Novinky Mediální výstupy

(INFO.cz) Inaugurace nového prezidenta je podstatný mezník politického i veřejného života. Platí to obzvláště v České republice, kde má prezident z historicko-kulturních důvodů mnohem větší symbolický i reálně politický vliv a význam, než by odpovídalo reálným pravomocem daným Ústavou ČR a charakterem parlamentního politického systému. Hrad byl v novodobé historii vždy do značné míry autonomním světem a politickým centrem, a tak změna hlavy státu nepochybně pozmění politické hřiště České republiky. Zda to bude kompletní překreslení, či jen nové rozestavení hráčů na hřišti bez přerýsování čar, je otázkou. Bude to záležet jak na pojetí prezidenství Petra Pavla, tak na vývoji síly a stability dalších politických subjektů, zejména vládní většiny v čele s předsedou vlády.

Ze zkušeností víme, že je-li vládní většina či premiér oslaben, roste politická síla a moc prezidenta. V brutálním provedení jsme to viděli při tzv. rudolfinském projevu prezidenta Václava Havla, který jím zaútočil na dlouhá léta dominantního politického hráče, ale v tu chvíli již politicky oslabeného premiéra Václava Klause. To přispělo k dynamice vedoucí k demisi Klausovy vlády a instalaci tzv. Tošovského vlády, respektive vlády složené z Havlových spojenců a oblíbenců. Prezident Zeman zase využil pádu Nečasovy vlády ke zcela autonomnímu a s žádnou relevantní politickou silou konzultovanému jmenování Jiřího Rusnoka premiérem a sestavení vlády lidmi tentokrát z okolí světa Miloše Zemana.

I Václav Klaus dokázal potrápit nejednoho premiéra či pretendenta na premiérství například úkoly typu seznamu s podpisy 101 poslanců dokazujícího, že má dotyčný v Poslanecké sněmovně většinu. Moderoval a aktivně hledal cestu z vládních krizí opět podle toho, nakolik mu prostor svojí slabostí či neschopností uvolňovali premiéři a předsedové politických stran. Jsem přesvědčen, že na rozdíl od prezidentů Václava Havla a Miloše Zemana prezident Václav Klaus nicméně nepřekročil svým jednáním hranici mezi parlamentním a prezidentským politickým systémem, resp. se nesnažil obrazně řečeno o přemalování čar na politickém hřišti.

Proto pokud bychom hledali vůbec nejkontroverznější a nejskandálnější výrok prezidenta Zemana za celé jeho prezidentství, nebyla by to podle mého soudu lascivní snaha připoutat na sebe mediální pozornost glosováním hudební skupiny Pussy Riot v přímém přenosu, ale přiznání se v jednom z posledních jeho rozhovorů, že jmenováním Jiřího Rusnoka vědomě usiloval o změnu našeho politického systému z parlamentního na prezidentský. V tuto chvíli se měla snést na prezidenta Zemana ta nejtvrdší možná kritika. Ambice měnit politický systém bez toho, aby k tomu proběhla hluboká společenská a politická diskuze, vyvrcholená hlasováním o změně Ústavy, je natolik bijící překročení psaných i nepsaných pravidel, že jen a právě tehdy by snad mělo smysl uvažovat o ústavní žalobě, jakkoliv je to vzhledem ke konci mandátu prezidenta Zemana diskuze již pouze teoretická.

Mám-li proto s nějakými nadějemi či přáním hledět k novému prezidentu republiky Petru Pavlovi, pak právě s přáním, aby respektoval parlamentní charakter našeho politického systému s hlavní rolí předsedy vlády. A to i přesto, že k posunu k prezidentskému systému trestuhodně pootevřel škvíru v minulosti právě sám parlament, který se vzdal své pravomoci volit prezidenta a umožnil přímou volbu. Ta přinesla do parlamentního systému destabilizující a cizorodý prvek, dávající takto zvolenému prezidentovi silnější přímý mandát, než jaký odpovídá jeho roli v parlamentním systému.

Byla to chyba obří, která ani zdaleka nepřinesla kulturnější, méně ostrou a rozdělující kampaň než při volbě prezidenta parlamentem. V té kandidáti, někteří dokonce opakovaně, předstupovali před poslance a senátory s ucelenými projevy, které měly začátek i konec, obsahovaly představy o jejich prezidenství a ukazovaly jejich hodnotové ukotvení, a z nichž bylo možné získat určitě ucelenější obraz o prezidentském kandidátovi než z estrádních diskuzí a soubojů v nejrůznějších médiích předcházejících nejen poslední prezidentské volbě.

Odhadovat formu a obsah prezidenství Petra Pavla je složité. Leccos mohla napovědět jeho kampaň. Ta ale může být často jen kalkulem prezentujícím to, co chtějí lidé slyšet, nebo jaká témata je zajímají. Vzhledem k tomu, že Petr Pavel nemá žádnou čistě politickou minulost a nemohli jsme si jeho postoje a způsoby politické práce zažít, zůstává to, jakým způsobem přistoupí k výkonu své funkce, velkou neznámou. Jistá naděje tkví v jeho dřívějším působení ve strukturách NATO, které mají diplomatický a mezinárodní přesah. Dává to naději, že v zahraniční politice, důležité součásti prezidentské práce, nebude Pavel tím, koho okouzlí a ošálí, že si najednou bude podávat ruce se státníky a lídry nejrůznějších zemí na nejrůznějších fórech. Nejednoho z českých politiků tento „velký svět“ dokázal pohltit natolik, že zapomněl hájit české zájmy.

Česká republika, jako země menší, jasně exportně orientovaná, potřebuje silnou a pragmatickou zahraniční politiku. Potřebujeme posilovat naše vztahy s klíčovými spojenci, ale otevírat i nové trhy a vytvářet ad hoc koalice tu s ambicí prosadit jádro jako zelený zdroj, tu zabránit absurdnímu, nesmyslnému a ekonomicky nebezpečnému plánu na zákaz spalovacích motorů nebo stopnout plány na migrační kvóty apod. K tomu potřebuje prezident vedle zkušeností právě i jistou míru sebevědomí a neohrnování nosu nad platformami, jakou je Visegrádská skupina, která mnohokrát pomohla České republice spolu s ostatními uhájit naše klíčové zájmy.

V domácí politice by pak prezident měl vůči běžné agendě zaměstnávající vládu a parlament vnášet do veřejného prostoru témata důležitá a přesahující jedno volební období: jak nejlépe ochránit a prosazovat české národní zájmy; jak ve světle všech krizí překonat společenský nesvár a nesoulad; jak má dále pokračovat integrační proces v Evropě; jak se stavět k tématům progresivistické agendy; jak nezlikvidovat český průmysl a pracovní místa pod tíhou zelených politik. V těchto a dalších tématech, rozhodujících o životní úrovni, kvalitě a způsobu života v naší zemi, má mít prezident silné slovo a vytvářet tlak i na ostatní politické hráče, aby na tuto agendu nezapomínali či ji neřešili polovičatě.

Přejme si všichni, i ti, kdo Petra Pavla nevolili, aby v těchto i dalších prezidentských úkolech obstál a dokázal pro svoji politiku získat většinu voličů svého konkurenta. Přejme si, aby s pokorou dokázal navázat na to dobré z dědictví svých předchůdců. Jsme příliš malá země, prožívající příliš mnoho problémů, abychom si mohli dovolit politické válčení, nesvár a příkopy po vzoru například Spojených států amerických nebo sousedního Slovenska.

Jan Skopeček

místopředseda Poslanecké sněmovny
místopředseda poslaneckého klubu ODS
poslanec PČR
ekonomický expert ODS
předseda ODS Hořovice