Solidarita má své hranice. I ve vyloučených lokalitách
(Deník) Analytik Daniel Hůle a zástupci některých neziskových organizací se nechali slyšet, že návrh „3 krát a dost“, který chce umožnit strhávání pokut za závažné a opakované přestupky z dávek, je populistický a trestá chudé lidi. Ani jedno není pravda.
Za prvé ten návrh nespadnul z nebe. Volají po něm starostové i lidé, kteří v sousedství problémových příjemců dávek bydlí. Právě tito lidé – a jsou mezi nimi i tolik zmiňované rodiny s dětmi a samoživitelky – musí chování svých sousedů dennodenně snášet a přitom se dívat, jak si dotyční jedinci každý měsíc vyzvednou svou várku sociálních dávek, s jistotou, že na ně nikdo nemůže. Na začátku volebního období se u těchto lidí ministři i poslanci otočili, naslibovali hory doly a tím to skončilo. Návrh 3krát a dost je v tomto volebním období dost možná jediný pokus to napravit. Je správné ukončit stav, kdy mezi příjemci dávek je kasta nedotknutelných.
Za druhé ten návrh nikoho netrestá, trestem je samotné udělení pokuty – pokud odpůrci zákona nechtějí trestat příjemce dávek v hmotné nouzi, nechť navrhnou, že tito lidé vůbec nesmějí být za nic pokutováni. To ale neudělají, protože by se ukázalo, jak hloupá tato logika ve skutečnosti je. Na dávky pak bude možné až na výjimečné případy sáhnout při spáchání třetího přestupku v řadě, a to pouze toho závažného.
Rozhodně tu nikdo nepůjde po lidech kvůli jedné hlučné narozeninové party nebo banálním prohřeškům. Kdo tvrdí opak, lže. Návrh jednoznačně cílí na extrémní případy, k žádnému plošnému krácení dávek nepovede. Sluší se navíc připomenout, že s omezením dávek počítá už současný zákon. Překvapivě proti němu nikdo neprotestuje. Problém je, že z pomoci v hmotné nouzi vyhazuje lidi za mnohem méně závažné chování, ale nepočítá s tím hraničním. Návrh „3 krát a dost“ tak tuto mezeru v zásadě vyplňuje. Současně se stává užitečným nástrojem v rukou sociálních pracovníků, obcí a městské policie, protože umožní případné adepty zavčas upozornit, že jejich chování nezůstane bez odezvy.
Nic z toho by nebylo třeba, kdyby dosavadní opatření „po dobrém“ fungovala. Jenže nefungují. A dobře je to vidět na záškoláctví. Příznačná je zpráva Nejvyššího kontrolního úřadu z loňského roku, která hodnotila úspěšnost projektu inkluze žáků do škol ve vyloučených lokalitách. Úřad lakonicky konstatoval, že to celé stálo 229 milionů korun, dopady se nesledovaly, zapojení rodin a škol bylo minimální.
Agentura pro sociální začleňování, která projekt vedla, z dotace v konečném důsledku financovala vlastní činnost. Opatření „3 krát a dost“ samo o sobě situaci nezachrání. Pomůže ale zvýšit tlak na rodiče, aby své děti do školy přece jen poslali. Protože jestli něco děti poškozuje, není to přísnější nastavení čerpání dávek, ale jejich vlastní rodiče. A také stát, který toleruje, že jim je odepřeno vzdělání a s ním i lepší budoucnost.
Solidarita ve společnosti je základním kamenem každého vyspělého státu. Ale nemůže být bezbřehá. Platí to i pro vyloučené lokality a pro příjemce dávek, kteří si takové solidarity neváží. Obzvlášť dnes, kdy se zhoršuje ekonomická situace a pomocnou ruku státu může potřebovat více lidí, od seniorů po samoživitelky. Je to jen drobný dílek, ale opatření „3 krát a dost“ pomáhá takovou hranici solidarity rozumným způsobem stavět.
poslanec PČR
zastupitel
člen regionální rady
předseda oblastního sdružení