Novinky Mediální výstupy

Majetkové vyrovnání státu a církví je téma, které v naší společnosti rezonuje už více než dvacet let. Nejde tedy o nic nového, náhle spadlého z nebe. Po celou tu dobu probíhá široká diskuse, jak se k této nápravě totalitních křivd postavit. A nebýt majetkového převratu za komunistického režimu v 50. letech minulého století, kdy došlo k masovému zcizení stamiliardových hodnot, mohli jsme být dnes řešení tohoto problému ušetřeni. 
 

Odhlédnu od populistické kampaně ČSSD, která o jejím nitru vypovídá více, než si sama může domyslet. Nelze nahlížet na církve gottwaldovskou optikou jako na nepřítele lidu. Tím se řadí po bok komunistů, u nichž odpor k restitucím nepřekvapí. 

 

 

Přesto nejde o problematiku triviální, kterou lze snadno shodit jen historickými reminiscencemi. Proto bych chtěl vyvrátit některé mýty a uvést hlavní důvody, proč je narovnání vztahu státu a církví důležité a prospěšné. Zdůrazňuji úvodem, že jde o dohodu zástupců státu a sedmnácti církví a náboženských společností, což je samo o sobě věc unikátní. Není jednoduché nalézt konsenzus, který by vyhovoval všem zúčastněným. Avšak je velice snadné tento konsenzus zbourat a pokračovat v nepřirozeném stavu, kdy jsou duchovní vypláceni z rozpočtu podobně jako státní úředníci. 
 

Česká republika je poslední zemí bývalého východního bloku, která téma církevních restitucí dosud nevyřešila. Všechny tyto státy už majetkové vyrovnání státu s církvemi provedly, a to dokonce i země, které jinak obecné restituční principy neuplatnily. Přitom nám to ukládá legislativa už z počátku 90. let, kdy byl do zákona o půdě přidán blokační paragraf na církevní majetek s tím, že následně budou přijaty prováděcí zákony. To se do této doby nestalo. Tento nenaplněný právní stav a oprávněnost nároků církví opakovaně potvrdil i Ústavní soud. Proto v případě dalšího prodlení hrozí hromadné žaloby na stát s možnými enormními dopady na rozpočet. 

 

 

Je nutné zásadně odmítnout mýtus, že stát bude církvím něco darovat. Nikdo – ani stát, nemůže volně nakládat s něčím, co mu nepatří a nikdy nepatřilo. Vrácení zcizeného majetku není dar, ale náprava totalitních praktik. Opomíjí se v této souvislosti skutečnost, že komunistický stát se fakticky zmocnil velké části církevního majetku, nepokládal však za potřebné zajistit si jeho držení také právně. 

Dalším mýtem je údajná ekonomická nevýhodnost tohoto aktu. Jeho součástí je budoucí samofinancování církví, nezávislé na státním rozpočtu. Příspěvek státu na činnost církví, tedy i platy duchovních, se touto dohodou postupně snižuje, až nakonec nebude žádný. Podle kvalifikovaných odhadů stát na této transakci v horizontu padesáti let vydělá téměř 30 miliard korun, které získá především z daní. Výdaje daňových poplatníků na církve by jinak stále stoupaly, jelikož roste počet duchovních i církví. 

 

Je skutečností, že vláda ČSSD v letech 1998 až 2002 uvažovala o majetkovém vyrovnání s církvemi v hodnotě 100 miliard korun, což by loni po započtení inflace odpovídalo částce přesahující dnešních 134 miliard korun. Opět tak jen vyniká mimořádná licoměrnost socialistů, kteří dnes kritizují, co sami dříve navrhovali. Pouze 59 miliard korun z této částky tvoří finanční náhrada, vyplácená v období třiceti let. Ta se týká majetku, který nelze fyzicky vrátit, protože zůstane ve vlastnictví obcí, krajů a soukromých subjektů. Proto je lživá a neplatná i sociální demokracií rozesílaná složenka, která zahrnuje i hodnotu fyzicky vráceného majetku. 

 

Příliš neplatí ani námitka, proč uskutečňovat toto rozhodnutí právě v současné ekonomické situaci. Nelze dlouhodobě předjímat ekonomický vývoj, přičemž finanční náhrada církvím v příštím roce by odpovídala jen 0,17 procenta výdajů státního rozpočtu. 

 

 

Nevyřešené církevní restituce jsou zároveň tím nejhorším možným nakládáním s majetkem vůbec. 1 200 měst a obcí má z těchto důvodů zablokovaný rozvoj, například v bytové výstavbě, což se může negativně projevit i v zaměstnanosti v regionu. 

 

Církve s majetkem hospodaří lépe než stát. Mohou se z vlastních zdrojů lépe postarat o památkově chráněné budovy. Na místě chátrajících staveb umožní vznik řadě obecně prospěšných zařízení, například hospiců, tradičně provozovaných církvemi. Po kvalitní sociální a zdravotní péči, vzdělávání, kultuře a zlepšení stavu většiny církevních památek je u nás dlouhodobě vysoká poptávka, na kterou v plné míře veřejné prostředky nestačí. 

 

Z výše uvedených i z řady dalších důvodů si já osobně dohody o narovnání vztahu státu a církví nesmírně vážím a věřím v její úspěšné naplnění. Byl by to velmi pozitivní výsledek dlouhé a poněkud trnité cesty, kterou jen splácíme dluhy minulosti.