Nevím, proč na řidičák musíme stát frontu, říká průkopník digitálního státu
(Seznam.cz) Bariéra rozvoje digitalizace vůbec není v uživatelích. Jde o to, jak Češi hledí na stát. Stále přežívá pocit, že nás jen otravuje, inovace nikdo nevyžaduje, říká Zdeněk Zajíček. Věří, že pomůže „digitální ústava“.
Čas pandemie covidu-19 jasně ukázal mnohé z výhod digitalizace. A to i těm lidem, kteří nejsou zrovna technologičtí nadšenci.
Většina firem, jež dělají byznys v internetovém prostředí, zažila navzdory protiepidemickým omezením velmi úspěšný rok s rekordními výsledky.
Nejde ale jen o privátní sektor, kde digitalizace zabodovala. Lidé napříč generacemi rychle pochopili, že aplikace jako eRecept nebo eNeschopenka jim zjednodušují komunikaci s lékaři a přinášejí i ochranu před rizikovými kontakty. Český veřejný sektor ovšem v této oblasti podle řady expertů za jinými evropskými zeměmi stále až nepochopitelně zaostává. Nevyužívá naplno možnosti, které moderní informační technologie přinášejí.
Citelný skluz vidí i Zdeněk Zajíček, nynější prezident ICT unie a také viceprezident Hospodářské komory. Svého času byl náměstkem ministra vnitra (2006–2009) s odpovědností právě za oblast informatiky. Je mimo jiné autorem ve své době přelomového projektu Czech POINT, v jeho éře se rozběhly i datové schránky nahrazující papírovou komunikaci s úřady.
Sám se diví, že od té doby se digitální transformace českého státu o moc dál neposunula. Věří ale, že průlomem bude již schválený zákon o právu na digitální služby, který sám „protlačoval“ v Parlamentu.
„Právě teď v čase pandemie se ukazuje, jak je digitální transformace nezbytná. Zpětně se potvrdilo, že ten zákon opravdu trefil správný směr,“ říká v rozhovoru pro Seznam Zprávy Zdeněk Zajíček, který je i místopředsedou Rady vlády pro informační společnost.
Jaké jste od doby, co jste na ministerstvu vnitra skončil, zaznamenal nejvýznamnější milníky v oblasti digitalizace státu?
Já si stále stojím za tím, že v letech 2006 až 2009 jsme v některých aspektech byli před ostatními evropskými státy. Někdy od roku 2012, kdy se dostavěly základní registry, až do roku 2018 se toho ale moc neudálo. Co bych z té poslední doby vyzdvihl, je zrození Portálu občana.
To vidíte jako klíčové?
Jestli je to klíčové, úplně nevím, v každém případě je to něco, co je skutečně vidět, co má smysl a funguje. Jako jedno místo pro občana, jeden rozcestník, na kterém dostanu návod, jak si vyřešit své problémy se státem. Mám tam i popis životních situací, potom i nástroje, jak si tu kterou věc mohu digitálně vyřešit. Jinak to období 2012 až 2018 hodnotím jako léta dosti hubená. Dohánět těch šest let v digitálním světě, který pádí kupředu neuvěřitelnou rychlostí, je obrovsky, ale obrovsky náročné. Jisté je, že skluz už nemůžeme smazat cestou evoluce, nýbrž jen revolučními kroky. Některé etapy prostě přeskočit.
Vaše ICT unie přišla v roce 2019 s konceptem zákonného práva na digitální služby. Někdy se o něm hovoří jako o digitální ústavě. Proč je podle vás zákon tak důležitý?
Jde o to, aby lidé, kteří jsou IT gramotní a chtějí moderní technologie používat, protože je běžně používají i v komerčním sektoru, měli někde v zákoně potvrzeno, že mají nárok, aby jim stát takovou digitální službu poskytoval. Že prostě stát už nesmí přešlapovat na místě a říkat: no tak oni se ti lidé stejně nakonec seberou a na ten úřad si dojdou pěšky. Právě teď v čase pandemie se ukazuje, jak je digitální transformace nezbytná. Zpětně se potvrdilo, že ten zákon opravdu trefil správný směr.
Zákon už je platný, ale co teď z něj vyplývá?
Že nejpozději do pěti let od jeho přijetí musí být všechno, co je možné poskytovat digitálně, doopravdy poskytováno. V některých částech nastává účinnost hned, v některých až v průběhu času. Platí i ustanovení, že musí vzniknout katalog služeb, a to poprvé v historii české veřejné správy. Hrdě se k tomu nápadu s katalogem hlásím. Musí se udělat celková revize toho, co ty úřady vlastně dělají. Jde o obousměrné transakce s občany i podnikateli.
To všechno by se do toho katalogu mělo zapsat, ať už se to dělá zatím jen papírově, nebo už digitálně. Ten přehled by měl být hotový do 1. února příštího roku. Každý resort musí katalog vyplnit. No a od 1. února potom poběží čtyřletá lhůta, ve které se postupně všechny transakce, které ještě nejsou digitální a přitom digitální být mohou, digitálními stát musí.
Fyzicky, tedy ‚papírově‘, už to potom vyřídit nepůjde?
Ne, tak to není. Když bude někdo chtít jít fyzicky na úřad, stále bude moci. Ale musí být vedle toho otevřena i možnost, aby to občan mohl udělat digitálně.
Do budoucna i bez řidičáku
Uveďte nějaký příklad, kde by digitalizace měla do čtyř let proběhnout?
To je těžký úkol… Ale představte si například situaci, kdy si dnes potřebujete vyřídit nový řidičský průkaz. Pokud jste z Prahy, nezbývá vám nic jiného než se odebrat na Pankrác a nejdříve tam vystát frontu. V čase pandemie nic dobrého. Pak tam tedy přijdete, vyplníte formulář, odevzdáte fotku. Pokud si ji tedy úředníci nestáhnou odjinud, když vám loni dělali novou občanku. A po všech těch procedurách vám to vezmou do evidence a pak to asi měsíc někde vyrábějí. Vy potom zase musíte zpátky do fronty a čekáte, až na vás přijde řada a nový řidičák vám vydají. A tohle by mělo odpadnout. Minimálně ta první část.
Za situace, kdy existují možnosti, jak vaši identitu ověřit digitálně na dálku, například skrze bankovní identitu nebo skrze elektronickou občanku, by neměl být problém vyřídit to z domova. Potom si pro průkaz musíte jen zajít. Ačkoliv také ne. Z mého pohledu neexistuje jediný důvod, proč by i tohle nešlo zařídit třeba tak, že tu kartičku přinese domů pošťačka. Podobně jako vám banka posílá novou platební kartu. Abyste nemusel jet znovu na Pankrác.
A potřebuji vůbec řidičák, když si stát o mně může zjistit, že příslušným oprávněním disponuji?
To jste narazil na další věc. I to je v tom zákoně o právu na digitální služby napsané. Pokud existuje někde záznam o tom, že máte nějaká práva nebo nějaké povinnosti, a stát je oprávněn nebo má možnost se na ta data podívat, tak by vlastně tyto průkazy, doklady, plastové kartičky nemusely být vůbec potřeba. Protože stát si informace samozřejmě může ověřit, aniž byste to musel dokládat nějakou kartičkou.
Takže ano, to je ta vize. Touto cestou bychom se měli do budoucna vydat. Samozřejmě jde i o to, abyste bez toho řidičáku mohl jezdit v zahraničí, minimálně v Evropě. Aby si ty informace o vás mohl zjistit i německý nebo španělský policista. Do budoucna to tak jistě bude. Zatím ten průkaz v cizině u sebe mít musíte.
Když už se bavíme o oblasti dopravy, jak jste hodnotil nepovedený start elektronické dálniční známky? Není to pro Česko trochu příznačné?
Zrovna jsem se o tom dnes s kolegy bavil. My jsme bohužel na tom tak, že vlastně spouštíme systémy bez pečlivého testování a ověřování provozu. Já myslím, že do budoucna bude nutné pro situace, kdy se jeden systém vyměňuje za druhý, aby po jistou dobu běžely oba paralelně vedle sebe. Byť to ponese nějaké zvýšené náklady. Při té migraci dat a při spuštění toho nového systému totiž vždycky může vyvstat nějaký problém.
Potřebovali bychom mít právo ty systémy vždy v pilotním testovacím provozu odzkoušet. Zatížit je s reálnou zátěží ze strany třeba těch řidičů a občanů. Aby nehrozil úplný výpadek. Ten paralelní provoz může trvat měsíc nebo půl roku, ale myslím, že se to ve výsledku vyplatí.
Dálniční známky nejsou asi úplně typický příklad, ale vzpomeňte si, jak kdysi vypadl registr řidičů, protože se přecházelo na nějaký nový systém. Myslím, že to trvalo několik týdnů, než to začalo normálně fungovat. Bavili jsme se o té potřebě ověřovacího provozu i s vládním zmocněncem pro IT Vladimírem Dzurillou.
Musí se toho chytit politici
Neměl by být povinným výsledkem jakékoliv digitalizace i úbytek úředníků? My digitalizujeme, ale úřednický aparát bobtná. Není to absurdní?
To je další z bolestí, kterou máme. Když jsem byl na ministerstvu vnitra náměstkem, měl jsem na starosti celý e-Government, koordinaci veřejné správy, archivnictví, spisovou službu a legislativu. Takže celý civilně správní úsek. A díky tomu jsme měli možnost vidět ty věci komplexně. Protože spolu všechny ty procesy opravdu souvisí. A to je ta cesta, jak třeba přeskupovat lidi.
Když potom digitalizuji, samozřejmě vidím, že některé úředníky nebudu potřebovat. Možná zase budu potřebovat jiné profese – někoho na správu těch systémů, obsluhu, experty na kyberbezpečnost. Ale nebudou to ti lidé, kteří dneska dělají administrativní podporu v té papírové podobě.
Málokdo o tom u nás přemýšlí v tomto komplexu, aby ty váhy byly vybalancované. Možná jen na těch digitálně progresivních úřadech, jako je podle mě třeba Český úřad zeměměřický a katastrální. Tam si myslím, že předseda a místopředsedové se o tom snaží takto s vizí přemýšlet.
Jako příklad úspěšné digitalizace je často uváděno Estonsko. Stále to platí?
Estonci byli hodně napřed a ve své době utekli všem ostatním. Ono to hodně souviselo s tím, jak se Estonsko oddělilo od Sovětského svazu a potřebovalo se postavit na vlastní nohy. Nechtělo být závislé na starých systémech a na sovětském způsobu úřadování.
Ale těch států, které v této oblasti jdou rychle kupředu, je celá řada. Celosvětově třeba Jižní Korea i Čína. I další státy v Asii udělaly neuvěřitelný pokrok. V Evropě šlo hodně kupředu Dánsko, ale i Finsko, v určitém ohledu též Francie nebo Velká Británie. Myslím, že je vždycky klíčové, aby se toho tématu chytila nějaká inovativní politická reprezentace. Z těch samotných ministerských baráků to asi nikdy nevzejde.
Člověk si říká, kde je vlastně u nás problém, že se nám v tomto směru moc nedaří. Máme výborné inovativní firmy, Češi nové technologie doslova zbožňují, zdánlivě neexistují překážky…
Máte pravdu, že bariéra v rozvoji digitalizace vůbec není v uživatelích. Však my jako Češi se třeba řadíme v Evropě na třetí místo z hlediska obchodu na internetu. Nemáme problém ani třeba s internetovým bankovnictvím a tak dále. A platí to dokonce i o starší generaci. A na straně dodavatelů máme zase skvělé programátory, vývojáře, manažery. Velmi dobře se uplatňují ve světě…
Patrně je to v tom, jak my Češi hledíme na stát. Stále přežívá pocit, že nás stát jen dusí, otravuje, kecá nám do našich životů. O to víc jsme citliví právě na to, aby ty úřady dělaly jen to, co mají napsané v zákonech, a nepřekračovaly ten rámec. A jak říkám, v zákonech nemůžete mít napsanou inovaci. Tohle myšlení je třeba změnit.
Nasadit ten správný klobouk
Mluvil jste o vládním zmocněnci, panu Dzurillovi. Jak vlastně hodnotíte jeho činnost? Angažoval se teď třeba i v projektu Chytrá karanténa s eRouškou…
Jako klíčové vidím, že je to člověk, který přišel z komerčního sektoru. Ze sektoru, který je zvyklý přinášet inovace. Naproti tomu státní sféra, jak jsem řekl, je přirozeně konzervativní a málo inovativní, pokud vůbec. Vyplývá to takříkajíc z charakteru činnosti těch úřadů a nakonec i těch úředníků. My sami po úřednících chceme, aby inovativní nebyli. My jim říkáme, že smějí dělat jenom to, co jim ukládá zákon. A nesmí dělat nic jiného. Takže chtít po nich inovace je někdy protimluv.
A když tu digitalizaci necháme jen na „konzervativních“ úřadech, tak to prostě nikdy nepůjde a nikdy nebudeme mít moderní inovativní stát. A Vlado Dzurilla určitě přišel s ambicí to změnit. Samozřejmě jej to asi někdy už unavuje. Je to ale člověk obratný, komunikativní, pracovitý, který tu roli mediátora zvládá dobře, má schopnost přesvědčovat lidi ke spolupráci.
Vy jste členem opoziční ODS. Máte s tím problém, když se třeba u vládních stran snažíte prosadit nějaký zákon?
Já jsem si už dávno řekl, že do věcí, které dělám v digitalizaci, politiku netahám. Samozřejmě byla v počátku obava i v rámci ICT unie, kdy někteří naši členové se báli, aby to někdo nevnímal tak, že ODS tady ovládá sdružení firem a já nevím co všechno. Já jsem slíbil, že do toho politiku tahat nebudu. Což se snažím striktně dodržovat. Prostě oddělovat své role a takříkajíc vždycky si nasadit ten správný klobouk podle toho, co dělám a kde jsem. A zatím se mi to, myslím, daří. A myslím si, že jsem si zjednal i nějaký odborný a lidský respekt.
Může o tom svědčit i počet hlasů poslanců pro ony klíčové zákony, na kterých jsem se podílel. Pro zákon o právu na digitální služby hlasovalo 163 poslanců ze 168, pro zákon o bankovní identitě 175 ze 178 a pro digitální stavební řízení 185 ze 188. Snad jsem přesvědčil, že se snažím být maximálně objektivní a neutrální. Na druhou stranu přiznávám, že se snažím využívat i politických kontaktů, které mám, abych tu podporu měl co nejširší.
Jiří Pšenička
předseda oblastního sdružení Praha 5
zastupitel hl. m. Prahy