Nenávist a slabost. Dvě podoby zla, které mohou Česko připravit o všechno
(FORUM 24) Už mnoho let vyzývám k tomu, abychom překonali úpadek naší zahraniční politiky a shodli se – všechny strany, vládní i opoziční – na jednoduchých základech, které budeme dlouhodobě dodržovat. Protože pokud Česká republika v posledních letech něco opravdu nezvládá, je to právě konzistentní mezinárodní politika a umění konstruktivního vyjednávání. Kredit z 90. let, kdy byla naše země uznávaným specialistou na diplomacii a demokratizaci, je dávno pryč. To poškozuje naše zájmy, které pak na mezinárodní scéně nedokážeme prosadit.
Nedovedl jsem si ale představit, že úpadek bude tak hluboký. Veškerá nemotornost ministrů zahraničí za ANO a ČSSD se zdá být jen slabou předehrou toho, co vidíme dnes. A nemám zde na mysli jen premiérův diplomatický kolaps při přerozdělování vakcín v EU. Když v sobotu večer dva členové české vlády oznamovali tvrdé kroky vůči Rusku, které před sedmi lety bezprecedentně porušilo suverenitu naší republiky, pár minut to působilo jako scéna z jiných časů: Na stole byla jasná fakta a s reakcí – odvoláním většího počtu ruských agentů z diplomatických postů v České republice – se nedalo nesouhlasit.
Iluze ale netrvala dlouho. Andrej Babiš a Jan Hamáček se od té doby stačili pořádně zamotat do hry, kterou zjevně neovládají: Proč předseda vlády a další její členové nedokázali jasně říct, kdy se o zjištění tajných služeb dozvěděli? Souvisí to nějak s podivnými kroky vlády v posledních týdnech? Co měla znamenat plánovaná cesta Jana Hamáčka do Moskvy a následný pochybný příběh o krycím manévru? Snažili se snad členové vlády v Rusku výhodně prodat své mlčení? K čemu všechno to relativizování a přešlapování? A proběhla by vůbec ona tisková konference, kdyby informace neprosákly do médií?
Tohle všechno jsou jen dohady, které se snad co nejrychleji vyřeší. Co však dohady nejsou, je amatérismus, s nímž vláda přistupuje k největšímu mezinárodnímu skandálu v dějinách samostatné České republiky.
Další den, další přešlap
Za prvé: Premiér nechápe, že na slovech a symbolech v zahraniční politice záleží. Dokonce mnohem víc než v té domácí. Když vysvětluje, že výbuch a vražda způsobená ruskými agenty na území cizího státu je pouhý „útok na zboží“, citelně oslabuje naši pozici a vlastně před Ruskem kapituluje. Právě Češi (i Slováci) přece mají konkrétní zkušenosti s tím, jak se ve vztahu k Rusku dlouho ohýbala slova a s nimi i realita. Kolikrát jsme slyšeli, že naše spoluobčany, kteří přišli o život při okupaci v roce 1968, nezabili vojáci Varšavské smlouvy, ale dopravní nehody? I když se premiér za svůj výrok později omluvil, škoda byla napáchána: Mezitím už jej také stačily převzít kanály ruské propagandy, jako je Russia Today.
Za druhé: Je neuvěřitelné, že vláda nepožádala naše partnery o koordinovanou reakci. Jan Hamáček nás ujišťuje, že v EU vyzval ke společnému postupu vůči ruským diplomatům, ale nikdo jiný kromě něj to tak nepochopil. Není to poprvé, kdy česká diplomacie, zahraniční politika i celá vláda selhávají v tom, aby jim ostatní rozuměli. Česko v této chvíli nesmí přešlapovat, ale naopak spustit mnohem větší diplomatickou ofenzivu a včas využít sílu svých spojenců.
Za třetí: Schází nám vedení klíčového ministerstva. Patrně nikdy za posledních třicet let jsme nebyli svědky většího hazardu se zahraniční politikou než teď, kdy Andrej Babiš spolu s Janem Hamáčkem odvolali ministra Petříčka, ačkoli v tu chvíli věděli o bezprecedentním útoku na naši suverenitu. Je to opravdu jen kolosální neschopnost a neprozíravost? Doufám, že ano. Dnes si jednoduše nemůžeme dovolit nemít skutečného ministra zahraničních věcí! V podobné situaci musí v čele resortu stát zkušený politik, který se agendě věnuje naplno, ne příležitostně po večerech.
Za čtvrté: Doplácíme na to, že ještě pořád nemáme zdravý vztah k Rusku. Respektive nemají jej prezident a premiér, ale to je v mezinárodní politice totéž. Žádná země si nesmí nechat líbit, aby jiný stát na jejím území vraždil. To je mimo veškerou diskusi. Naše zpravodajské služby před působením Ruska dlouhodobě varují, klíčoví ústavní činitelé to bagatelizují. A dokonce i teď, když nastává ta nejlepší příležitost spolu se spojenci odkázat Rusko do patřičných mezí a restartovat naše vzájemné vztahy tak, abychom přestali sloužit jako základna ruských operací v Evropě, i teď marně čekáme na odpověď, která by nebyla jen frázemi, mlžením nebo, v tom nejhorším případě, mlčením.
Proč vláda nemá naši důvěru
Nesmíme zapomínat, že Česká republika je v konfliktu s Ruskem v právu. Chová se podle toho?
Když slyším ohlušující ticho Hradu, je mi smutno. Když však ve sněmovně nebo v televizi poslouchám Andreje Babiše a Jana Hamáčka, kteří se spolu před tiskovou konferencí nejsou schopni ani domluvit, jak budou „vypovídat“, je mi jasné, že to nejsou nějací mistři zločinu, kteří by systematicky likvidovali českou demokracii a měli z toho potěšení. Mnohem pravděpodobnější je, že za jejich přešlapy je tragická neschopnost a přízemní motivy.
Demokracii můžete zlikvidovat buď cílenými útoky, nebo dlouhodobým selháváním. K tomu prvnímu potřebujete nezanedbatelný talent a dostatečné plánovací a komunikační schopnosti, jaké bohužel musíme přiznat prezidentu Zemanovi.
Ale k tomu druhému vám stačí jen nekompetence a slabost: Strach, že na vás někdo něco má. Že hrajete o všechno. Že vás drží v šachu, takže musíte přijmout jakékoli podmínky. A v téhle situaci jsou teď podle všeho Andrej Babiš a Jan Hamáček. Ti nejsou nebezpeční tím, že by dokázali Česko úmyslně a promyšleně poškodit, ale tím, že nás kvůli své slabosti a osobním zájmům nechávají padnout na kolena, zatímco si řeší vlastní hry.
Nenávist a slabost. Jedno nebo druhé nebezpečí zdravá demokracie hravě ustojí, ale dohromady je to smrtící koktejl. Proto neváhám vyslovit vládě nedůvěru. Už teď jsme na kolenou. Můžeme se jen zvednout.
předseda ODS