Novinky Mediální výstupy

V úřadu jste evidentně přibral. Víte o kolik? 

Řekl bych, že jsem teď zase shodil. Ale ano, přibral jsem, protože stres a časová náročnost mně rozhodily stravovací návyky. Dnes už jsem zase ve zpoždění s jedním jídlem. 

Hlídáte si to? 

Ano. Protože když jsem se přes den nemohl najíst, kompenzoval jsem si to večer. Standardně tu jsem dvanáct čtrnáct hodin a to mi omezilo tělovýchovné aktivity, na něž jsem byl velmi zvyklý. Nikdy jsem se sice nepředváděl jako sportsmen, ale byl jsem zvyklý hodně sportovat, k čemuž jsem se teď naštěstí vrátil. A jestli to mohu názorně demonstrovat, tak se podívejte na můj pásek. Už jsem zase o dvě dírky blíž. 

Takže na kampaň v roce 2014 budete zas v původní formě z roku 2010? 

Budu. Ale blížím se padesátce a zjistil jsem, že to, co ještě před pěti lety bylo snadné shodit, už dnes tak snadné není. Tělo už funguje pomaleji než dřív. Holt mi bude na podzim čtyřicet osm. 

Upřímně řečeno, jsem trochu překvapen, že tady spolu sedíme, protože před dvěma lety bych nevsadil na to, že vláda přežije tak dlouho. Ale paradoxně je dnes možná silnější než na začátku. Kdy jste byl nejblíže rezignaci, případně pádu vlády, a které momenty to byly? 

Takové okamžiky nastaly několikrát, především loni na jaře, kdy se jednalo o ministerstvu vnitra a o tom, aby ve vedení ministerstva nadále nepůsobil představitel Věcí veřejných. To byla moje kategorická podmínka, z níž jsem nehodlal uhnout ani za cenu pádu vlády. Pak to byly věci, které se týkaly rozpočtových otázek, důchodové reformy a podobně. To mimochodem platí doposud. Já prostě z rozpočtové politiky vlády uhnout nehodlám. Ani kdyby vláda neměla pokračovat. Trvám na tom, že máme nějakou konsolidační strategii, že mají nějak vypadat státní rozpočty. Proto takové okamžiky nastaly i před sestavením rozpočtu pro letošní rok. A při jednáních s bývalým koaličním partnerem nad obsahem konsolidačního balíčku. Ale i při koaličním a vládním jednání o církevních restitucích jsem jednoznačně řekl, že politická strana, jež nepodpoří takto koaličně dohodnutou záležitost, nebude mít ve vládě ministra. A to i za cenu pádu vlády. 

Klíčový člověk ve vládě je Miroslav Kalousek, u něhož došlo k jisté proměně. Na začátku vystupoval velmi dynamicky, bylo na něm vidět, že chce z TOP 09 udělat hlavní pravicovou stranu. V poslední době má však velké problémy, jeho strana je pod silným tlakem. Jak to ovlivňuje situaci ve vládě a jak je pan Kalousek důležitou osobou pro další fungování vlády? 

Miroslav Kalousek je dominantní postavou TOP 09. Dominantní postavou, která, a to si řekněme otevřeně, přesahuje i oficiálního předsedu. To je prostě realita. Mimochodem i kvůli tomu byl můj úkol nesmírně obtížný. Jako předseda ODS jsem měl jasný mandát, ale moje schopnost něco dojednat v tradičním formátu jednání tří předsedů, kdy skutečnými lídry koaličních partnerů byli a jsou jiní lidé než oficiální předsedové, byla výrazně snížena. Vytvářelo to asymetrickou situaci a politicky zcela novou. To vám velmi komplikuje práci. Nejprve jednáte s reálnými lídry a potom si musíte sednout ještě s těmi oficiálními. 

A role Miroslava Kalouska? 

Známe se téměř dvacet let a vzájemně do sebe vidíme jako do sudu. Vždycky dodávám, že Miroslava Kalouska mám rád. Lidsky. Je osobnostně a povahově komplikovaný, ale jsem přesvědčen, že naše vztahy se nějakým způsobem nastavily a navzdory různým peripetiím v minulosti, současnosti a možná i budoucnosti vždy zvítězila odpovědnost ke společnému koaličnímu projektu. 

Takže spolu dokážete vycházet ještě dva roky? 

Jsem přesvědčen, že jsme oba v dobrém slova smyslu političtí profesionálové. A jsme si vědomi odpovědnosti za tuto zemi. Nemám důvod pochybovat v této věci ani o sobě, ani o Miroslavu Kalouskovi. Zvládneme to. 

Vy máte podle mě jeden velký problém. Kolegové novináři mají velmi často problémy pochopit kroky, jež jako premiér děláte. Vysvětlujete málo svá rozhodnutí, nebo jsou podle vás novináři hloupí? 

Je to konglomerát několika vlivů a určitě v tom není to, že by novináři byli hloupí. První vliv je ten, že některé věci, ano, jsem mohl a měl vysvětlovat jasněji, zřetelněji, hlasitěji. Ale to je nejmenší vliv. Druhý faktor jsem nedávno veřejně přiznal, a to je vysoká míra mé kolegiality a loajality. Řadu věcí nechci řešit veřejně na nějakém fóru, což nutně nemusí být tisková konference, ale třeba stranický orgán, kde jsou v tu chvíli desítky lidí a je jasné, že za chvíli se to vynese ven. Proto jsem některé věci vysvětloval jen tváří v tvář, napřímo. Třetí vliv je ten, že v mnoha ohledech je politika jako šachy. Když hrajete šachy, tak někdy obětujete figurku a vypadá to, že prohráváte. A teprve po několika dalších tazích se ukáže, že to byl tah strategicky správný. V takovém případě by však bylo chybou dopředu prozrazovat svůj záměr. Přece nebudu říkat: "Teď budu táhnout takhle, a to vypadá blbě, ale za chvíli uvidíte, že za pět tahů vezmu soupeři věž, nebo mu dokonce dám šach – mat." V politice se pohybujete ve světě informací, ale ty jsou silně prodchnuty světem mýtů, legend a dezinformací. S tím prostě musíte pracovat. 

Takže je pro vás někdy užitečnější, když o vás v novinách napíšou, že jste udělal chybu … 

… že jsem slabý, blbý a podobně. To unesu vždycky, protože pro mě je důležitý výsledek. A ten se vždycky nakonec prokáže. Navíc moje dlouhodobá zkušenost v politice říká, že co tě nezabije, to tě posílí. 

No a pak je tady role různých kmotrů v české politice. Vám je to slovo také často předhazováno. Prý děláte s různými kmotry dohody, ale pak jsou zase všichni překvapeni, když nějaký kmotr dostane přes prsty. Je mlžení součástí vaší strategie boje proti kmotrům? 

Za prvé, já jsem termín kmotr nikdy nepoužil a nepoužiji. Považuji za obrovské poškození ODS, že její bývalý předseda vůbec toto slovo ve spojitosti s ODS pustil do veřejného prostoru, a řekl bych, že po sarajevském atentátu je to druhé největší poškození ODS zevnitř. Za druhé, jako politický realista vím, že nejen v České republice, ale obecně v demokratických státech vyspělejších, než je Česká republika, se na pomezí politiky či politických stran vyskytují různé druhy zákulisních hráčů, vlivných lidí, šedých eminencí a podobně. To je realita. Ale jde o to, aby v politickém rozhodování dominovali lidé se skutečným mandátem, lidé, kteří skutečně nesou politickou odpovědnost. Aby tito lidé rozhodovali sami za sebe a za své názory, aby nebyli vedeni na špagátcích ze zákulisí. A ti, kdo jsou v zákulisí ODS, a jsou i v dalších politických stranách, protože to patří k politice tak, jako ke každé nemocnici patří patologie a pitevna, musí být odkázáni do patřičných mezí. 

Na tom pracujete? 

Na tom pracuji. A myslím, že se mi to velmi daří. Tady by mělo platit pořekadlo: Co je dovoleno Jovovi, není dovoleno volovi. 

Je součástí tohoto plánu jmenování Jana Kubice ministrem vnitra? Kdo ho přivedl? 

Pana Kubice jsem přivedl já. Byl jsem to já, kdo ho "vymyslel", já jsem ho zařadil na short-list kandidátů a byl jsem to já, kdo přesvědčil koaliční partnery, aby to byl on. A také jsem mu osobně zavolal, abych ho požádal o přijetí této nabídky. Jsem rád, že jsem to udělal, a považuji to za politicky dobré řešení. 

Měl pan Kubice od začátku zadání zatlačit různé šedé eminence do jak říkáte patřičných mezí? 

Jeho úkolem bylo především to, aby policie pracovala nezávisle. Aby na jednu stranu nepřipustila lacinou a populistickou kriminalizaci politiky a politických rozhodnutí, na druhou stranu aby netolerovala věci, jako je korupce, porušování povinností a podobně. Žádné speciální zadání ode mě nedostal. Jen to, aby postupoval podle svého nejlepšího vědomí a svědomí. Vsadil jsem na jeho osobnost a charakter. 

Není pro vás nebezpečně, že se snažíte některé lidi zvyklé brát si provize z veřejných peněz zatlačit do "patřičných mezí"? Každý z nich "pase" nějaké politiky. Co když se proti vám spojí? 

To samozřejmě nastat může. Také nepředstírám, že je to pro mě beznákladová operace. Mám na sobě sice oblek, ale to neznamená, že na těle pod ním nemám rány, jež jsem utržil. Jenže to patří k misi, kterou jsem si dobrovolně vybral. Nikdo mě k tomu nenutil. 

O vaší strategii do jisté míry vypovídá i to, jak úzký je okruh vašich spolupracovníků. Zdá se mi, že chcete, aby lidí, kteří znají vaše skutečné záměry, bylo co nejméně. Je to vaše obranná strategie? 

Je to součástí mé obranné strategie. Jedno z poučení z mé dlouholeté praxe v politice je to, že v Česku se všechno rozkecá. Něco jako utajovaná skutečnost je tu vyloučená věc. To je nonsens a priori. Z toho také musím vycházet. Ale i v životě platí, že lidí, na něž se můžete stoprocentně spolehnout, je málo. 

Kolik lidí do tohoto okruhu patří? Dva? Tři? Čtyři? 

Spočítáte je na prstech jedné ruky. Jsou to lidé, které mám pro konkrétní druh politiky nebo pro konkrétní agendu, v níž jim stoprocentně věřím. 

Zatím jste se nestal terčem žádného útoku spojeného přímo s vaší osobou. Vaši nepřátelé na vás evidentně nemají nic, co by mohli použít. Je jenom jedna osoba, přes niž na vás vaši nepřátelé útočí, a to je Jana Nagyová. Jste stoprocentně přesvědčen, že vám blízká spolupráce s paní Nagyovou nemůže ublížit? Nemá slabé místo? 

Považuji paní vrchní ředitelku Janu Nagyovou za velmi charakterního, slušného, pracovitého a kvalitního člověka. Její problémy by mimochodem byly poloviční, kdyby byla muž. A ještě o to menší, kdyby byla žena, ale nikoli s jistým půvabem. Tak česká sexistická společnost, včetně někdy sexisticky se chovajících médií, bohužel někdy funguje. To je realita. Ale ona plus někteří další jsou lidé, které znám a znám je dlouho. Věřím jim. Je samozřejmě jasné, že metoda útoku bývá velmi často volena tak, že směřuje nikoli bezprostředně na hlavní figuru, ale do jejího okolí. Zpravidla postupuje ve třech vlnách. První vlna je démonizace, druhá vlna je dehonestace a třetí vlna je destabilizace. To je skoro učebnicové schéma. 

Má paní Nagyová bezpečnostní prověrku? 

Má prověrku pro stupeň vyhrazené, protože k jiným informacím se ani nedostane. Mám tu nastavený velmi přísný mechanismus k zacházení s utajovanými skutečnostmi, k nimž se jako premiér dostávám v poměrně značném objemu. Jediný člověk, jenž se mnou komunikuje o utajovaných skutečnostech, je vedoucí Úřadu vlády ČR. Čili utajovaný spis ke mně nejde přes jinou osobu, než je vedoucí úřadu vlády. V tom jsem striktní. Proto je vyloučen jakýkoli únik z úřadu vlády. 

Cítíte se v premiérském úřadu osamělý? 

Za prvé to, co nazýváte premiérským úřadem, je jen zlomeček úřadu vlády. Premiérský úřad je ve skutečnosti pouze sekce, sekce kabinetu předsedy úřadu vlády. Má dva odbory. Součástí "úřadu premiéra" jsou poradci a některé další podpůrné útvary, ať už je to problematika Evropské unie, či věda, výzkum a inovace. Ale tento barák není úřad premiéra. Je to skutečně úřad vlády, který slouží k zabezpečení činnosti vlády jako celku. 

Říkám si, že kdybych tu seděl já, asi bych měl velký problém bojovat s paranoidními představami. 

Mocenská pyramida v parlamentní demokracii je nastavená tak, že na úplné špičce je místo jen pro jednoho. Tam jste opravdu sám. Na druhé sedadlo už tam není místo. Jsou okamžiky, kdy nesete tíhu některých rozhodnutí jenom vy sám. Nikdo jiný to za vás udělat nemůže, nemůžete to přesunout na nikoho jiného. Jenom vy sám. To prožívá každý premiér. 

Byl jste na to před dvěma lety připraven? 

Myslím, že ano. I díky své politické zkušenosti jsem neměl žádné iluze. To je nesmírně důležitý prvek politické praxe. Mít ideály, ale nemít iluze. To je nezbytné rozlišovat. 

Jsou věci, jež byste v uplynulých dvou letech z dnešního pohledu udělal jako premiér jinak? 

Bezesporu ano. 

Klíčové věci? 

Řekl bych, že klíčové ne. Spíš dílčí. Ale i já jsem udělal chyby, například chybná personální rozhodnutí. Řekl jsem něco, co jsem říct neměl. 

Chcete po sobě jako premiér něco zanechat? Něco, co jste mohl udělat jen vy? 

Tak ješitný nejsem, abych říkal, že jsem něco mohl udělat jen já. Ale byl bych rád, kdybych po skončení své premiérské mise zanechal Českou republiku jako zemi, jež je modernizovaná, má jistou konkurenceschopnost, která je považována za slušnou normální zemi, má stabilizované finance. 

Jenže my teď máme velký problém. Evidentně jsme v recesi a nikdo neví, kdy to skončí. Co s tím budete dělat? 

Musím říct, že kvalitu ekonomiky nelze měřit pouze tempem ekonomického růstu. Když se podívám na naše sousedy, na nové členské země Evropské unie, tak musím říct, že sice máme horší ekonomický růst, v tomto případě ekonomický pokles, ale když se podíváte na další ekonomické parametry typu deficit veřejných financí, veřejný dluh či míra nezaměstnanosti a míra zaměstnanosti či míra chudoby, tak své sousedy předstihujeme. Ano, v jednom parametru jsou teď lepší. Velmi nad tím přemýšlím, to je pravda, ale jsem si jist, že žádné fatální chyby jsme neudělali. Možná jsme mohli přispět k větší spotřebitelské důvěře, možná jsme vedeni dobrým úmyslem nelakovat věci na růžovo trochu přepískli veřejné vyjadřování obav. Tuto diskusi připouštím a koneckonců některé členy vlády jsem musel v jejich černé prognostice až okřikovat. Ale sebekriticky připouštím, že i já jsem se možná někdy dopustil nějakého slova, které jsem vypustit neměl. Fundamentální vliv to však nemělo. Není důvod uhýbat z naší strategie 

Ale snížila se domácí spotřeba, což je dnes klíčový faktor. 

Ano, snížení vládní spotřeby přispívá k recesi. To je nezpochybnitelné. Avšak není to důvod opustit či změkčit politiku snižování schodku veřejných financí. Myslím, že celkové škody v podobě snížení důvěryhodnosti naší země by pak přinesly dramaticky větší ekonomické škody. 

To je pohled makroekonoma. Jenže lidé se bojí budoucnosti. 

Když se podíváme na data z letošního roku, je evidentní, že pokles spotřeby domácností je v podstatě srovnatelný s nárůstem vkladů obyvatelstva a domácností. To je fakt. Ano, projevují se obavy, ale i odpovědné chování. Za to nemůžeme lidi odsuzovat. K tomu jsme je přece vyzývali. 

Jsou ekonomové, kteří říkají, že lépe už nebude, že nás čeká trvalý pokles životní úrovně. Máme se na to připravit? 

Nemyslím si, že máme automaticky připouštět pokles životní úrovně. To by mohlo nastat, kdybychom udělali dramatické chyby v rozpočtové politice a připustili eskalaci schodku veřejných financí a nárůst dluhu. Nastalo by to v situaci, kdybychom zanedbali konkurenceschopnost české ekonomiky. Jako malá otevřená ekonomika jsme fatálním způsobem závislí na zahraničních trzích. Ale že možná nastává etapa, kdy by mělo skončit zbožštění jednoho parametru, a to je tempo ekonomického růstu, že možná na dlouhou dobu nastala etapa, kdy nějaký dramatický nárůst ekonomiky, životní úrovně očekávat nemůžeme, to vyloučit nemohu. 

Existují dokonce lidé, kteří tvrdí, že tato situace může vyústit válečným konfliktem. Je to možné? A zabývají se tím české tajné služby? 

Samozřejmě nemohu mluvit o tom, čím se zabývají naše tajné služby a jaké reporty mi dávají. Na druhou stranu je skutečností, že v Evropě je situace velmi stabilní, tady se nějakých konfliktů bát nemusíme. Avšak svět je jedna globální vesnice a existují tu silné antagonismy a rizika. Přístup k nerostným surovinám, ale v budoucnu možná i obyčejný přístup k vodě mohou být zdrojem problémů, a dokonce i konfliktů válečného charakteru. Některé prognózy ukazují, že Afrika bude mít za padesát let víc obyvatel než Čína a Indie dohromady. To je prostě skutečnost. 

V tu dobu už bude Afrika patřit Číně. 

Uvidíme. 

Pokud nastanou takové turbulence, možná je dobré mít i v symbolických úřadech silné osobnosti s vlastním uvažováním. To se týká prezidentské volby. Myslíte, že by takovým prezidentem byl kandidát ODS Přemysl Sobotka? 

Považuji Přemysla Sobotku, kterého znám od poloviny 90. let, za nesmírně charakterního člověka se silnými, nikoli však siláckými názory. Je to velmi houževnatý člověk, jenž má schopnost sebereflexe a nemá v sobě pýchu. Proto jsem přesvědčen, že je to charakterově pevný člověk, který by obstál v krizové situaci. A není zkažen okamžitou politickou slávou, jež mění charakter lidí. Dokonce bych řekl, že jestli je tu mezi prezidentskými kandidáty nějaký člověk vhodný do případného nečasu, je to Přemysl Sobotka. 

V tuto chvíli to vypadá na finále Jan Fischer versus Miloš Zeman. Koho z nich byste volil? 

Samozřejmě Přemysla Sobotku. Jsem přesvědčen, že před toto dilema postaven nebudu. Do prezidentské volby je spousta času. Někteří kandidáti vyrazili dříve, ale já bych to přirovnal k maratónu. Není důležité, kdo je v čele na dvacátém či třicátém kilometru. Důležité je, kdo doběhne jako první na kilometru číslo čtyřicet dva. 

Takže hypoteticky. Kdyby byli ve finále Fischer se Zemanem, kdo je pro vás přijatelnější? Třeba já bych volil Zemana. 

To je vaše volba. Myslím, že v politice neplatí, co by bylo, kdyby bylo. Jsem přesvědčen, že finále bude vypadat trochu jinak. 

No dobře. 

Tím nechci vůbec zpochybňovat to, že například Miloš Zeman je svým způsobem paradoxně velmi logickým kandidátem. Když se podíváme na polistopadovou politickou éru, byla vystavěna na třech osobnostech, od nichž jsme všichni ostatní v české politice o řád níže. Byl to Václav Klaus, Václav Havel a Miloš Zeman. Takže po prezidenturách Václava Havla a Václava Klause je prezidentská kandidatura Miloše Zemana velmi logická. Spolu s Přemyslem Sobotkou jsou to dva přirození kandidáti, všichni ostatní jsou politické rychlokvašky, politické retro či politická zombie. 

(Autor: Jaroslav Plesl)

RNDr. Petr Nečas

předseda strany
předseda vlády