, jako by se na nás valila stěna těl, z čehož bylo jasné, že neutíkají před nějakou nicotnou záležitostí, ale před masivním útokem. Když jsem se dostal přes most, volal mi kamarád, že to vypadá na střelce na filozofické fakultě.

Napadlo vás v tu v chvíli, že nic podobného se přece v bezpečné zemi, jakou je Česká republika, stát nemůže?

Já jsem hlavně vnímal nasazení policistů a hasičů, kteří se pohybovali od náměstí Jana Palacha až po Karlovy lázně, dokonce jsem viděl jejich zásah v jednom z hotelů. Pořád jsem to bral jako nějakou prevenci, o obětech v té chvíli nebylo nic známo. Ale jakmile jsem zatočil směrem k fakultě, kde stály tramvaje, zastavili mne a další chodce dva policisté a dva ze zásahovky s dlouhou zbraní, kteří už byli velmi přísní a zatlačili nás do Klementina. To bylo ve chvíli, kdy byl střelec na ochozu, odkud podle následných informací střílel i do lidí na ulici. Z mého pohledu byla tedy akce velmi rychlá, razantní a profesionální. Aniž by policisté v reálu zažili něco podobného, udělali maximum možného, snažili se ochránit bezpečnost a zdraví lidí, kteří se pohybovali kolem fakulty. Pokud dnes víme, kolik tam měl útočník munice a snad i nějaké řetězy, pomocí nichž chtěl budovu izolovat a pak jít dveře od dveří, pak policejní zásah snížil jeho možnost pokračovat ve vražedném úsilí.

Přesto se objevuje řada otázek. Například zda museli policisté odvádět studenty a zaměstnance školy hlavním vchodem na náměstí. Kdyby útočník nespáchal sebevraždu, mohl střílet z ochozu právě do nich.

Definitivní tečka za vyšetřováním ještě nebyla učiněna. I na našem výboru zazněla řada otázek. Dozorující státní zástupkyně i policejní velitelé tam řekli, že musíme vyčkat na ukončení vyšetřování včetně závěrů Generální inspekce bezpečnostních sborů (GIBS). Kdybychom odpovídali na některé otázky předčasně, mohlo by to ovlivnit průběh šetření i jeho objektivitu. Proto je správné požádat veřejnost o jistou míru trpělivosti. K vašemu dotazu ale musím říci, že hlasité pokyny pro studenty, aby opouštěli fakultu s rukama nad hlavou, byly namístě. Nikdo v tu chvíli netušil, kolik je tam pachatelů a zda střelec nemá komplice. Ti se mohli schovávat i mezi potenciálními cíli. V té fázi také nikdo nevěděl, že útočník skončí na ochozu. Největší problém asi byl, že policie vstupovala do objektu, o němž nevěděla skoro nic, a až pomocí studentů musela hledat vstup na ochoz. Ze studentských dob si pamatuji, že podobných zákoutí je v budově několik a člověk zvenčí se tam velmi špatně orientuje.

Míra otevřenosti a detailnosti, s níž policejní představitelé o události informovali, byla nevídaná, což veřejnost akceptovala s povděkem. Přesto třeba Jan Richter, otec postřelené studentky, nedostal odpověď na to, proč musela jeho krvácející dcera ležet ve vaku před fakultou, aniž by k ní mohli lékaři. Proč nejsou záchranáři vybaveni balistickou ochranou?

Určitě bychom se nad tím měli zamyslet. Policie postupovala podle předem stanovených plánů. Pokud nebyl prostor před fakultou absolutně bezpečný, nemohli tam vpustit žádné další osoby ani příslušníky integrovaného záchranného systému. Bylo tedy na nich, aby první pomoc zraněným poskytli sami a pak je předali záchranné službě mimo vymezený perimetr. To vše se stalo. Myslím, že postupovali naprosto perfektně a řadě zraněných pomohli zachránit život. Ačkoli tak šílený čin s hrůznými následky nikdo nečekal, ukázalo se, že policie to zvládla. Po každé akci je ale nutné udělat vyhodnocení, a to se stane. Souhlasím s vámi, že při tak spektakulární akci, kterou vrah připravil, nebylo možné vystačit s běžnou tiskovou zprávou. Bylo nutné veřejnosti detailně popsat policejní zásah a všechny okolnosti, a to i při vědomí, že jde o průběžné informace. Už dnes lze ale říci, že policie se představila jako akční síla, která je i za tak dramatické situace schopna reagovat rychle.

K nejpalčivějším úvahám patří motiv střelce i jeho chování. Jak je možné, že si čtyřiadvacetiletý student vezme milionový úvěr, pořídí si osm zbraní včetně několika dlouhých a nikdo si toho nevšimne? Budete se jako zákonodárci snažit upravit legislativu tak, aby se to neopakovalo?

Profil pachatele a jeho motiv určitě budou chtít znát především bezpečnostní složky. Předpokládám, že policie v závěrečné fázi vyšetřování zpracuje usnesení s návrhem na konečné opatření a že po začernění chráněných údajů to bude veřejně přístupná listina. Z procesního, věcného i právního hlediska to bude muset být dokonale zpracovaný dokument vypovídající o všech aspektech, na něž se dnes ptáme.

Je podle vašeho názoru člověk schopen takového činu, aniž by měl narušenou osobnost? Připomínám, že týden před střelbou na fakultě chladnokrevně zavraždil dvouměsíční nemluvně. Jak to, že si mladíka s divným chováním nikdo nevšiml?

Na to může mít člověk nějaký názor, existuje i řada různých teorií. Pokud jsem ale členem bezpečnostního výboru, kde se snažíme dobrat k co nejjednotnějšímu závěru, nechávám si svůj pohled na pachatele pro sebe. Nebudu předjímat závěry psychologů a psychiatrů, jejichž posudky si policie vyžádala. Nechci spekulovat též proto, abych nebyl označen za podjatého nebo preferujícího jeden názor. Na výboru se k tomu stoprocentně vrátíme po ukončení vyšetřování i práce GIBS. Veřejnost očekává objektivní závěr.

Budete se snažit vy osobně i zákonodárci ODS zlepšit dostupnost psychiatrické a psychologické péče? Je totiž zřejmé, že hlavně mladých lidí, kteří potřebují terapeutickou intervenci, přibývá takřka geometrickou řadou. Souvisí to i prohlídkami žadatelů o zbrojní průkaz.

To je tak vážná věc, že by se jí neměla chopit jedna strana a prosazovat svoje řešení. Dávám přednost konsenzu, ideálně napříč poslanci, kteří jsou členy výboru. Je tam pochopitelně obrovský přesah do ministerstva zdravotnictví. Psychologové a psychiatři upozorňují právě na nedostatek kapacit. Řada odborníků míní, že primární je vytvořit systém, který by propojil informace tak, aby ten, kdo rozhoduje o prodloužení osvědčení nebo jeho získání, měl dostatek informací, na jejichž základě se může kvalifikovaně rozhodnout. Dnes komunikace mezi lékaři ne vždy funguje, takže je třeba ji vylepšit. Jinak je ale podle mnoha expertů naše legislativa dostatečná. Není tedy v zásadě nutné toho moc dělat, kromě toho, aby se informace o dané osobě dostaly do správných rukou.

Chápu to správně, že praktický lékař, který zdravotní osvědčení vydává, by měl například vždy vědět, zda je žadatel psychiatrický pacient a bere nějaké léky?

Ano, to může být cesta. Těch červených světýlek tam bude víc. Směřujeme k tomu, aby prodejci zbraní hlásili různé anomálie, nestandardní reakce zájemců o pořízení jakékoliv zbraně. Tento režim, který je dosud postaven na dobrovolné bázi, by se mohl zpřísnit a podezřelé nákupy by se musely hlásit povinně. Pan ministr vnitra bude svolávat pracovní skupinu, která by se po všestranné debatě a shodě měla domluvit na kvalifikovaném řešení, abychom nic nezablokovali. V dobré víře bychom totiž mohli stvořit něco, co v praxi nebude fungovat. A pak bychom zase museli novelu novelizovat, což není žádoucí. Je nutné situaci dobře analyzovat, byť nemáme mnoho času, pokud bychom měli naplnit příslib, že úprava bude platit k letošnímu 1. červenci.

Část veřejnosti si ovšem myslí, že by stačilo přijmout velmi jednoduché znění. Ve výzvě několika osobností podepsané třeba Petrem Pospíchalem, Pavlem Pafkem nebo Pavlem Baršou se píše: „Stačilo by zbraně, umožňující obdobně masivní útok, pro držení soukromými osobami prostě zakázat.“ Šéf asociace krajů a jihočeský hejtman Martin Kuba k tomu dodává, že k sebeobraně poloautomatickou pušku nikdo nepotřebuje. Uvažujete tímto směrem?

V Česku máme historickou tradici přístupu ke zbraním. Naše střelecká obec je poměrně rozsáhlá.

Ano, jde o 316 tisíc držitelů zbrojních průkazů, kteří vlastní kolem milionu zbraní.

To opravdu není málo, ale těch excesů je na toto množství minimum. My jsme teď pod dojmem tragické prosincové události. Mnozí odborníci by vám ale řekli, že za to nemohou zbraně, nýbrž člověk. Proti tomu stojí druhý pohled, jenž říká, abychom z principu lidem nevěřili, a proto dramaticky omezili počet zbraní. Když srovnáme českou zbraňovou legislativu s okolními státy, je dost přísná. Bavme se tedy o tom, jak systém účelně vylepšit. Někdo se také kloní k názoru, že je velmi dobrý, ale ne vždy se dodržuje. Nepodléhejme iluzi, že ještě konzervativnější přístup zabrání tomu, aby se něco podobného vůbec nedělo. Dosud jsme vlastně vůbec nemluvili o nelegálně držených zbraních, protože i ty mohou sehrát negativní roli. To všechno musíme vzít v potaz, než přijmeme finální verzi. Vámi citovanou výzvu vnímám jako podnět, kterým by se měla zabývat pracovní skupina zřízená ministrem vnitra. Tam by měla zaznít všechna pro a proti.

V té souvislosti se mluví i o využití algoritmu, díky němuž by centrální registr v určitých případech sám definoval nákup většího množství i druhu zbraní. Eurokomisařka Věra Jourová dokonce hovořila o zapojení umělé inteligence, která už dnes umí z analýzy dat určit lidi se sebevražednými či vražednými úmysly. Kde leží hranice mezi osobní svobodou a kolektivní bezpečností, zahrnující i tento typ sledování?

Je to téma pro demokratické společnosti. Totalitní či autoritářské režimy s tím problém nemají. Už před válkou třeba ruský stát běžně kontroloval sociální sítě. Pokud u nás chceme zachovat princip individuální svobody, je obtížné zvažovat variantu existence státního orgánu, bezpečnostní služby nebo policie, který by průběžně sledoval obsah sociálních sítí. Jakási jejich preventivní plošná kontrola se nabízí, ale podle mě bychom tím prolomili princip osobní svobody. A to už bychom se pohybovali na hraně přípustnosti, protože v současnosti tajné služby mohou svou práci dělat jen na základě zákona. Mají-li konkrétní podezření, mohou aktivity takového člověka na sítích monitorovat, posoudit a upozornit příslušné orgány. Je to většinou spojeno s náboženskými nebo politickými motivy, radikalizací jedince či skupiny. Narazí-li však na osobu, jež za sebou nemá žádnou digitální stopu nebo kriminální minulost, je to problém. Toho se zpravodajci a policisté bojí nejvíc.

Přesto se nelze zbavit dojmu, že šlo vraždám předejít už při nákupu několika dlouhých zbraní, jež si vrah z fakulty pořídil díky milionovému úvěru. Nebo nešlo?

Na to, zda v tom okamžiku mělo nějaké červené světlo zablikat a tajné služby měly informovat příslušné policejní orgány, vám nedokážu nyní odpovědět. Musíme si počkat na závěry vyšetřování. Pak také budeme moci snáz odpovědět na otázku, kde je míra ochrany individuální svobody na úkor potírání kriminality nebo předcházení terorismu. To jsou totiž také věci, které rozežírají demokracii a ústavní zřízení. Proto musíme podporovat všechny státní složky, které proti těmto jevům bojují a chrání svobodu celé společnosti.

(Autor: Kateřina Perknerová)

PhDr. Pavel Žáček, Ph.D.

poslanec PČR
předseda výboru pro bezpečnost PS PČR
zakladatel a první ředitel Ústavu pro studium totalitních režimů a Archivu bezpečnostních složek