Novinky Mediální výstupy

(www.blesk.cz) Poslanec a historik Pavel Žáček (ODS) strávil několik dnů v Izraeli, který stále bojuje proti radikálnímu hnutí Hamás. Viděl vybité kibucy, hovořil s rodinami unesených i zabitých lidí. „Když jsme odtud odjeli do těch kibuců, asociovalo mi to situaci, jak se asi museli tvářit třeba spojenečtí vojáci, když osvobozovali koncentrační tábory v roce 1945,“ řekl Blesk Zprávám.

Kolik času jste v Izraeli strávil?

Byl jsem tam čtyři dny. Bylo to pozvání pro dva poslance Poslanecké sněmovny, pro mě a pana Ženíška, od organizace Elnet, se kterou jsem absolvoval cestu po Izraeli už v únoru či březnu. Tehdy jsme se kromě Tel Avivu a Jeruzaléma pohybovali na severu, viděli jsme tenkrát tunely Hizballáhu. Bylo to za úplně jiné situace. Naposledy jsme však byli na jihu a atmosféra po traumatu ze 7. října byla pochopitelně jiná.

Jak se atmosféra v zemi proměnila?

Měli jsme možnost mluvit i s rodinami unesených. Bylo to emočně velmi silné. Vyprávěly nám příběhy o svých příbuzných, ukazovaly nám fotky. Už měsíc nevědí, co s nimi je. Připomeňme si, že nejmladší unesený byl devítiměsíční kojenec, nejstaršímu bylo 85 nebo 86 let, je tam také přeživší holokaustu nebo cizí státní příslušníci. Zároveň nás žádaly o podporu, věřily, že nejen tlak jejich vlády a ozbrojených sil, ale také tlak zahraničního společenství může pomoci v boji proti Hamásu.

Je tam cítit velké odhodlání. Jak v civilní veřejnosti, tak v armádě či v policejních složkách, které také měly ztráty při obraně kibuců a měst. Lidé to berou tak, že aby se to neopakovalo, musí vyřešit existenci a činnost teroristického hnutí Hamás jednou pro vždy.

Navštívil jste i zničené kibucy.

Než jsme jeli do Sderotu a Kfar Aza, který je vedle vesnice Be’eri, kde se odehrály ty největší zločiny, protože se nachází dva kilometry od hranic s Gazou, ještě navštívili jsme základnu izraelských obranných sil Shura. Tam se soustřeďují všechna nalezená těla, provádějí tam rozbory DNA. Jsou to spíš části těl, rozčtvrcená či rozsekaná, dětská tělíčka bez hlavy… Musí se identifikovat podle všech možností moderní vědy, komu to tělo patří. To bylo velmi silné. Bavili jsme se s forenzními lékaři, kteří jako vojenští lékaři viděli leccos, ale takové zločiny, takové ďábelské bestiality, to ještě neviděli.

Když jsme odtud odjeli do kibuců, asociovalo mi to situaci, jak se asi museli tvářit třeba spojenečtí vojáci, když osvobozovali koncentrační tábory v roce 1945 a viděli ta těla, tu bestialitu nacistů. Takhle si museli připadat, říkal jsem si, takhle se museli cítit spojenečtí vojáci. Bylo to velmi silné. Byl tam i muž, který pochází z rodiny přeživších holokaustu, ten u toho brečel.

Jak se dají taková setkání psychicky zvládnout?

Musím říct, že to asi bylo to nejtěžší setkání. Potkali jsme i lidi, kteří to přežili, vrátili se, byli mezi nimi i obyvatelé důchodového věku. Stejně jako všichni ostatní říkali, že jsou odolní, že to zvládnou, že ty vesnice obnoví a bude to tam zase krásné jako dřív, vrátí se tam život. Jenom prý musí obnovit tu důvěru v stát, armádu, policejní složky, že budou schopní zabránit tomu, aby se něco takového opakovalo. A pak je tam ta druhá rovina, kdy se bavíte s lidmi, kteří měsíc nespí a snaží se udělat maximum pro to, aby dostali zpátky své děti, manžele, manželky, babičky, dědečky.

Bylo to opravdu silné, lapal jsem po dechu. Nějaký fotograf nás tam fotil a na našich tvářích bylo vidět, že je obtížné něco říci. Tito rukojmí jsou dalším brutálním zločinem, který nepatří do 21. století.

Byl jste také ve válečné zóně...

To se týkalo toho Sderotu a Kfar Aza u Pásma Gazy. Velmi dobře se o nás starali, byli jsme doprovázení vojáky z Izraelských obranných sil, kteří nám vysvětlovali, co máme dělat, kdyby byl nějaký palebný přepad. Dostali jsme helmy a vesty, snažili se dostat do nás trochu ten dril, kdyby se něco stalo. Byli jsme opravdu na dohled Gazy. Když jsme byli v Kfar Aza, slyšeli jsme střelbu izraelského dělostřelectva, mohli jsme vidět také výbuchy v Gaze, byli jsme opravdu blízko.

Tam nám vysvětlovali, jak ta první vlna teroristů překonala opatření nejen na hranici, ale i v jednotlivých vesnicích, jak se vlastně dostali do země. Věděli, na koho útočí, znali ty lidi jménem, bylo to velmi osobní. Předem byli schopní identifikovat, koho zabijí a koho vezmou jako rukojmí. Bylo to něco, co si v takovém rozsahu nikdo nedovede představit.

Na cestu do Izraele jste se určitě připravoval, v čem to ale předčilo to, co jste čekal?

Sledoval jsem to od samého začátku, tehdy jsme byli s kolegy v Kodani jako součást delegace Poslanecké sněmovny NATO, a když jsme začínali diskutovat o pomoci Ukrajině, přicházely první informace o brutálním útoku. Hned jsme to probírali, přestože to nebylo tématem diskusí. Řešili jsme, co to bude znamenat, jaký dopad to bude mít na Evropu, na naši bezpečnost a jakým způsobem pomoct Izraeli. Už se objevila první videa…

A pak to vidíte na místě, bavíte se o tom s lidmi, procházíte se těmi vesnicemi a domy, kde se to odehrávalo. Kibucy jsou postižené zdaleka nejvíc. Tam, kde jsme byli, zabili 55 lidí a unesli další, ve vedlejším bylo 120 mrtvých. Mluvili jsme s velitelem izraelské speciální jednotky, která se tam probíjela a zachraňovala rukojmí, zachránila jich 50. Bavíte se s nimi o tom, jak stáli proti teroristům, to je další dimenze. Je nutné o tom mluvit.

Už samotná videa z místa jsou brutální, natož pak vidět to v realitě…

Člověk už ty záběry viděl, teroristé měli videokamery a chlubili se tím, co udělali. Pak jsem ale mluvil třeba s jedním milionářem, který ztratil dceru na festivalu Supernova. Zrovna se vracel z nějaké byznys mise v Indonésii. Tu dívku vystopovali někde zabitou u auta, když se odtamtud snažila s kamarády uniknout. Ten prožitek, když se k těm lidem a jejich emocím dostanete blízko, nedá se to zapomenout. Jsem nešťastný z každého ztraceného lidského života.

Musíme se však vrátit zpátky k tomu, jak to začalo. Hamás věděl, do čeho jde, chtěl asi vyprovokovat reakci a vtáhnout další teroristické organizace jako Hizballáh do boje proti Izraeli. Nebylo to vůbec o Palestině, bylo to o teroristickém hnutí. Útok Hamásu na Izrael nebyl o hledání dvoustátního řešení, to byla brutální snaha o pokračování holokaustu.

Hamás se tímhle útokem chtěl v zásadě vyrovnat nebo i předčit brutality Islámského států, který vlastně také veřejně popravoval lidi. Nejen že je zabil, ale také to natočil a prezentoval světu. Dnes bych řekl, že se to obrací proti teroristům. Izraelské orgány jsou schopné jednotlivé teroristy identifikovat a hledat je.

Jak vnímáte současný postup Izraele?

V zásadě všichni představitelé armády říkali, že musí reagovat. Že všichni, kdo se toho brutálního útoku účastnili, ať už přímo na izraelském území, nebo jeho plánování, tak nesou vinu, musí být potrestaní. Vzhledem k tomu, že Gazu ovládá hnutí Hamás, tak je válka vedena proti němu. Teroristé se schovávají za civilisty, nemocnice a další zařízení, ve kterých mají odpaliště raket a sklady zbraní. Když mají své muniční sklady pod nemocnicí, je jasné, že je nutné se tam podívat. Podívat se do tunelů, které zčásti platil Katar a zčásti Evropská unie.

Představitelé izraelské armády i dalších orgánů, přičemž jsme byli i v Knesetu, říkali, že jejich vojáci postupují podle mezinárodně uznávaných pravidel. Na rozdíl od druhé strany, která žádná pravidla neuznává. Když se podíváte na ty záběry, pobíhají tam civilisté vyzbrojení RPG a kalašnikovy a střílí. To je přesně ta situace, kdy se vyrovnáváte s fenoménem, že to jsou teroristé, kteří na rozdíl od té první vlny nejsou identifikovatelní, nemají uniformy.

Pro izraelskou armádu to není jednoduchá situace, ale jak jsme to pochopili, tak jinou variantu nemají. Nemůžou Hamásu odpustit, pochopil by to jako slabost a byl by schopný vyvolat nový útok, možná i s účastí dalších teroristických skupin v regionu. Primárním cílem Izraelců je, že nemůžou ponechat teroristy pár kilometrů od svých hranic. Evropa ani Izrael nemůže dopustit pokračování holokaustu nebo šoa.

A jakou roli v tom hraje Česká republika?

Vnímám to trochu historicky. Pomohli jsme v roce 1948 Izraeli vzniknout, pomohli jsme jim vojensky, pomohli jsme výcvikem vojenského personálu. Všichni v Knesetu, na ministerstvu zahraničí i vojáci si připomínali, že Československo státu Izrael pomohlo. Tohle je hluboko v nich a dnes žádají na základě historických vztahů spíše o politickou podporu a vysvětlování situace unijním partnerům.

Vojenskou pomoc až na výjimky nepotřebují, jsou schopní to zvládnout kapacitně sami. Ale potřebují to pochopení. Operace v Gaze je specifická, je to obrovská zastavěná plocha, kde není úplně jednoduché stíhat zločince a teroristy. Nicméně Izraelci to vnímají tak, že to není jen o nastolení spravedlnosti a vytvoření podmínek pro novou, budoucí, mírumilovnou Gazu, ale také osvobození Palestinců, kteří také žijí pod terorem Hamásu. Bavme se, co bude dál, aby se to neopakovalo, aby se Gaza mohla obnovit v podmínkách našeho civilizačního okruhu a už tam nebylo nebezpečí ani pro Egypt, ani pro další státy.

PhDr. Pavel Žáček, Ph.D.

poslanec PČR
předseda výboru pro bezpečnost PS PČR
zakladatel a první ředitel Ústavu pro studium totalitních režimů a Archivu bezpečnostních složek