Začnu tento sloupek osobní vzpomínkou – v roce 2002 jsem byl středočeským hejtmanem, a byl jsem proto velmi blízko řešení povodňové situace na Vltavě a na Labi. Zpětně musím říci, že jsem nikdy předtím ani potom nezažil takové pracovní vypětí a současně pocit bezmoci, že ať uděláme cokoli, nebude to stačit. Po ničem z toho netoužím a nechtěl bych to zažívat znovu. Ale vyloučit to bohužel nemohu.
Česká republika se totiž v posledních dvou desítkách let stala místem povodňových situací opakovaně a nic nenaznačuje, že by se to mohlo ze dne na den změnit. Přitom zejména povodně v letech 1997 na Moravě a 2002 v Čechách, které letos mají dvě smutná kulatá výročí, a to 15 a 10 let, způsobily rozsáhlé škody na majetku a bohužel také připravily mnoho spoluobčanů o život. Těch, kteří zahynuli, bylo podle dostupných informací 123, škody ve finančním vyjádření dosáhly 174 miliard korun.
Pro resort zemědělství, který nyní řídím, znamenají povodně tři různé úhly pohledu. Jednak jsme stejně jako další úřady součástí krizového řízení, jednak jsme z hlediska zásobování obyvatelstva samozřejmě zapojeni do systému zajištění zásob pro krizové stavy. Nejvíc nás ale zaměstnává ten třetí pohled, pohled očima prevence proti následkům povodní. Jen Ministerstvo zemědělství totiž za uplynulých deset let investovalo do stovek opatření už 15 miliard korun.
V první etapě do roku 2007 bylo v návaznosti na zpracování studií odtokových poměrů a stanovování záplavových území realizováno 435 protipovodňových staveb, které chrání 315 tisíc obyvatel a majetek v hodnotě 240 miliard korun. Na tuto etapu ministerstvo vynaložilo čtyři miliardy korun. Také nynější druhá etapa se soustřeďuje na technická opatření podél vodních toků a na opatření zvyšující bezpečnost vodních děl. Do konce roku 2013 bude realizováno asi 500 protipovodňových opatření za celkových 11 miliard.
A k tomu intenzivně pracujeme na přípravě etapy třetí, která se oproti dvěma předchozím nebude soustředit na ochranu konkrétních objektů či obcí a na usnadnění odtoku vody ze zasažených území. Půjde v ní naopak především o problematiku retence, tedy o udržení vody v krajině, samozřejmě v místech, která jsou k tomu dokonce přírodně uzpůsobena, kde nezpůsobí žádné závažné škody. Není to nic, co bychom sami vymysleli, příroda sama vytváří svá vlastní opatření pro zachování vody v krajině, mám na mysli například lužní lesy. V současnosti to vypadá zhruba na dvanáctimiliardovou investici v letech 2014 až 2020.
Když jsem tento sloupek začal osobně, pokusím se osobně také skončit... Jako hejtman jsem opakovaně navštívil jeden ze symbolů povodní v roce 2002, obec Zálezlice, a významně jsem podporoval výstavbu valu, který by měl obec ochránit před budoucími povodněmi. Pak jsem ale po příchodu na ministerstvo zjistil, že pro tuto akci přes všechny sliby opět nejsou vyčleněny peníze. Nesmírně mě těší, že jedním z mých prvních rozhodnutí mohlo být právě navrácení financování na zálezlický projekt. A jsem rád, že se snad letos na podzim konečně začne budovat.
Ing. Petr Bendl
ministr zemědělství
předseda regionálního sdružení
poslanec PČR
