Válka na Ukrajině ukázala, proč je dobré být Evropanem. I bez ideologie
(ECHO24.cz) Nikdy jsem nebyl a nebudu eurofanatikem. Náš vstup do EU jsem bral jako pragmaticky dobrou volbu, jako návrat do kulturně-politického společenství, kam jsme kdysi patřili. Jako ten opěvovaný „návrat do Evropy“. Dneska bychom to měli vidět jinak
Začnu trošku osobně. Když jsme do EU vstupovali, bylo mi 26 let. Kariéra skokana na lyžích, kterou jsem i díky přispění lidí kolem mě dotáhl do úspěšného konce, byla v běhu. A vstup do EU jsem prostě bral jako takříkajíc loženou příležitost, jak se logisticky i politicky přiblížit Západu. A jsem rád, že se tak stalo.
Rok od vpádu ruských sil na zbytek Ukrajiny je ale dobrou
příležitostí si také ukázat, jak je to s tím naším „evropanstvím“. Jsem opravdu hrdý na to, co naše země – a současná vláda s odpovědným premiérem – pro Ukrajinu dělá. Že jen trpně nepřihlížíme zvěrstvům, která se nám dějí za humny. A že nejsme jen tím mlčícím nárazníkovým pásmem, jako v uplynulých staletích. Prostě, že víme, kam patříme.
Ve fungování zkostnatělých evropských institucí je toho hodně co měnit. A i konflikt na Ukrajině ukázal, jak nezastupitelná je role jednotlivých států a národních vlád. To je základ, který Evropu dělá tím, čím je. Nikoliv bruselská byrokracie a čím dál intenzivnější centralizace.
A v tom vidím základ evropské myšlenky, schumanovských
ideálů, které se časem trošku zvrtly ve zmíněném evropském byrokratismu. A právě Ukrajina, jakkoliv je tamní konflikt tragický, je příležitostí si připomenout, o čem ta evropská součinnost vlastně je.
Nazývejme věci pravými jmény. Neexistuje žádný evropský
národ, žádná evropská vláda a bruselsko-štrasburské instituce mají hrát pouze koordinační roli. Ale existuje cosi, jako evropské vědomí a svědomí. A konflikt na Ukrajině nám ukázal, na čí straně stojíme. A jestli ten zvláštní konstrukt jménem Evropská unie má své opodstatnění.
Za mě, má. Jen ho musíme trošku opravit a upravit.
poslanec PČR