Interpelace na ministryni spravedlnosti k pohledu Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu Služby kriminální policie a vyšetřování
(www.psp.cz) Ústní interpelace poslance Pavla Žáčka na ministryni spravedlnosti Marii Benešovou k pohledu Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu Služby kriminální policie a vyšetřování na činnost justičních orgánů při vyšetřování a souzení politicky motivovaných trestných činů spáchaných exponenty komunistického totalitního režimu v letech 1948-1989.
Vážená paní ministryně,
dostala se mi nedávno do rukou publikace vydaná Úřadem dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu Služby kriminální policie a vyšetřování s názvem „Sborník k 20. výročí vzniku Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu“ (Ed. Daniel Povolný, Praha 2015), přičemž bych se rád v této souvislosti ujistil, jaké je stanovisko Vaše resortu k některým pohledům zobecňujícího charakteru tohoto specifického orgánu činného v trestním řízení a jednoho z útvarů Policie České republiky s celostátní působností na činnost justičních orgánů ve vztahu k politicky motivovaným komunistickým zločinům spáchaným v letech 1948–1989.
Konkrétně by mě zajímala Vaše podrobnější reakce na tvrzení uvedená na stranách 102 až 103 výše uvedené publikace: „V uvedených kauzách nelze přehlédnout průtahy v procesním jednání, ukládání neadekvátně nízkých trestů pachatelům závažných trestných činů, nejednotný postup státních zástupců i soudců při rozhodování o právní kvalifikaci trestných činů, opakované vracení věci justičními orgány vyšetřovatelům k došetření z formálních důvodů, podřizování právně závazných kritérií při rozhodování soudu, tj. zákona a svědomí, zástupnými hodnotami, soucitu či ideologickým přesvědčením, což se při posuzování trestných činů projevuje se značnou shovívavostí, hledání polehčujících okolností a zneužíváním opravných prostředků ve prospěch obžalovaného z rozpaků nad vlastní minulostí. Není se co divit, většina soudců, kteří dnes působí, byla odchována minulým režimem. Kolik z nich se dokázalo se svou minulostí vyrovnat a jsou ve výkonu své funkce skutečně nezávislí? Na vině je i složitost právního řádu demokratické společnosti, kdy obviněný má často větší práva než žalobce, o vyšetřovateli ani nemluvě.“
Dále Vás žádám o vyjádření Vašeho resortu k těmto názorům policejního orgánu: „Nejzřetelnější jsou průtahy procesního řízení. Z citovaných případů je zřejmé, že průměrná doba od sdělení obvinění až po vynesení pravomocného rozsudku činí 4–5 let. Žádnou vzácností nejsou ani případy pravomocné ukončené ve lhůtě 9–10 let. Tyto průtahy vznikají nejen nadměrnou aktivitou obhájců, využívajících všech možných opravných prostředků, ale i jednáním státních zástupců a soudců, pokud nezodpovědně plné své funkce.“
A nakonec: „Justičním orgánům lze sotva prominout ukládání neúměrně nízkých trestů za vraždy spáchané příslušníky Pohraniční stráže na čs.–německých a čs. rakouských hranicích. (…) Tyto zločiny nelze omluvit odvoláním se na plnění rozkazu, zvláště když k pronásledování a střelbě došlo na cizím státním území. (…) Kvalifikace těchto zločinů pouze jako trestného činu zneužití pravomoci veřejného činitele a uložení podmíněného trestu odnětí svobody je projevem nedostatečné úcty k životu a výsměchem spravedlnosti. Totéž platí v podstatě o trestech uložených několika vyšetřovatelům za použití brutálního fyzického a psychického násilí jako donucovacího prostředku při výsleších, jež skončily těžkým ublížením na zdraví s následkem smrti.“
Není úplně obvyklé, se jako policejní orgán takto vyjadřovat k činnosti justice. Pochopitelně by mě proto velmi zajímalo Vaše stanovisko k těmto kritickým tvrzením Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu SKPV ve vztahu k nedostatečnému vyšetřování a souzení trestných činů spáchaných exponenty komunistického totalitního režimu v letech 1948–1989 a zodpovědnosti státních zástupců a soudců v tomto důležitém procesu vyrovnávání se s naší neblahou minulostí.
Děkuji za Vaši odpověď ve lhůtě stanovené Jednacím řádem PS PČR.
S pozdravem
PhDr. Pavel Žáček, Ph.D.
poslanec PČR
zakladatel a první ředitel Ústavu pro studium totalitních režimů a Archivu bezpečnostních složek