V případě ruské plnohodnotné agrese proti svrchované Ukrajině jde o zvláštní válku jaderné velmoci proti svému svobodnějšímu západně orientovanému sousedovi
(www.parlamentnilisty.cz) Právě se vrátil z Ukrajiny. Pavel Žáček (ODS), historik, poslanec ODS a předseda bezpečnostního výboru pro ParlamentníListy.cz popsal, co viděl na vlastní oči a s kým jednal. „Ta konfrontace s takovou mírou barbarství, které na dlouho vylučuje Ruskou federaci z našeho civilizačního okruhu, tedy pokud v něm vůbec kdy byla, dnes je a musí být zcela oprávněně spojována s Adolfem Hitlerem 21. století – Vladimirem Putinem,“ řekl mimo jiné.
Vrátil jste se z návštěvy v ukrajinském Kyjevě, jaké jsou vaše nejsilnější dojmy?
Nejsilnějších dojmů jsem si odnesl několik. Na všech úrovních – a jednali jsme jak s poslanci Verchovné rady, zástupci oblastní anebo místní administrativy, tak s náměstky a ministry jednotlivých resortů a představiteli prezidentské administrativy – jsme se setkali s obrovskou vděčností za naši materiální a politickou pomoc v době pro Ukrajinu nejhorší – ve dnech a týdnech po vypuknutí války. Česká republika dnes patří na Ukrajině k nejvíce respektovaným partnerům. Druhým silným momentem je panující všeobecné přesvědčení, od řadových občanů po vedení státu, že Putinovu brutálnímu útoku odolají, zvítězí a vyženou ruské agresory ze své vlasti.
A posledním jsou strašné pocity, když v Makarivu, Buči a Irpini vidíte ruskou palbou zdevastované sídliště, obytné domy, vilky, školy, nemocnice, a od přímých svědků slyšíte o desítkách a stovkách mrtvých nevinných civilistů, umučených a zavražděných ruskou soldateskou. Ta konfrontace s takovou mírou barbarství, které na dlouho vylučuje Ruskou federaci z našeho civilizačního okruhu, tedy pokud v něm vůbec kdy byla, tento druh bestiální války, o němž jsme se domnívali, že patřil do poloviny minulého století a byl spojován se jménem někdejšího nacistického diktátora, dnes je a musí být zcela oprávněně spojován s Adolfem Hitlerem 21. století – Vladimirem Putinem.
Co konkrétně bylo cílem vaší zahraniční návštěvy?
Jednání se zástupci ukrajinské vlády i představiteli místních samospráv o humanitární, rozvojové, ale i další vojenské pomoci. Prezentovali jsme pochopitelně i spolupráci během našeho předsednictví, projednávali cestu Ukrajiny do Evropské unie, ale také možnosti poválečné obnovy země. Bylo to velmi intenzivní, jedna schůzka střídala druhou. A to vše pod tlakem válečné situace, například když jsme vstupovali do objektu ministerstva obrany, rozezněly se sirény, varující před raketovým útokem, podobně jako během nočního přesunu vlakem do ukrajinského hlavního města a následně i před pátou hodinou ranní v hotelu. Musím zpětně vyseknout poklonu a velmi poděkovat našemu diplomatickému aparátu, a to jak generálnímu konzulátu ve Lvově, tak i velvyslanectví v Kyjevě, i všem ostatním, jak cestu připravili a jak se o nás starali.
Pro úplnost uvádím, že jsme jednali na ministerstvu pro reintegraci okupovaných území, ministerstvu zahraničních věcí, ministerstvu obrany, ministerstvu ekonomiky a ministerstvu energetiky, setkali jsme se se zástupci nevládního sektoru, představiteli Krymských Tatarů, vedením výboru pro národní bezpečnost, obranu a rozvědku Verchovné rady a obzvlášť emotivní bylo setkání se skupinou přátel České republiky v ukrajinském parlamentu. Nevynechali jsme ani některé další úřady zabývající se energetikou a poválečnou rekonstrukcí včetně představiteli municipalit Lvovské a Kyjevské oblasti, komunikovalo se se zástupci Dnipropetrovské oblasti. A v neposlední řadě jsme navštívili otce Svjatoslava, hlavu řecko-katolické církve. Šlo o velmi podnětné duchovní setkání.
Jaký váš názor změnil pohled na realitu Ukrajiny? Je něco, co jste si uvědomil či potvrdil?
Musím říci, že spíše potvrdil. Odolnost nejenom ukrajinských ozbrojených sil, ale vlastně celé společnosti. Fascinovalo mě, že i přes velmi ztížené válečné podmínky se maximálně snaží udržet v chodu jednotlivé instituce, infrastrukturu, podnikání, obchod, ale například i restaurace. Pochopil jsem, že ukrajinská forma odporu proti ruské agresi, je vše udržet v chodu a v nejvyšší možné kvalitě. To je jejich reakce na Putina, který by nejraději vše na Ukrajině zničil. Ruská armáda je nemůže porazit.
Jak se mají tamní obyvatelé? Co jste vypozoroval? Měl jste možnost s některými mluvit?
Jak jsem již řekl, prokazují neuvěřitelnou odolnost, zvykli si i na opakované poplachy a varování před zákeřnými ruskými raketovými útoky, které se v podstatě každé ráno rozeznívají celou Ukrajinou. S některými jsme mluvili, snad nejsilnější byly reakce v oblasti, kterou bezprostředně zasáhla ruská okupace či dělostřelecká střelba. Z diskuse pro mě vyplývá, že na východě Ukrajiny se dříve či později přestane mluvit rusky a všichni přejdou na ukrajinštinu. Na náměstích jsou vystaveny ohořelé zbytky ruské obrněné techniky, u nichž se Ukrajinci hrdě fotí.
Jaký zážitek byl nejsilnější?
Na vlastní oči vidět zničenou Buču, poklonit se u masového hrobu v areálu místního kostela, projet kolem slavného propadlého Irpiňského mostu a navštívit prostřílenou nemocnici v Makarivu. Jak nám bylo řečeno, v těch místech Kyjevské oblasti, kam postoupili ruští vrazi, stále úřady nacházejí skryté masové hroby. Obdivuji ovšem, jak se vše Ukrajinci snaží uvést do původního stavu, odklízejí trosky a intenzivně opravují například i most do Irpině. Jak bylo ovšem vidět kolem hlavních dálničních a silničních tepen do Kyjeva, stále jsou připraveni se bránit, pokud by se snad ruská armáda chtěla vrátit.
Zbraně a vojenské vybavení na Ukrajinu míří už v miliardách dolarů i eur, jsou však obavy, nakolik je technika či finanční pomoc adekvátní či dostatečná. Jak to vidíte po návštěvě Ukrajiny?
V případě ruské plnohodnotné agrese proti svrchované Ukrajině jde o zvláštní válku jaderné velmoci proti svému svobodnějšímu západně orientovanému sousedovi. Z určitého úhlu pohledu jde o opožděné Putinovo završení rozpadu Sovětského svazu v roce 1991. On jako příslušník KGB přece přísahal, že bude za sovětský komunistický režim bojovat, případně za něj i padne. Škodolibě říkám, že se tento jeho osud nyní naplní. Ze známých politických důvodů se žádná další státní entita legitimní obrany Ukrajiny zatím nemůže zúčastnit, pouze dobrovolníci.
A tak našemu západnímu společenství, které je ruskou agresí geopoliticky bezprostředně ohroženo, a to velmi fatálně, nezbývá než dodávat zbraně, postupně od těch sovětských či postsovětských až po vysoce sofistikované zbrojní systémy užívané jednotlivými členskými státy Severoatlantické aliance. Je naším bytostným strategickým zájmem, aby Ukrajina nepadla, vydržela, aby naopak agresor musel dříve či později přiznat neúspěch. Tyto premisy přímou úměrou ovlivňují výši vynaložených finančních prostředků a množství potřebné vojenské techniky a výstroje. Jakýkoliv politický kompromis se obrátí proti nám. Tak to vidím po návštěvě Ukrajiny.
Měla by Česká republika pomoci ještě více? Případně jak?
Jsem přesvědčen, že Česká republika dělá, co může, pomáhá politicky, vojensky i humanitárně, prostě všemi silami. I během naší návštěvy se on-line projednávaly nové projekty vojenské podpory ze strany Ministerstva obrany a našeho obranného průmyslu. Musím se přiznat, že jsem na to náležitě hrdý. Nicméně stále je možno něčím novým přispívat k ukončení války a vytlačení ruských agresorů. Pochopitelně není to jen úkol pro Českou republiku, ale pro celou Evropskou unii i naše strategické partnery.
Ozývají se dohady, kolik toho ještě z vojenského vybavení a zbraní České republice zbývá. Zda nevyprázdnila své sklady a neodzbrojila se. Co k tomu můžete jako předseda bezpečnostního výboru a člen obranného výboru říci? Jak je na tom Česko?
Jsem přesvědčen, že jak Ministerstvo obrany, tak i generální štáb vychází z premisy, že vojenská pomoc Ukrajině nesmí znamenat oslabení naší armády. Máme své závazky v rámci NATO, které jsou klíčové v odstrašování případných agresorů, případně dokonce pro obranu východního křídla NATO i Evropské unie. Logicky, i když se to může zdát paradoxní, využil resort obrany a ministryně Jana Černochová této situace k urychlení modernizace našich ozbrojených sil. Zdá se, že skoro všichni pochopili, jak je důležité mít bojeschopnou moderně vybavenou armádu, že bezpečnostní situace ve světě se změnila a rozhodně ne lepším směrem.
V minulém rozhovoru jste mi řekl: „Pokud by Ukrajina vydala byť jen část svého území, a tím myslím jak Donbas, tak i Krym, a Západ by s tím souhlasil, tak potvrdíme zhroucení mezinárodního řádu formou nového Mnichova a de facto ruské vítězství, potvrzující, že válkou je možné ve 21. století ničit svrchované státy, zabíjet beztrestně jejich obyvatele a měnit hranice. Jedinou alternativou je ponížený ruský odchod z Ukrajiny se všemi důsledky, které to pro Putina a Ruskou federaci bude znamenat.“ Avšak mnoho zahraničních expertů i diplomatů varuje, že se Ukrajina bude muset vzdát části svého území ve prospěch Ruska. Nedomnívají se totiž, že by válečný konflikt skončil uznáním dosavadního území ze strany Ruské federace. Co si myslíte vy, je onen „ponížený ruský odchod z Ukrajiny“ reálný?
I dnes, půl roku od zahájení této strašné války, opakuji – z rozhodnutí Hitlera 21. století platí všechny argumenty, které jsem vám tehdy řekl. Putin samozřejmě zneužívá faktu, že má k dispozici jaderné zbraně. Jinak by již dávno prohrál. Jeho strategie, taktika, moderní vybavení či kvalita výcviku jednotlivých segmentů ozbrojených sil není na potřebné úrovni. Pokud bychom snad přistoupili na kompromis, co to bude znamenat kromě potvrzení rozpadu dosavadního mezinárodního řádu? Za nějaký čas přijde nová agrese ze strany nevyzpytatelného ruského medvěda. A navíc náš západní postoj by byl dalšími případnými agresory, mám tím na mysli například komunistickou Čínu, vnímán jako slabost a pobídka k zahájení dalšího šíleného konfliktu. To nesmíme dopustit. Na Ukrajině se rozhoduje o budoucí mírové podobě světa, anebo o tom, zda nás existující totalitní či autoritativní režimy zavlečou do dalšího zničujícího konfliktu. Nemáme na výběr.
Co by podle vás přimělo obě strany k obnovení mírového jednání?
Ruskou stranu buď vyčerpání jejich ofenzivních schopností, zhroucení ekonomiky a obava z potupné porážky, s cílem ovšem udržet okupovaná ukrajinská území, a celé to samozřejmě prezentovat jako vlastní vítězství. Na ukrajinské straně bych požadavky formuloval takto: vyklizení území okupovaných ruskými silami, souhlas s ruskými poválečnými reparacemi a trestněprávní postih ruských válečných zločinů. A následně ukotvení Ukrajiny v rámci nového bezpečnostního a zahraničně-politického řádu, aby se již ruská agrese nemohla opakovat, což zjevně nezabezpečí žádná nová neutralita, ale buď navrácení jaderných zbraní Ukrajině anebo její vstup do Evropské unie a zřejmě i do NATO.
Jsou vysoké ceny energií a pohonných hmot daní nejen Čechů za pomoc Ukrajině?
Jsou daní za dlouhodobou jednostrannou energetickou orientaci nás i podstatné části Evropské unie na zločinný Putinův režim v Rusku, který nás do značné míry politicky a korupčně ovládal a vydíral. Důsledkem je současná situace, kterou musíme zvládnout. A kterou, bohužel za vysokých nákladů, zvládneme.
Jak se vy díváte na nákup stíhaček F-35 Lightning pro českou armádu? Předražený nákup, kterým se Česko zadluží, nebo potřebné moderní vybavení odpovídající požadavkům?
Pokud se na tyto plány díváte ze střednědobého či dlouhodobého pohledu a navíc v kontextu obrany střední a východní Evropy i východního křídla NATO, tak vám to nijak drahé nepřijde. Protivník musí vědět, že jsme odhodláni se bránit za využití nejmodernější techniky, ve všech doménách, a že se připravujeme na budoucí možný konflikt vysoké intenzity. Jedině tak potenciálního nepřítele odstrašíme od vyvolání další války. Musí vidět naše odhodlání, které je v době míru vyjádřeno právě výší finančních prostředků, moderní výzbrojí a výstrojí a pochopitelně i kvalitním výcvikem a odhodláním. Musí také vědět, že jsme pevnou a spolehlivou součástí Severoatlantické aliance.
(Autor: Zuzana Koulová)
Rozhovor vyšel na serveru ParlamentniListy.cz.
poslanec PČR
předseda výboru pro bezpečnost PS PČR
zakladatel a první ředitel Ústavu pro studium totalitních režimů a Archivu bezpečnostních složek