Splaťme dluh i sportu! Vrátí nám to zdravím.
Dostávám často dvě otázky, které spolu úzce souvisejí – kde vidím v našem sportu největší problém a co by se s tím dalo dělat. No, otázky jsou to jasné, stručné a pochopitelné. A možná leckoho z vás taky napadly.
S odpověďmi je to složitější, což ale neznamená, že neexistují. Nejen, že existují, ale jsou mimořádně důležité. Protože na nich závisí nejen budoucnost amatérského a profesionálních sportu, ale i zdravotní kondice naší populace včetně dětí a mládeže. Což asi není nic překvapivého ani nového. Možná vás zaujme plán, jak toho dosáhnout, který jsem dal se svým týmem dohromady.
Sportem se zabývám vlastně celý svůj život. Dříve jako profesionální sportovec – skokan na lyžích – v posledních letech jako politik. Takže vím, že slibovat rychlá a jednoduchá řešení nelze. A kdo to dělá, je buď neznalý, populista nebo obojí.
Čím samozřejmě narážím i na (snad) končící vládu a jejího premiéra. V programovém prohlášení měli sport na posledním místě a podle toho to také uplynulé čtyři roky vypadalo. O tom jsem ale už psal hodně, nechci se opakovat…
Takže, abych to odlehčil leninskou otázkou: co dělat? Sportovní oblast potřebuje reformovat a začít se musí pojmenováním klíčových problémů. Vidím jich přinejmenším devět. Některé se prolínají a možná byste přišli ještě na další. Ale někde se začít musí. Nejdřív bych je vyjmenoval:
- Pokles fyzické zdatnosti dětí a mládeže
- Pokles brannosti obyvatelstva
- Chybějící systémové nastavení sportu
- Špatně vymezený finanční rámec
- Chybějící právní prostředí
- Zastaralá sportovní infrastruktura
- Neexistující komplexní systém sportovního vzdělávání
- Pokles dobré pověsti českého sportu
- Obecné podceňování přínosu sportu společnosti
A teď trochu víc k některým konkrétním problémům (detailněji můžete všechny najít popsané na speciálně vytvořeném webu sportovni-reforma.cz):
Začnu obšírnější otázkou, a to, proč? bychom vůbec měli sport řešit. Dneska se řada lidí dívá na sport jako na nějakou zábavu zpocených triček, co se honí odpoledne za míčem. Ale to je hrozná chyba! My musíme sport začít vnímat jako součást zdravotní politiky státu a jako součást prevence. A nejen zdravotní!
Pokud totiž budeme sportovat, jsme zákonitě zdravější a máme tak menší nároky na zdravotní systém a tím i na zdravotní výdaje. Stále platí to tyršovské „ve zdravém těle, zdravý duch.“ Je prokázané, že sport je nejlepší a nejlevnější prevencí vůči drogám, začleňuje nás do kolektivu, probouzí v nás soutěživost.
Dneska ale zejména děti přestaly sportovat. Nebaví je to, nemají dostatek motivace pro sportování. Čím dál větším problémem u dětí začíná být nadváha či obezita. Problém se svou váhou má dnes každé páté dítě, v některých krajích – zejména v Ústeckém – jsou tato čísla ještě hrozivější. Negativních vlivů je několik, od nezdravého jídla po sezení doma u počítačových her po nedostatek pohybu. To je ale obrovský dluh do budoucna, protože tím ohrožujeme celou bezpečnost republiky. A teď nepřeháním. Kromě toho, že jsme jako obyvatelstvo imobilnější a v případě, že by byla nějaká živelná pohroma, potřebujeme mnohem více záchranářů a hasičů. A tady je druhý problém – už dnes polovina zájemců o službu v těchto složkách nesplní fyzické testy, takže nebudeme mít dostatek jak záchranářů, tak hasičů a policistů, ale i vojáků.
Jednou z příčin výše uvedených problémů je zastaralá sportovní infrastruktura, její vnitřní dluh za uplynulé roky je odhadován na astronomických 250 miliard korun. Dotační programy pro města a obce byly špatně nastavené, mnohé areály jsou v dezolátním stavu.
A jsou tu i systémové problémy. Právní prostředí sportu je špatně nastavené, chybí adekvátní legislativa. Což přináší i řadu konkrétních problémů, sportovci například nevědí, jak odvádět daně, není vyjasněno postavení trenérů a dobrovolníků…
Podobné je to s nastavením finančního rámce. Sportovní kluby nemají výhled na více let dopředu, aby podle toho mohly dlouhodobě upravit svoji činnost. Peníze z dotačních programů bývají proplácený pozdě. Výsledkem toho je, že kluby musí přežívat v trvalé nejistotě. Že se zřídila Národní sportovní agentura je možná fajn, ale polovičaté řešení. Její předseda nesedí ve vládě a nemůže rozhodovat alespoň o tom, kolik bude mít peněz. A to je druhý bod problému. Když už nemáme systém, nemáme ani jasné financování. Dneska si každý jak na běžícím pásu vypisuje dotační programy a ty se dublují nebo jdou dokonce proti sobě. Úplně zbytečně.
Začal jsem dětmi a mládeží, a také jimi u výčtu problémů skončím. Další věcí, která chybí, je ucelený systém sportovního vzdělávání a kariéry. Na VŠ úrovni sice máme množství sportovních fakult, problém však nastává u další podpory těch nejnadanějších studentů. A problémem je také situace tělocvikářů a trenérů, kteří pracují buď za mizerné peníze, trenéři pak často i zdarma.
A teď to nejdůležitější – co s tím dělat? Nabízím pět řešení, i když by se jich určitě také našlo víc. Tak tedy:
1.) Nastavit ve sportu systém a organizaci. Jednak to chce zavést třístupňovou strukturu kompetencí a řízení: stát - kraje - obce. Právě na této vertikále pak budou vznikat a fungovat certifikovaná sportovní centra. A podle toho budou mít i různé cíle: od přípravy národních reprezentací přes výchovu talentů a přípravu na nižší sportovní soutěže po zajištění sportovní činnosti bez ohledu na výkonnost.
Dalším krokem k lepšímu by také mohlo být vytvoření ministerstva kultury, sportu a cestovního ruchu – jsou to obory, které spolu souvisí a vzájemně se prolínají. Tím by zanikla Národní sportovní agentura, jejíž problematický rozjezd ukázal na špatné systémové zakotvení.
2.) Zajistit průhledné a funkční financování sportu. Finanční systém by neměl být závislý na aktuálním politickém dění ať už ve vládě či v místní samosprávě. Sport jako takový osvobodíme od závislosti na státu, zlepšíme podmínky pro financování i ze soukromých zdrojů. Neboli, sponzoring sportu přestane být sprosté slovo.
Příjemcem veřejných prostředků mají být pouze veřejně prospěšné a neziskové sportovní organizace, tyto peníze mají putovat hlavně dětem a mládeži. Profesionálové si na sebe musí vydělat sami.
3.) Zlepšit stav sportovní infrastruktury. A nejde jen o to „manko“ v odhadované výši 250 miliard, o němž jsem už psal výše. I když bez nových investic nenávratně přijdeme o mnohé talenty anebo rovnou skončí celá sportovní odvětví, protože není kde trénovat. A to už bude pozdě.
Musíme si také říct, kde mají jaká zařízení smysl. Která jsou celorepublikového, která regionálního a která lokálního významu. Sportovní areály mají smysl ve spádových oblastech a musí u nich být i občanská vybavenost. Víceúčelová sportovní zařízení by pak měla mít k dispozici každá obec s přenesenou působností – jak pro sportovce samotné, tak třeba pro děti ze škol.
4.) Zavést kvalifikované a moderní sportovní vzdělávání. Tady bych rozlišoval mezi vysokoškolskou a univerzitní úrovní, ostatními školami (od mateřských po střední) a mimoškolní činnosti. Co se týká základních škol, tam chybí kvalifikované vedení sportu na první stupni.
Jedním z řešení by také mohlo být větší propojení trenérů a tělocvikářů. Sportovní trenéři klubů či instruktoři by zároveň mohli být tělocvikáři nebo se podílet na vedení zájmových kroužků. Pro dobrovolníky je potřeba zajistit motivační benefity.
5.) Sport má být pro všechny. Je to prostě součást všeobecné vzdělanosti a dovednosti, proto budeme usilovat o zakomponování zdravého životního stylu, fyzické zdatnosti a brannosti do školních osnov. Sport navíc funguje i jako prevence proti sociálně patologickým jevům.
A co myslím tím „pro všechny“? Například to, že je třeba začít souvisle a koncepčně řešit sport i pro seniory a handicapované lidi. A třeba u olympijských výkonů to musí být dílem kolektivního celku, nikoliv jen jedinců.
Tentokrát jsem se rozepsal trochu víc, ale jinak to nejde – je to opravdu složité téma. A hlavně potřebuje začít řešit hned. Protože výsledky se dostaví až po dlouhé době. Ty pozitivní, v něž doufám. Ale bohužel i ty negativní, pokud budeme sportovní oblast dál zanedbávat jako doposud.
poslanec PČR