Novinky Mediální výstupy

 

Tyto dluhy se naakumulovaly v době relativního klidu a prosperity. I když v případě USA jejich část tvoří výdaje spojené s válkami v Iráku a Afghánistánu, tak naprosto dominantní a většinovou roli v akumulaci těchto dluhů v EU, ale koneckonců i v USA nebo v Japonsku, hrály a hrají dluhy způsobené budováním "státu blahobytu".

 

Zde je jádro dnešních problémů. Západní společnosti si zkrátka žily cca 20 let nad poměry. Někdo více (Řecko, Portugalsko, Irsko, Japonsko) a někdo méně (Česko, Estonsko), ale zkrátka všechny tyto státy spotřebovávaly více, než činily jejich reálné příjmy. Nyní přichází čas začít dluhy platit. Zachránit se dalšími dluhy už není možné. Je to takto jednoduché. Půjčovat si dále je drahé a samotné splácení naakumulovaných dluhů a úroků z nich je nad síly mnoha států viz Maďarsko, Lotyšsko, Island, Řecko, Portugalsko, Irsko a další ještě nejspíše přibydou.
 

Problém se nyní soustředí na eurozónu a její pokusy o tzv. záchranu Řecka. Minulý týden se k tomu sešel opět summit lídrů EU a rozhodl o třech zásadních krocích: 1. umazání části řeckého dluhu, 2. posílení záchranného fondu, 3. unifikaci rozhodování v eurozóně. Výsledky summitu vyvolaly na trzích jednodenní optimismus, který se projevil ve čtvrtek. V pátek už se ale nálada opět obrátila a krize pokračuje dále.

 

Včera navíc přilil olej do ohně řecký socialistický premiér Papandreu, který pod tlakem domácích problémů a rozpadající se vlastní strany a vládní většiny zvolil metodu útěku před problémem tím, že celý "záchranný balíček", na který se složitě eurozóna včetně chudších Slováků složila, nechá posoudit v referendu svým řeckým lidem. Řecká nálada je přitom jednoznačná. Platit dluhy se Řekům nechce a utahovat si opasky také ne. Jak to může skončit? Tady je každá rada drahá a skoro všechna reálná řešení jsou pro veřejnost velmi bolestivá. Jde to ale vyřešit bezbolestně? NEJDE.

 

Problém eurozóny spočívá v tom, že se snaží vyřešit veřejné dluhy vzniklé na NÁRODNÍ úrovni nově na úrovni EVROPSKÉ. První otázka logicky zní, proč to eurozóna řeší, když se sama od počátku definovala jako ekonomické společenství s jednotnou měnou, kde ale členské státy navzájem neručí za své dluhy. Dokonce to bylo přímo zakázané ve smlouvě, že by se státy navzájem měly finančně sanovat. Nyní se to ale vesele v řádech stovek miliard euro děje. Proč? Jsou zájmy německých, francouzských, italských a dalších bank tak silné, že je politici musí poslouchat a lít do jejich krachujících klientů (států) a do nich samotných, takové obrovské peníze? Asi ano.

 

Je s podivem, že daňoví poplatníci tento gigantický transfer peněz ze svých kapes do kapes neefektivních bank a států trpí. Nemám pro to jiné vysvětlení než to, že se tím potvrzuje teorie, která říká, že dobře zorganizované zájmy úzké skupiny mají větší schopnost prosadit své požadavky, než zájmy široké, ale nedostatečně zorganizované veřejnosti. Sešikovat veřejnost proti tomuto vyhazování peněz je zkrátka mnohem složitější, než si peníze pod hrozbou paniky nechat přes noc vyplatit nebo natisknout. A na úrovni Evropské unie nebo eurozóny je to již prakticky nemožné, což je dobře vidět na osudu všech vlád, které se postavily proti evropskému 'mainstreamu' (viz naposledy slovenská vláda) a také na osudu národů, které se v referendech postavily proti euroústavě. Zkrátka musely hlasovat tak dlouho, dokud se neodhlasovalo to, co bylo v Bruselu požadováno. Je toto ještě demokracie?

 

Jsem toho názoru, že současná dluhová krize, je na úrovni současné eurozóny neřešitelná. Dluhová krize musí být vyřešena na té úrovni, kde vznikla, tj. na úrovni států. A ty, které jsou předlužené a neochotné se reformovat, musí zkrachovat. Jen tak se voliči v těchto státech poučí ze svých chyb spočívajících v tom, že hlasovali pro politiky, kteří rozhazovali více, než si jejich hospodářství mohlo dovolit. Bez tohoto poznání a bez ochoty žít za tolik, kolik si vydělám, se žádný stát z dluhové krize nedostane a žádný evropský fond nebude nikdy tak velký, aby tomu zabránil.

 

Pro náš Čechy je důležité to, že naše dluhy jsou opravdu pouze našimi dluhy, které se mají řešit a také splácet na národní úrovni. My nemusíme zachraňovat Řecko a ani další státy eurozóny. Jsme zodpovědní jen sami za sebe a musíme této odpovědnosti dostát. Proto je třeba zastavit další zadlužování a postupně začít opět hospodařit s vyrovnanými rozpočty. Zvyšující se rating Česka a důvěra finančních trhů v korunu ukazují, že jsme na dobré cestě.

 

http://fajmon.blog.idnes.cz/c/224459/Drzme-se-koruny-VIII.html