Novinky Mediální výstupy

(Lidovky.cz) ODS šla do voleb s tím, že nechce zvyšovat daně. Její ekonomický expert a místopředseda sněmovny Jan Skopeček se mantry drží: odmítá úvahy, že by vláda energetickým firmám či případně bankám vyměřila vyšší sazbu. Piráti jim navrhují strhnout z příjmů čtvrtinu, přičemž firmy obecně v tuto chvíli platí 19 procent. „Sektorovou daní bychom vyslali do světa zprávu, že nemáme stabilní, férové a předvídatelné daňové prostředí,“ líčí Skopeček v rozhovoru pro Lidovky.cz s tím, že by to mohlo některé investory odradit. Škrtat se dle něj má ve státních výdajích. Nebál by se oprášit zavedení vyšší spoluúčasti pacienta ve zdravotnictví, kterou už v podobě 30korunového poplatku za návštěvu lékaře zavedla vláda Mirka Topolánka. „Pokud chceme mít nejlepší dostupnou léčbu v případě vážných nemocí, budeme si muset na léky pro léčení banálních nemocí připlatit,“ míní Skopeček. Vládě by se miliardy navíc z daní hodily. Už kvůli mimořádným výdajům na uprchlíky z Ukrajiny či kompenzacím za zdražující energie. I ODS premiéra Petra Fialy a ministra financí Zbyňka Stanjury připouští, že by vybrané sektory víc zdanila – ač je to zásah do ideologické DNA strany. Návrh má být hotový na konci července. „Debatujeme o něčem, čemu říkáme windfall tax. Jde o situaci, kdy máte neočekávaně mnohem vyšší zisky, než je obvyklé, a ne proto, že máte víc zákazníků, lepší produkt, služby, ale díky shodě okolností, například díky tomu, co se děje s cenami surovin a energií,“ popsal Stanjura pro Právo.

Jak se vyvíjí diskuse o sektorové dani pro energetické firmy a banky?

To je otázka na pana premiéra či předsedy koaličních stran, nejsem informován o aktuálním stavu jednání, ale soudím, že v koalici v tomto směru nic rozhodnuté definitivně není. Úvahy o nových daních považuji jemně řečeno za nešťastné, a to se ve slovníku velmi krotím. Poté, co pan ministr Marian Jurečka přišel s nápadem na vyšší daňovou progresi, jsem nicméně velmi rychle reagoval, že je to pro mě – a myslím i pro drtivou většinu mých kolegů v ODS – nepřijatelná věc. Co se týče sektorové daně, nepovažuji to za dobrý nápad z mnoha důvodů. Politických i ekonomických.

A vytváří se nějaké stanovisko za ODS a za celou vládu?

Diskuse samozřejmě běží, hovořím o tom s kolegy z poslaneckého klubu i dalšími spolustraníky. Jsme koaliční vláda a jsme nuceni řešit i návrhy, které vznášejí koaliční politické strany. A nápady zdanit banky občas slyšíme i z ekonomické obce. V poslaneckém klubu ODS nás meritorní diskuse o těchto věcech ještě čeká.

S jakým postojem k sektorové dani se setkáváte v ODS a zbytku koalice?

Nechci a nebylo by ani fér hovořit za celou ODS. Ale když jsem před pár dny měl možnost slyšet kolegy z expertního týmu, který se v ODS věnuje financím, když se bavím s kolegy z našeho poslaneckého klubu, tak nemám pocit, že by byli z nápadu na nové daně jakkoliv nadšeni, naopak tam cítím výraznou nechuť. Dovedu si ovšem představit, ale je to jen má vlastní spekulace, že návrhy na sektorovou daň přicházejí přímo od samotných bank. Ty se mohou obávat reputačního rizika z toho, že nahromadily mimořádné zisky na pozadí krize. Pak ale ať raději dojde k dohodě mezi vládou a tímto sektorem o dobrovolném příspěvku na řešení krize, investice či něco podobného.

Proč je podle vás sektorová daň nepřijatelná?

Sektorovou daní bychom vyslali do světa zprávu, že Česká republika nemá stabilní, férové a předvídatelné daňové prostředí. Což by byla negativní zpráva nejen pro podnikatele a investory z energetického a bankovního sektoru, ale pro potenciální investory obecně. Nemohli by si být napříště jisti, zda politická reprezentace arbitrárně nerozhodne, že v jejich sektoru vzniká nepřiměřeně vysoký zisk, který je třeba zdanit. Navíc je tyto náklady také třeba poměřovat s tím, co by mohla sektorová daň přinést státnímu rozpočtu.

Sám jsem to nepočítal, ale četl jsem odhady, že by to mohlo být v případě energetického sektoru 20 až 30 miliard korun. A to v kontextu potenciálních negativních nákladů včetně znejistění investorů nestojí za to. A v neposlední řadě: jako u jakékoliv jiné daně platí, že minimálně část daňového břemene, které na dotčené společnosti uvalíte, jsou tyto firmy schopny přenést v cenách na své zákazníky. A to ani zdaleka nejsou všechna proti.

Co dalšího lze namítnout?

Politici by si měli zakázat používat přídavná jména jako nespravedlivý, nezasloužený či nemorální zisk. Zisk je prostě hlavním hnacím motorem ekonomického rozvoje, a tedy i rozvoje společnosti. Může přitom vznikat různě. Někdy máte lepší produkt, překvapíte trh a vyděláte na tom. Někdy je firma schopna vyrábět či poskytovat službu levněji než konkurence. Někdy je zdrojem zisku ochota více riskovat. A někdy vzroste zisk díky tomu, že se po něčem z ničeho nic zvýší poptávka, aniž byste se o to zasloužila. Třeba v době covidu šla obrovsky nahoru poptávka po rouškách. Anebo po vakcínách. Dnes bychom se tedy v logice diskuse o sektorových daních mohli bavit, zda to byl zasloužený, nebo nezasloužený zisk pro farmaceutické a zdravotnické firmy a zda bychom je neměli extra zdanit.

Má někdo právo a schopnost hovořit o tom, co je přiměřený, více spravedlivý a méně spravedlivý, více zasloužený a méně zasloužený zisk? Takhle to hodnotit nejde, pokud nechcete být nařčena z marxistického uvažování. Navíc každý z nás by to hodnotil trochu jinak, protože to záleží na našem hodnotovém systému. A to se nemůže odrážet v daňovém systému. Ve zdaňování musí existovat rovný princip vůči všem daňovým subjektům a nemůžeme je rozdělovat a přemýšlet, jestli jejich zisk z podnikání, které je v souladu s právním řádem, je více či méně zasloužený. A když to obrátím: co budeme dělat ve chvíli, kdy nějaký podnikatelský subjekt dosáhne ztrátu, budeme mu ji kompenzovat, protože ji vyhodnotíme jako nespravedlivou ztrátu? Takto o daňovém systému uvažovat nelze.

Zavedla takovou speciální daň, které ekonomové říkají windfall tax, nějaká jiná země?

Často se dnes odkazuje na éru premiérky Margaret Thatcherové, která takovou daň zavedla na omezenou dobu v Británii. Zdanila banky, které těžily ze zvýšení základní úrokové sazby v zemi. To tehdy ještě bylo v kompetenci vlády, nikoliv centrální banky. Sazby šly nahoru na 17 procent. A protože banky toto zvýšení skoro nepropsaly do úroků na vkladech střadatelů, rozhodla se premiérka zavést onu speciální daň.

My jsme s naší repo sazbou velmi vzdáleni tehdejší britské sazbě. A banky částečně zvyšují úroky z vkladů, jakkoliv to dělají se zpožděním. A ještě poznámka – v Británii byla ta speciální daň pro banky poměrně rychle opuštěna a Margaret Thatcherová za to čelila kritice.

Premiér Petr Fiala diskusi na téma nějaké participace energetických firem a bank na pomoci lidem zasaženým růstem cen energií a inflací nevyloučil.

Pokud jsem tomu rozuměl dobře, pan premiér hovoří o tom, že by si raději než sektorovou daň představoval jinou formu solidarity energetických a bankovních firem. V tom jsem s ním zajedno. Také by pro mě bylo přijatelnější, kdybychom se s těmito sektory dokázali dohodnout na dobrovolné vyšší spoluúčasti nad rámec standardního zdanění během stávající krize. Jsem přesvědčen, že jak bankovní sektor, tak energetický mají zájem na tom, aby byl v ČR zachován sociální smír. A aby je nepostihlo vysoké reputační riziko, že na krizi vydělávají. Takovou solidaritu si dovedu představit.

Koneckonců existuje něco, s čím v minulém volebním období přišel Andrej Babiš a co nemělo reálný výstup. A sice fond, do nějž měly přispívat banky na investice. Dovedu si představit, že v tomto směru by se dalo s bankami hovořit. A pokud nejsou připraveny investiční projekty, tak – bavíme-li se o nutnosti penzijní reformy – by mohl vzniknout fond, který by na reformu penzí šetřil finance. Protože na začátku penzijní reformy bývají potřeba peníze na krytí deficitu penzijního účtu. Benefity pro veřejné finance přicházejí v souvislosti s reformou penzí až se zpožděním.

Ale znovu říkám, nemluvím explicitně za vládu. Jde o můj názor jako poslance ODS a toho, kdo se v uplynulých letech na programových dokumentech ODS ekonomického charakteru docela významně podílel. Budu nicméně opakovat kolegům na poslaneckém klubu, že bych považoval za politickou a ekonomickou chybu, kdybychom sáhli k zavedení sektorových daní a zvyšování daňové progrese.

V posledních měsících kromě energií, potravin a vlastně všeho výrazně zdražily i hypotéky. Má je kdekdo a nálada jejich majitelů nemá daleko k pláči. Neobáváte se ztráty sociálního smíru?

Jako pravicový politik si velmi uvědomuji hodnotu sociálního smíru. Včera jsem četl velice přiléhavý termín, použil jej tuším analytik Petr Sklenář. Napsal, že inflace rozleptává společnost. Takže mám obavy. Nejen kvůli hypotékám, ale kvůli celkovému růstu míry inflace, která snižuje životní úroveň. Navíc inflace je strukturovaná a různé skupiny jí čelí v různé míře. Na někoho doléhá násobně, protože jeho spotřební koš se skládá z velké části z nákladů na bydlení, energií a potravin. Ze ztráty sociálního smíru mám obrovské obavy a souhlasím s tím, že musí existovat cílená státní podpora, abychom nenechali padnout na kolena ty, kdo nejsou z nějakého důvodu schopni si pomoci sami. Musí to ale být cílená pomoc a v objemu, který mohou ustát veřejné finance a který nebude roztáčet inflaci.

Pokud jde o hypotéky, je třeba si připomenout, že jsme v posledních letech měli téměř nulové sazby, což nebylo standardní. Bylo to mimořádné období, způsobené zcela mimořádnou, nestandardní, netradiční měnovou politikou po krizi 2008 až 2009. Když se podíváme před tuto krizi, sazby hypoték byly rovněž vyšší. Takže se pouze vracíme do standardnějšího období.

Bude vláda, i přes současnou situaci, kdy musí pomáhat domácnostem, zvyšovat výdaje na obranu, pomáhat ukrajinským uprchlíkům a podobně, schopna držet se svého programového cíle snižovat schodky veřejných financí?

To, že válka na Ukrajině a její dopady mění leccos z plánů a ze strategií, které si vláda na začátku svého fungování zadala, je jasné. Jinak to nejde. Nicméně jsem přesvědčen, že vláda nesmí rezignovat na konsolidaci veřejných financí. Na celou řadu negativních hospodářských problémů jsme si zadělali sami i bez války. To platí jak pro dlouhodobou nerovnováhu veřejných financí, tak pro ceny energií. Válka prohlubuje a zhoršuje krizi, která v energetickém sektoru je a souvisí s iracionální zelenou politikou posledních let. Deficity veřejných financí se s příchodem covidu změnily nejen kvantitativně, ale i kvalitativně jde o zcela nový fenomén.

Dospěli jsme do stavu, kdy si začínáme zvykat na to, že minus 300 miliard korun (schodek státního rozpočtu – pozn. red.) je standardní číslo, nový normál. Ale to standardní číslo prostě není. A nesmíme se s ním smířit. Já jsem dlouhodobě přesvědčen, že problém veřejných financí je na výdajové straně. Když dlouhodobě srovnáme naši složenou daňovou kvótu, tedy kolik daní uvalujeme na firmy, na občany, s průměrem zemí OECD, nejvyspělejších zemí světa, jsme nad průměrem. Když to srovnáme s EU, jsme níže. Ale my jsme stále ještě dohánějící ekonomika a jsem přesvědčen, že dohánět nelze zvyšováním zátěže ekonomiky daněmi.

Když se podíváte na trend růstu výdajů, tak prostě neodpovídá vývoji žádné srovnatelné veličiny, ani růstu příjmů státního rozpočtu, ani vývoji hrubého domácího produktu. Pokud nic neuděláme s výdajovou stranou rozpočtu, veřejné finance do dlouhodobé udržitelnosti nedostaneme.

Co lze dělat s výdaji?

Musíme se podívat na největší položky: sociální výdaje, penze, výdaje na zdravotnictví, na školství. Prvním krokem ale musí být zeštíhlení státu, šetření. Bolí to, ale jde to udělat rychleji než například změna penzí. Systémové změny penzí či financování dalších veřejných statků a politik jsou mnohem složitější a trvají déle. Ale když se podíváme na strukturu veřejných výdajů, nemůžeme dojít k jinému závěru, než že musíme změnit i tyto systémy. I v kontextu toho, že žijeme v demografickém trendu charakteristickém stárnutím populace, což znamená stále větší tlak na penzijní a zdravotní systém. A pokud si budeme chtít udržet stávající vysokou kvalitu zdravotnictví, i s velkou dostupností špičkových inovativních léků, bude nezbytný větší podíl soukromých zdrojů na financování zdravotnictví.

Co může vláda stihnout udělat do konce svého mandátu?

Co se týče velikosti státu, může udělat mnoho. Digitalizace státu nesmí být jen přenesením papírového formuláře do digitální podoby. Musí mít měřitelný výsledek v podobě snížení počtu státních zaměstnanců. Žijeme v zemi, kde je víc než 900 tisíc lidí placeno z veřejných rozpočtů a zdrojů. Číslo průběžně rostlo, je obrovské a v kontextu deficitu si ho nemůžeme dovolit. Když vidíme, že máme o sto tisíc pracovních míst na trhu víc, než je žadatelů o práci, jsem přesvědčen, že redukci státu lze realizovat, aniž bychom zvyšovali nezaměstnanost. Volnou pracovní sílu rád využije soukromý sektor.

Druhá věc: musíme pohnout s penzijní reformou. A aspoň evoluční cestou je třeba přicházet se změnami, jež přispějí k větší finanční udržitelnosti penzijního systému. Pokud jde o zdravotnictví, teď mluvím čistě sobecky jako potenciální pacient. Jako člověk, jenž chce mít v ČR špičkové zdravotnictví a dostupnost nejmodernějších léčebných přípravků, metod a technologií. Jako člen správní rady VZP vím, že jsme v Evropě co do dostupnosti inovativních léků asi na 10. místě. Ale trend, jakým kvůli tomu stoupají náklady, je dlouhodobě neudržitelný.

Co tedy navrhujete?

Pokud chceme mít nejlepší dostupnou léčbu v případě vážných nemocí, budeme si muset za léky pro léčení banálních nemocí připlatit. Byť už asi nebude – po politickém zemětřesení, které to přineslo – nikdo opakovat věci typu 30korunové poplatky za návštěvu lékaře či předpis.

Ale je třeba zvýšit motivaci lidí, aby se o své zdraví více starali, předcházeli tak nemocím a systému šetřili peníze, případně do něj přinášeli peníze navíc. Považuji za hloupé, že si dnes člověk, když si chce třeba pořídit lepší kloubní náhradu, prostě nemůže zaplatit rozdíl mezi tím lepším a standardním kloubem, ale musí zaplatit lepší kloubní náhradu celou. Tohle zbytečně brzdí příliv soukromých peněz do zdravotnictví.

Lidé by si často rádi ten nadstandard zaplatili. Musí přijít možnost individuálního připojištění, individuálních pojistných plánů. Každý máme rodinnou anamnézu a je pravděpodobnější, že nás potká určitý druh choroby. Anebo někdo hodně sportuje a je náchylnější k nějakým zraněním. I v tomto smyslu bychom mohli zavést prvky individuálního pojištění, které by člověka motivovaly k tomu, narýsovat si svůj zdravotní plán včetně toho, na co chce z veřejného zdravotnictví dosáhnout.

Jan Skopeček

předseda ODS Hořovice
místopředseda Poslanecké sněmovny
místopředseda poslaneckého klubu ODS
poslanec PČR
ekonomický expert ODS