Novinky Mediální výstupy

(www.parlamentnilisty.cz) 20 LET OD 11. ZÁŘÍ Mnozí si přesně pamatují, co dělali 11.9. 2001 v odpoledních hodinách. Ale co se při útocích na newyorská „dvojčata“ dělo v české Poslanecké sněmovně? Na období nejistoty a obav vzpomíná Jan Zahradil, tehdy stínový ministr zahraničních věcí. K tomu se zamyslel nad tím, jak tehdejší události změnily svět a jak nás dovedly k současné frustraci Západu z akce v Afghánistánu.

Jak vy osobně vzpomínáte na 11. září 2001?

Byl to šok. Viděl jsem to v televizi ve své tehdejší poslanecké kanceláři na Malostranském náměstí. Všichni jsme znali panorama New Yorku s „dvojčaty“, z bezpočtu filmů, z osobních návštěv. Teď to bylo, jako sledovat nějaké katastrofické sci-fi, jenomže naživo a on-line.

Vy jste v té době byl místopředsedou zahraničního výboru Poslanecké sněmovny. Co se po těchto událostech dělo na parlamentní úrovni?

Bylo nám jasné, že musí přijít nějaká odvetná reakce USA a že bude potřeba co největší podpora od evropských spojenců. Také jsme nevěděli, jestli nějaké podobné útoky nejsou už nachystány na evropské metropole. Takže celá politická mašinerie – vláda, Parlament, bezpečnostní složky – se rychle dala do pohybu. Bylo to období velké nejistoty a také obav: co přijde, zda to zvládneme, jak jsme připraveni atd.

Česko v té době už bylo členem NATO. Co se odehrávalo po útoku na úrovni Aliance? Vzpomínám si, že se i v médiích psalo o aktivaci článku 5, hovořícího o tom, že „ozbrojený útok proti jedné nebo více z nich v Evropě nebo Severní Americe bude považován za útok proti všem“. Připravovala se Česká republika na tuto možnost?

Nepochybně jsme počítali i s tím, že pokud na konci celého tohoto řetězce událostí bude vojenské řešení, ČR nemůže stát stranou. Jiné, zejména západoevropské země, byly později viditelně zdrženlivější. Ale ta první celosvětová vlna solidarity s Amerikou byla obrovská.

Na počátku 90. let se ustavil systém s USA v roli jediné světové supervelmoci. Říkalo se mu „Pax Americana“, tehdejší prezident Bush volil formulaci „Nový světový pořádek“. Dnes se všude píše, že tato éra končí. Sdílíte tento názor?

V zásadě ano. Myslím, že tečku za touto představou – která zde dominovala třicet let, od pádu železné opony – učinil americký odchod z Afghánistánu. Nežijeme už v unipolárním, ale ani v bipolárním světě jako za studené války. Svět je definitivně multipolární.

Jak moc tento útok proměnil americkou globální politiku? A nebyl tak trochu „zneužit“ určitými silovými skupinami v americké administrativě, které měly podobné ambice už dříve, přinejmenším od první války v Perském zálivu v roce 1991?

Byl to první otevřený huntingtonovský „střet civilizací“, útok na celý tzv. západní společensko-ekonomický model. Poprvé od konce studené války se ukázalo, že tento model má své aktivní ideové odpůrce, kteří jej chtějí zničit. Tady nebylo nad čím váhat, tvrdá reakce byla nutná. Otázkou zůstává, zda ta reakce, která přišla, byla dostatečně efektivní.

Co říkáte na různé konspirační teorie, které v souvislosti s 11. zářím zaznívají, a které pracují právě s tím, že lidem majícím zájem na válce proti terorismu takto spektakulární akt vlastně vyhovoval?

Jsem naprosto alergický na takové konspirační teorie a na různé spekulace „odborníků“, že si to USA udělaly samy. S tím ať na mě nikdo nechodí. Je to pro mě stejný paranoidní nesmysl, jako když dnes někdo vidí za vším cizí tajné služby a agenty východních mocností.

Pravda je podle mě taková, že radikální islamismus, který nenávidí Západ, se pokusil jej symbolicky zasáhnout a poškodit před očima celého světa – a do značné míry se mu to podařilo.

Jakou roli v událostech následujících po 11. září sehrál tehdejší prezident George Walker Bush?

GWB byl posledním klasickým „intervencionistickým“ prezidentem. Vždyť byl také synem Reaganova viceprezidenta, pozdějšího prezidenta. Počínaje Obamou, americký přístup se začal měnit v méně angažovaný, ať už kvůli Obamově „pacifismu“, později Trumpově „izolacionismu“, a dnes v tom pokračuje Biden.

Toto je třeba vnímat a zařídit se podle toho. Mám však pocit, že někteří čeští politici, analytici a novináři zamrzli myšlenkově na konci devadesátek a v první dekádě 21. století, kdy nás brali do NATO, Havel se objímal s Albrightovou a USA podnikaly rozsáhlé zahraniční vojenské operace. Svět, USA – a my s nimi – jsou však dnes už jinde.

Po intervenci do Afghánistánu v roce 2003 s podobnou argumentací začala intervence v Iráku. Pokud si já vzpomínám, tato mise už začínala ve zcela jiné atmosféře a zaznívaly hlasitě pochybnosti o jejím smyslu. V čem byla situace v roce 2003 jiná od roku 2001?

Dnes víme, že pokud jde o Irák, zpravodajské služby do značné míry vařily z vody. Prezident GWB však v té době potřeboval předvést takovouto ukázku americké síly a také asi chtěl uzavřít nedokončené dílo svého otce z doby irácké invaze do Kuvajtu.

Aby bylo jasno – Saddáma Husajna ani jeho režimu není žádná škoda. Kdo však z jeho pádu profitoval? Nejvíce to byla teokratická diktatura v Íránu, což je jen další nepřítel Západu. Írán chaosu u svého tradičního rivala využil a prosákl svým vlivem nejen do iráckých struktur, ale i do Sýrie, Libanonu a naposledy Jemenu. Myslím, že toto si Američané rozhodně nepředstavovali a nepřáli.

Začala dlouhá „válka proti terorismu“, která dalece přesáhla mandát prezidenta Bushe. Jaká byla role dalších amerických prezidentů, kteří válku proti terorismu zdědili – Obamy, Trumpa a Bidena?

Jak už jsem uvedl, za Obamy se přístup, prosazovaný prezidentem GWB, začal měnit. Před nákladným udržováním vojenských misí dával Obama přednost cíleným operacím speciálních jednotek, což se nejlépe ukázalo při fyzické likvidaci Bin Ládina.

Obama také jako první stáhl jednotky z Afghánistánu, už v roce 2011.

Trump, možná pro někoho překvapivě, v tomto kurzu pokračoval. Jednak naplánoval úplné stažení z Afghánistánu, jednak i za něj probíhaly speciální jednorázové zásahy proti klíčovým nepřátelským figurám. Za všechny jmenujme alespoň zabití íránského generála Sulejmáního, šéfa neblahých revolučních gard Al-Kuds.

A teď v tom pokračuje Biden, ten vlastně navazuje na Obamu (kterému dělal viceprezidenta), ale i na Trumpa. Biden ovšem, jak je vidět, organizačně a logisticky selhal při realizaci úplného stahování USA z Afghánistánu.

Jak podle vás v této „válce proti terorismu“ dopadla Česká republika? Co nás přivedlo do role jednoho z nejloajálnějších spojenců USA v jejich misi, a jak jsme v této roli obstáli?

Po bitvě je každý generálem, proto nechci nic a nikoho kritizovat. Nemyslím, že jsme obstáli špatně, naopak. Získali jsme pověst spolehlivého spojence a naše jednotky získaly bojové zkušenosti v reálných situacích. Na rozdíl od mnoha jiných jsme nakonec i úspěšně stáhli naše lidi, včetně spolupracovníků, z Afghánistánu. Je však třeba vnímat, že celková geopolitická situace se změnila, a musíme tedy i my změnit naše strategické úvahy.

Jako jeden z důvodů zahraničních misí USA byla kromě boje s terorismem uváděna ambice demokratizovat země po západním vzoru. Jak podle vás tento „vývoz demokracie“ uspěl?

Ukázalo se, že s porážkou sovětského impéria před třiceti lety nenastal žádný „konec dějin“ a vítězství liberální demokracie západního typu. Tento západní model už není univerzálně přijatelný ani prosaditelný. Naopak narostla váha zemí s jiným politicko-společenským uspořádáním. Z toho je třeba vycházet. Hledat nový modus vivendi, novou rovnováhu sil, nové rozdělení sfér vlivu. Jen tak se dá předejít konfliktům.

Co bude podle vás znamenat úprk z Kábulu a tristní konec této mise, symbolizující celé dvacetileté tažení proti terorismu, pro budoucnost USA jako supervelmoci? Jak se bude dál vyvíjet globální supervelmocenské soupeření?

Je to nepochybně reputační porážka pro Západ, resp. pro jeho euroatlantický okruh. V dotčeném regionu vzroste vliv jiných mocností – Číny, Ruska, možná Indie. Objevily se nové mocenské tektonické zlomy. Svět bude složitější, komplikovanější, méně čitelný. Bude třeba více empatie, trpělivého vyjednávání, pragmatických řešení. Paradoxně se domnívám, že v této situaci se může evropský, méně konfrontační přístup – tzv. „soft power“ – ukázat jako docela užitečný.

(Autor: Jakub Vosáhlo)

Jan Zahradil

předseda europoslaneckého klubu ODS
expert pro zahraničí