V čele EU můžeme pomoct i českému sportu
(www.echo24.cz) Jsem realista, což se týká i politiky. Na druhou stranu i tady platí, že kdo nic nedělá… Neboli, že je potřeba se snažit a využívat příležitostí, které se naskytnou.
A právě v tomhle duchu vidím i nadcházející české předsednictví v Radě EU. V příštím půlroce dostaneme podruhé během našeho 18letého členství možnost ovlivňovat unijní agendu. A je jen na nás, jak se k tomu postavíme. Třeba i v oblasti sportu, kterou se dlouhodobě zabývám.
Když říkám, že jsem realista, tak to pochopitelně platí i v tom, jaká témata se nejspíš budou během českého předsednictví řešit nejvíc. Bude to určitě konflikt na Ukrajině, energetická otázka, možná rostoucí ceny a klesající množství dodávek potravin, ať už v evropském či globálním měřítku… Doufám ale, že dojde i na sportovní oblast.
Sport je totiž mnohem širší téma, než by se zdálo. Pro někoho je to záliba či relaxace, pro jiné povolání. Plní důležitou socializační roli a v neposlední řadě poměrně zásadně ovlivňuje zdravotní stav náš, ale i celé populace (k tomu se dostanu víc za chvílí). No a zapomínat nesmíme ani na ekonomické aspekty, ve sportu a kolem něj se točí obrovské peníze. To vše platí jak pro Českou republiku, tak samozřejmě i pro celou Evropskou unii, na řízení jejíž agendy budeme mít od začátku července vliv.
Protože je co zlepšovat. U nás, i v celé EU. Stačí vzít zmíněný zdravotní rozměr sportu. Ne nadarmo se říká, že pohybové aktivity jsou nejlepší prevencí proti nemocem. Stav ale není nijak valný. Stačí se podívat na zatím poslední publikovaný celounijní průzkum na toto téma (Eurobarometr z března 2018). Podíl obyvatel, kteří se nevěnují žádným sportovním aktivitám, oproti předchozímu období vzrostl napříč Evropou z 42 na 46 %.
Tenhle trend navíc trvá už více let a koronavirus se všemu restrikcemi, home officem, domácí výukou atd. to ještě zhoršil. Projevilo se to zvláště na dětech, kde vzrostlo případů obezity, což u nich může v budoucnu bohužel vyústit v leckteré zdravotní potíže. A tím samozřejmě dojde k zátěži celého zdravotnického systému, který už tak bude mít co dělat se stárnoucí populací Evropy.
Jedna věc je ovšem nějaká vnitřní motivace sportovat, druhou věcí je dostupnost sportování, resp. dostupnost infrastruktury. Ta je zvláště u nás chybějící, či hůře – zastaralá. V tomto ohledu se ostatně odhaduje, že pomyslný vnitřní dluh je ve výši nějakých 250 miliard korun. Chlácholit se můžeme trochu tím, že v tom v rámci EU nejsme určitě sami. Minimálně státy bývalého východního bloku jsou na tom stejně jako my. Společným úsilím pomocí různých unijních programů se toho v nápravě tohoto stavu dá určitě dokázat víc.
A pak tu jsou vleklé problémy provázející profesionální sport, řadu z nich pojmenovává i pracovní plán EU v oblasti sportu na období 2021-2024. Ať už jde o boj proti dopingu, manipulacím a korupci, snaha o bezpečnější prostředí, posilování práv sportovců (to se týká hlavně pracovního práva), lepší sportovní vzdělávání nebo větší odolnost této oblasti proti krizím jakou bylo právě pandemie spjatá s covid-19.
Jistě, je to „jen“ dokument, navíc obsahuje i různé ideologické balasty (environmentální, genderové a vůbec „progresivistické“), ale jako základ to může posloužit. Závisí ale samozřejmě na politicích, sportovních funkcionářích a dalších, jak se k tomu postaví a zda to nezůstane jen cárem papíru.
A stejně tak záleží pouze na nás, jestli české předsednictví EU proběhne hladce a přinese nám i zbytku unii něco dobrého, a to včetně oblasti sportu. Příležitost, která leží na stole, by neměla zůstat ladem. Buďme realisty, nečekejme zázraky, ale v rámci našich omezených možností využijme této příležitosti.
poslanec PČR