Novinky Mediální výstupy

(INFO.cz) Po dvou letech v křesle starostky páté pražské městské části kandiduje Renáta Zajíčková (ODS) i do poslanecké sněmovny. V rozhovoru pro INFO.CZ vysvětluje, že v případném spojení funkcí starostky a poslankyně nevidí problematickou kumulaci funkcí, ale naopak synergii komunální a celostátní politiky. Představit si umí i spolupráci s názorově často protikladnými Piráty; ostatně na Praze 5 funguje pětičlenná koalice, v níž jsou zastoupeny jak ODS a TOP 09 kandidující v rámci koalice SPOLU, tak zástupci hnutí STAN kandidujícího v rámci koalice Pirátů a Starostů. „I kdyby taková široká spolupráce byla čistě z nutnosti, hlavní je, že existují témata a hodnoty, které nás spojují. A na tom se dá stavět,“ říká Zajíčková.

Oslavíte dva roky v křesle starostky Prahy 5 a zároveň kandidujete do sněmovny. Jak jde podle vás skloubit dráha komunální političky s tou celostátní?

Lidé se mě na to ptají často a moje odpověď je jasná – spojit se to dá velmi dobře. Poslanci po čase začnou žít ve svém světě a jsou tak trochu odtržení od reality. Starosta je naopak ten typ politika, co je v každodenním kontaktu s lidmi, protože přesně to se od něj očekává. Přesně taková je i moje zkušenost s funkcí. Propojení práce starostky a političky v poslanecké sněmovně jednoduše vnímám jako možnost, jak přenášet do politiky potřeby běžných lidí. V tom samozřejmě nejsem sama. Sdružení obecních samospráv proto starosty a starostky přímo vyzývá ke kandidatuře ve sněmovních volbách. Myslím, že to je proto, že současná vláda je od samosprávy odtržená a k obcím se chová až macešsky. Podle mě je důležité i to, aby si starostové ve sněmovně ohlídali vyváženost rozpočtového určení daní.

Chce se vůbec starostům a obecně komunálním politikům toto volání vyslyšet? Přece jen častěji než tento optimistický pohled, který jste nastínila, slýcháme, že jde o nežádoucí kumulaci funkcí. Možná právě to je pro starosty demotivující, že hrozí, že si budou muset vybrat, zda budou poslanci, nebo řídit svou obec.

Volání se často vyslyšet nechce. Já to v principu nevnímám jako kumulaci funkcí, ale naopak jako synergii. Pochopitelně si ale každý sám musí zvážit, zda dvě funkce, které je potřeba dělat naplno, časově zvládne, zda pro to má rodinné podmínky a tak podobně. Jak naznačujete, u mnohých starostů a starostek může právě tento tlak, že pouze kumulují funkce, být důvodem, proč se do kandidatury v celostátní politice nepouští. Ale tím hlavním důvodem je podle mě časová náročnost. Kromě přípravy a samotné práce totiž zabere spoustu času především cestování z regionů. Já mám ohromnou výhodu v tom, že z radnice do sněmovny to mám pár stanic tramvají, děti mám již dospělé a hlavně mám skvělou rodinu, která mi poskytuje zázemí. Mám zkušenosti i podmínky pro to ani jednu z těch rolí nešidit.

Jakým tématům byste se chtěla v případě zvolení jako poslankyně věnovat? Kromě komunální politiky a věcí s ní spojených se nabízí oblast školství, v níž máte bohaté zkušenosti. Láká vás i ta?

Rozhodně! Česko se zadlužuje závratným tempem, přitom stát stagnuje. Chybí nám důležité a dlouho slibované reformy – kromě zdravotnictví a důchodů vnímám jako nejpalčivější právě školství. Jak jste zmínil, ve školství jsem za pětadvacet let nasbírala hromadu zkušeností. Prošla jsem profesně všemi typy škol, veřejnými i soukromými, byla jsem jak řadová učitelka, tak ředitelka. Teď jako starostka a radní pro školství vnímám potřeby škol naopak z pozice zřizovatele. To dá člověku ohromný nadhled.

Reforma školství je stabilní téma, hovoří se o ní před každými volbami i mimo ně. Když tedy budeme čerpat z vašich zkušeností, co považujete za první krok, který by se v rámci reformování českého školství měl udělat a jaká by měla být dlouhodobější perspektiva?

Těch dílčích oblastí je v otázce školství víc než dost. Těžko říct, kde začít. Ale poměrně dobře je to vše popsané ve Strategii vzdělávací politiky ČR do roku 2030. Je to kvalitní dokument a konsensus odborné veřejnosti. Úlohou všech, co se na reformě budou podílet, je začít tuto strategii postupně naplňovat.

Hlavní je především otázka posilování ředitelů škol a také řešení nerovností mezi školami. Ty vznikající jak v rámci republiky, tak krajů, ale dokonce i Prahy. Rozdíly v kvalitě škol jsou místy až propastné, třebaže zřizovatele a podmínky mají školy stejné. Klíč ke srovnání je podle mě v podpoře ředitelů a v péči o vztahy uvnitř školy – dnes to označujeme pojmem „wellbeing“. Prostě potřebujeme méně byrokracie a více času a energie na rozvoj. Naprosto zásadní je, že vše musíme řešit najednou. Nejde vzít jen něco, prohlásit to za prioritu a zbytek opomenout.

Zaujalo mě posilování role ředitelů škol. Je jejich postavení v současné době slabé? Jak by se mělo změnit?

Ředitel má v českých školách jednu z nejvyšších autonomií v rámci Evropy a je do značné míry svým pánem. Zřizovatel mu vlastně jen poskytuje zázemí a je na řediteli, jak jej využije. Není to tedy o slabém postavení. Je to převážně o tom, že jsme jim naložili strašně moc práce. Posilování jejich role není ani tak o posilování pravomocí, jako spíše o tom, abychom je aktivně podpořili a zbavili byrokratické zátěže. Měli by být lídry, ne úředníky. Měli by mít maximální podporu týmu kvalifikovaných lidí, kteří zvládnou administrativu a takové ty každodenní činnosti včetně třeba správy školních areálů či jídelny.

Ředitelé se musí naplno věnovat svědomitému a ambicióznímu vedení školy a jejímu životu. Ideálním stavem je, když ředitel „přetéká“ svoji školu, což se bohužel často neděje. Když mluvíme obecně o reformě školství, tak tím nemyslíme nic dramatického, například že by školní docházka měla být od čtyř let, ale o dílčích, komplexně uchopených krocích, které pomohou posunout vzdělávání na úroveň potřebnou pro další generaci. Nicméně pokud bych tedy za sebe měla dát jednu prioritu, budou to právě ředitelé.

A co vzdělávání jako takové, ve smyslu, co se vlastně žáci a studenti učí? Debata o tom, že je potřeba pozměnit učební plány tak, aby více odrážely potřeby moderní doby, se vede také už řadu let.

Nemyslím, že by se to neřešilo. Je to zase obrovská nálož požadavků, od mediální a finanční gramotnosti, přes sexuální výchovu, po historii 20. století a občanské kompetence. Když má dnes společnost nějaký problém, který chce řešit, tak se většinou řekne, že se to téma dá do škol. My si ale musíme uvědomit, že děti v té škole nemohou být dvacet hodin.

Musíme se zamyslet nad tím, co má škola dětem vlastně dát. Ještě nedávno to nepochybně bylo hlavně to samotné trivium, tedy vědomosti a znalosti. Dnes to jde ale do pozadí a daleko důležitější jsou kompetence, jak být dobrým a schopným občanem, a soft skills, včetně schopnosti celoživotního učení. Kdo nebude nastaven na celoživotní vzdělávání a adaptaci na změny, tomu se bude v dnešní dynamické době žít hůř. Nechci tím říct, že ve škole by to už nemělo být o vědomostech. Při výuce ale nemusíme bazírovat na detailech, měli bychom se soustředit na souvislosti a schopnost adaptace.

Když jsme u souvislostí, co se výuky moderní historie týče, znalosti žáků a studentů jsou poměrně tristní. Na mnoha školách se na výuku dějin 20. století ani nedostane. Na základní škole se často končí první světovou válkou a na střední se opět začíná pravěkem a antikou. Jak se z tohoto bludného kruhu dostat?

Problém je ten, že učit pravěk, starověk a středověk je komfortní zóna. Učit dnes třeba druhou světovou válku, což je přes sedmdesát let staré téma, je poněkud ošemetnější. Všichni víme, že se to dnes ohýbá, revizionismus je stále živý a v mnoha lidech zakořeněný. Leckdo vidí 70. léta jinak, než jaká byla realita. To je pak pro učitele opravdu těžké. Sami se cítí bezpečněji hlouběji v dějinách, kde už na všem panuje shoda. To o novověku neplatí. Děti se doma zmíní o tom, co říkala paní učitelka, rodičům se to pro názorový nesouhlas nelíbí, a už se dostáváte do soukolí stížností. A to se dnes bohužel děje. Historie 20. století je pro naši dnešní společnost strašně důležitá, to je bez debat, ale z praxe sama vím, že s ní nejsme vyrovnaní. Je to složité téma a je potřeba se k němu postavit čelem.

Přejděme na závěr od školství zpět k politice. Asi největší otázkou je ta, zda koalice SPOLU a Pirátů a STAN budou mít dostatek mandátů ke složení vládní většiny a hlavně, zda je jejich spojení vůbec životaschopné, jelikož mezi nimi panují často poměrně silné animozity. Vy máte nicméně zkušenost s pražskou politikou, to je takový stát ve státě, a jak na magistrátu, tak u vás na Praze 5 spolu subjekty napříč oběma koalicemi spolupracují. Věříte ve spolupráci i na celostátní úrovni? 

Samozřejmě spolupráci věřím. Nejsem prognostik ani politolog, ale mohu mluvit z vlastní zkušenosti o naší radniční koalici. Je to spojení ODS, TOP 09, STAN, ANO a Sdružení nezávislých občanů. To je poměrně široká koalice – pětičlenná, stejně jako by měla být ta, o níž mluvíte. Kdybych měla zhodnotit, jak fungujeme, tak řeknu, že velmi dobře. Bude to znít jako klišé, ale jsme jednoduše schopni si naslouchat a spolupracovat. Je to o lidech, komunikaci mezi nimi a hlavně o vzájemném respektu.

Já mám třeba předsedu kontrolního výboru Piráta, někdy se sice neshodneme, většinou ale ano, zkrátka spolupracujeme. Možná je to tím, že se jako žena přirozeně snažím v komunikaci obrušovat hrany. Politickou debatu nenechávám zajít do nějakých osobních ataků a poměřování. Na radnici a v koalici požaduji, aby debata probíhala věcně a kultivovaně. A umím si to představit i na vládní úrovni. Ale nemá cenu si nalhávat, že to bude jednoduché. O tom je práce politika. Hledat kompromisy tam, kde mají smysl. I kdyby taková široká spolupráce byla čistě z nutnosti, hlavní je, že existují témata a hodnoty, které nás spojují. A na tom se dá stavět.

Autor: Jan Palička

Zdroj: https://www.info.cz/zpravodajstvi/cesko/byt-starostkou-a-poslankyni-neni-kumulace-funkci-ale-synergie-koalici-s-piraty-si-umim-predstavit-rika-zajickova

Renáta Zajíčková

starostka MČ Praha 5
poslankyně PČR