Výročí vzniku Československé republiky
Projev Primátora města Hradce Králové k výročí 28. října na Masarykově náměstí.
Sešli jsme se dnes, abychom si připomněli 103. výročí vzniku Československé republiky. I když tento státní útvar již 30 let neexistuje, domnívám se, že datum 28. října je pro nás, obyvatele českých zemí, jedním z nejdůležitějších milníků, které v naší dlouhé historii existují a máme stále důvod se k tomuto datu vracet.
Vznik Československa, jak všichni, kteří jsme se zde shromáždili víme, nebyl věcí samozřejmou. Obrovské úsilí lidí, kterým bylo jasné, že Češi skutečně svůj samostatný stát potřebují, vyvrcholilo právě na konci října 1918. Uváděny jsou především 3 osobnosti – Masaryk, Beneš, Štefánik, ale bylo by nespravedlivé říci, že to byli jen a pouze oni, kdo se o vznik samostatného Československa zasloužili. Musíme vzpomenout také Aloise Rašína, Antonína Švehlu, Jiřího Stříbrného, Františka Soukupa, za Slováky pak především Vavro Šrobára a mohli bychom jmenovat další a další. Za velmi významné datum musíme počítat také 30. říjen 1918, kdy se Martinskou deklarací připojilo Slovensko.
Vzniku tohoto nového státního útvaru na mapě Evropy předcházelo mnohaleté diplomatické úsilí především prvních 3 jmenovaných, kteří získávali postupně podporu pro vznik Československa v jednotlivých zemích Dohody, tedy především Anglie a Francie. Zcela mimořádnou roli sehrál T.G.Masaryk, který pro tuto myšlenku dokázal přesvědčit amerického prezidenta Woodrow Willsona, když jeho úsilí bylo završeno podpisem tzv. Washingtonské deklarace.
Při těchto vyjednáváních hrálo obrovskou roli především to, že Češi mohli stavět na velmi bohaté historii, kdy první státní útvary na našem území existovaly před více než 1000 let, značná hospodářská vyspělost českých zemí, ale také historické události novodobé, kdy se Češi a Slováci významným způsobem podíleli na výsledku 1. světové války a díky jejich aktivitám jsme byli zařazeni po bok vítězným mocnostem.
Musíme zde zmínit příslušníky našich jednotek ve Francii, ale zvláště vynikající roli sehrály československé legie v Rusku, které se postavily proti nastupující bolševické moci. Nedokázaly sice zvrátit vývoj v bolševickém Rusku, ale svými postoji, svou odvahou si získaly obdiv celého tehdejšího demokratického světa.
Ano, použil jsem termín „demokratického světa“. Masaryk a jeho spolutvůrci Československa si neuměli představit jiné uspořádání společnosti v novém státě, než demokratické. Ale již tehdy Masaryk věděl, že demokracie v sobě skýtá mnohá úskalí. Jeho myšlenka: „Demokracie je vládou lidu, ale není žádné vlády bez poslouchání a kázně. Pozor na rozmanité náhražky v pravé demokracii“ je neskutečně aktuální i dnes a domnívám se, protože mám již jisté životní zkušenosti, že ještě velmi dlouho, alespoň v našem prostředí, budou. Za demokracii se snaží schovat v dnešní době kdekdo. Demokracií se dokonce zaštiťují lidé, pro které je obtížné a někdy nemyslitelné, vystupovat v souladu se zájmy většiny a v souladu se zákony. Při tom se neštítí zaštiťovat se potřebami ostatních, kteří jsou jim ale lhostejní, jako rukojmí si berou naše majetky, zabírají si plody práce jiných a někdy jako beranidlo pro uplatnění svého ega použijí i děti. Přirozeně že ne děti vlastní, ale děti jiných. Smlouvy jsou pro takové demokraty cárem papíru a nehodí-li se jim momentálně, klidně je ignorují a označí je za špatné.
Nevím, co by současné situaci u nás řekl Tomáš G. Masaryk. Nemám tu drzost, abych se snažil jeho názor vytvářet. Ti, kdo znají jeho životní filozofii, to však určitě vědí. Na nás je, abychom takové pokusy odhalovali, abychom si nenechali od takových sebestředných a samozvaných demokratů poroučet.
Masaryk také řekl: „Nebát se a nekrást“. Můžeme se nad tímto jeho heslem zamyslet, ale domnívám se, že jeho první část je pro vývoj, ne materiální rozvoj, společnosti zásadní. Ano, stačí zdánlivě jednoduchá věc - nebát se. Neuhnout před výhrůžkami, vydržet zostouzení a snažit se jít vpřed. Ale to chce přeci podstatně větší odvahu a odhodlání, než pouze nekrást. Nebojme se! Ukažme svou sílu těm, kteří si myslí, že nás zastraší. Že nás zastraší na naší cestě, na které chceme něco dokázat, na cestě, kdy chceme posunout naše touhy vpřed a realizovat naše myšlenky. Strach je přirozeným pocitem a pudem člověka. Bojíme se o naše děti, naše vnoučata, o práci, o svůj domov, někdo třeba o svou funkci. A toho neváhají využít ti, jimž jde jen o jejich vlastní egoistické zájmy a doufají, že hrozbami, většinou značně podlými, dosáhnou svého. Myslím, že každý, jak tu dnes stojíme, má s tímto fenoménem svou vlastní zkušenost.
Sešli jsme se zde dnes ale proto, abychom si připomněli slavné datum naší historie a na to se soustřeďme. Jsme samostatní 103 let. Svobodu jsme velmi těžce získali, ale uvědomme si, že také třikrát ztratili. A získat ji zpátky, to nešlo lehce a nebylo to samozřejmé. Nejprve jsme se museli vyrovnat s rakouskouherským mocnářstvím, pak s fašistickou zvůlí a rasovou bezohledností a poté s komunistickou diktaturou. Nakonec jsme tyto konflikty vždycky zvládli, a to proto, že jsme se nebáli. Nemůžeme ale spoléhat na to, že se vždycky najde někdo, kdo nás ze šlamastyky dostane. Snažme se proto vždy chovat tak, abychom byli užiteční našemu městu a naší republice. Věřte mi, že je to krásný pocit, když víte, že jste vykonali něco prospěšného, něco, co pomůže našemu městu a jeho obyvatelům. Určitě se zde nebudeme přesvědčovat, abychom vyhověli Masarykovu heslu, že nebudeme krást. To jistě ne. Ale prosím vás, nebojme se!
primátor statutárního města Hradec Králové