Unie jen maskuje zelenou revoluci
(E15) Připravenost, tápání či skrytá agenda Evropské unie při pandemii. Cesta předsedy Senátu na Tchaj-wan a nejednotné směřování české zahraniční politiky. Témata, která jsou pro bývalého ministra zahraničí a obrany Alexandra Vondru v poslední době zásadní. „Miloš Vystrčil není malý kluk. Češi nemůžou být v roli hadru, se kterým si každý rád vytře podlahu,“ říká europoslanec a místopředseda ODS.
Nejdřív aktuální věc. Co říkáte výměně v čele ministerstva zdravotnictví?
Adam Vojtěch je hodný a poctivý člověk, ale tragický manažer, který řízení rezortu v krizi absolutně nezvládal. To jsme viděli už na jaře, ale dokud sloužil Babišovi jako fíkový list, tak ho premiér ve funkci hájil. Když všechny listy opadaly, musel se poroučet, aby jeho rezignace ochránila toho, kdo teď ve druhé vlně epidemie selhává úplně nejvíc. Totiž samotného premiéra.
Teď k jinému tématu. Nedávno jste byl v Polsku na Ekonomickém fóru, kde se mluvilo také o spolupráci ve střední Evropě. Jak byste porovnal její dnešní a dřívější stav?
Jsem vlastně společně s Václavem Havlem takovým otcem zakladatelem Visegrádu (skupina tvořená Českem, Slovenskem, Polskem a Maďarskem – pozn. aut.). Tu ideu jsme diskutovali už začátkem roku 1990. Sledovali jsme tři cíle – vyplnit vakuum ve střední Evropě, protože pokud je prostor vakuem, vstupují do něj velké mocnosti. Věděli jsme také, že vztahy mezi Poláky, Maďary, Čechy a Slováky nebyly vždy harmonické, napjaté byly například za první republiky. Že se chceme něčemu podobnému vyhnout, protože pak mají mocnosti větší prostor rozehrávat nás proti sobě. A za třetí, že tu máme nějaký základ z doby disentu, kdy jsme se naučili vzájemně spolupracovat k užitku všech, a na tom se dá stavět. Tato spolupráce třikrát ukázala nesmírný užitek a význam.
Kdy to bylo?
Jednak při rozšíření NATO. Přemluvili jsme Američany k přijetí Poláků, Čechů a Maďarů v době, kdy západní Evropa váhala. Pak když si západní Evropa nevěděla rady s ruským plynovým vydíráním. Nastolili jsme téma energetické bezpečnosti a prosadili infrastrukturní projekty. A během imigrační krize. Politika Angely Merkelové byla naivní a my jsme prosadili hlas zdravého rozumu, který později akceptoval i Západ.
A co tedy současnost střední Evropy?
Odmítám házet Visegrád do žita. Odmítám takové ty kecy, že to je toxické, protože se někomu nelíbí, kdo zrovna vládne ve Varšavě nebo v Budapešti. V minulosti se taky leckomu nelíbilo, kdo vládnul v Bratislavě nebo třeba i v Praze. Společný zájem je víc, než tyhle třenice.
Takže byste vládu – byť jako opoziční politik – za její politiku ve střední Evropě pochválil?
Opozice vládu moc nechválí. Je od toho, aby ji kritizovala.
A v tomhle výjimečném případě?
Tady jsem zrovna premiéra nekritizoval, protože si myslím, že tohle ctí.
K čemu vlastně nejvíc potřebujeme Visegrád?
Rozhodování a hledání rovnováhy v Evropské unii dříve probíhalo v trojúhelníku Francie-Německo-Británie, přičemž Británie byla často v ekonomických i bezpečnostních věcech naším důležitým spojencem. Po jejím odchodu z EU určují směr Berlín a Paříž. Abychom se dostali do hry, musíme se spojovat, sami toho moc nezmůžeme. A jestliže určitou náhradou Britů v ekonomických věcech můžou být „šetřílkové“ jako Nizozemci, Švédové, Dánové, Finové či Rakušané, tak v bezpečnostní oblasti je to Visegrádská čtyřka. A zejména Polsko.
Proč se vlastně ze střední Evropy – hlavně z Maďarska a Polska – stal v EU tak trochu otloukánek?
Ve Varšavě a v Budapešti mají konzervativní vlády a konzervativec je dneska ohrožené zvíře, v západní Evropě je na vyhynutí. I když ono se to zase změní. Je to svým způsobem druh kulturní války.
A co výhrady vůči tomu, co se děje ve Varšavě a Budapešti?
Jsou tam vlády legitimně zvolené velkou většinou obyvatel. Jsou to demokracie, čili nejsou tam navěky, jednou budou vystřídány někým jiným. A obětovat naše klíčové bezpečnostní a ekonomické zájmy na oltář hloupé kulturní války by byla obrovská chyba.
(Autor: Petr Pešek)
místopředseda strany
europoslanec