Novinky Mediální výstupy

Myslel jsem, že tato diskuse, zahájená naposledy letos na jaře, tehdy také skončila. Zdá se ale, že je potřeba stále opakovat a vysvětlovat, jak to se soběstačností ČR je. Je potřeba si uvědomit, že soběstačnost v produkci surovin či potravin nelze odvíjet od toho, kolik procent domácí spotřeby se do dané země doveze ze zahraničí. Stále více zemědělských a potravinářských výrobků se totiž z České republiky vyveze, obvykle za lepší ceny, než by dostali výrobci na českém trhu. Domácí výroba potravin je tak fakticky vyšší, než je podíl domácího zboží v maloobchodních sítích. 

 

Naše země je v řadě oborů soběstačná. Jde například o potravinářské sektory využívající obiloviny, olejniny, cukr, skot či mléko. V minulosti jsme skutečně byli soběstační třeba i v pěstování ovoce a zeleniny, ale jen proto, že sortiment nabízený na našem trhu byl omezený pouze na druhy, které bylo možno vypěstovat v našich klimatických podmínkách. Dnes je u nás nabídka neskonale širší, což má samozřejmě vliv na řadu statistických ukazatelů včetně soběstačnosti. 
 

Zdůrazňuji ale, že je naprostým mýtem tvrzení, že by většina zemí EU byla plně soběstačná ve všech nebo ve většině zemědělských komodit. O plošné soběstačnosti lze nejvíce mluvit v případě Francie a Polska, to jsou ale země historicky zaměřené na zemědělství, na rozdíl od spíše průmyslových zemí, mezi které Česká republika patří. V žádných mezinárodních pravidlech, ani v pravidlech demokratických států není stanoveno konkrétní procento soběstačnosti komodit či potravin. Dokonce ani FAO (organizace OSN pro výživu a zemědělství), která se zabývá zabezpečením potravin v rozvojovém světě, nic takového nemá. 
 

Pokles soběstačnosti ČR pod 80 procent u některých základních komodit není v současné době nebezpečný. Nicméně opakuji, že ministerstvo zemědělství jej nepovažuje za optimální. V minulých letech i v současnosti proto usilujeme o nalezení co největšího množství dostupných finančních prostředků, které chceme směřovat do sektorů postižených výrazným poklesem produkce i soběstačnosti. 
 

Dosáhnout strategické míry soběstačnosti však nelze zvyšováním produkce za každou cenu. Nemá smysl resuscitovat a uměle udržovat při životě neefektivní a nekonkurenceschopné výroby, zvlášť jsou-li s tím spojeny nemalé výdaje finančních prostředků jdoucích z kapes daňových poplatníků. Jinými slovy – nelze udržovat soběstačnost v takových produktech, u nichž není možné, a to ani s významnou podporou státu, udržet kvalitativní a cenovou konkurenceschopnost. ČR tak musí v budoucnosti dobrovolně rezignovat na plošnou podporu a stanovit skutečně prioritně podporované komodity, kam pak může směřovat finanční zdroje.