Novinky Mediální výstupy

Opakovaně říkám, že obrana je základním úkolem státu. Obrana České republiky a jejích občanů přitom není jen dobře vyzbrojená a vycvičená armáda, ale je to i příprava na krize různé intenzity, kdy například nebude možné zajistit dodávky potravin, pohonných hmot, polotovarů a surovin. Proto jsou suroviny zařazeny mezi strategické zájmy státu. Ostatně nejde o nic neobvyklého. Stačí se podívat například na Čínu a její drancování Afriky právě za účelem zajištění si surovinové bezpečnosti, respektive nezávislosti.

Náš dlouhodobý problém je, že jsme si uvykli představě věčného míru. Byť si to nikdy nahlas nepřiznáme, chováme se tak. Téměř veškeré akvizice moderní techniky jsou dostatečné pro mírovou armádu, ale už nikoli pro úhradu jakýchkoli ztrát, ať už jsou to například nehody či případné bojové ztráty.

To se netýká pouze komplexních zbraňových systémů, jako jsou například kolová vozidla Pandur (vzpomeňme, jak dlouho chyběly havarované Pandury u útvaru, namísto toho, aby se vytáhly ze skladu jiné) nebo budoucí nová bojová vozidla pěchoty, ale i ručních zbraní. O přezbrojení armády na novou útočnou pušku Bren bylo rozhodnuto před více než deseti lety, ale doposud není přezbrojena ani celá armáda čítající přes dvě desítky tisíc vojáků, natož aby se začaly tvořit skladové zásoby.

Často hovoříme o schopnostech domácího obranného průmyslu při zajišťování krizových dodávek techniky v případě vyšších krizových stavů. Ale k čemu nám budou výrobní linky, když nebudeme mít základní suroviny a polotovary, ze kterých by se dala technika pro ozbrojené síly a bezpečnostní sbory vyrábět?

Když jsem poslouchala, co říkal ministr průmyslu Havlíček v médiích, nevěřila jsem svým uším. Působilo to, jako kdyby mu někdo řekl: „Sežeň pár miliard.“ A když se zeptal kde, dotyčný mu odvětil: „Provětrej sklady.“ Držení skladových zásob je totiž ve světě, kde jsme si navykli na systém just-in-time, vnímáno jako zbytečnost a jako neefektivní záležitost. Ano, to se možná týká civilního světa, ale nikdy se to nemůže týkat státu. Jeho zájmem musí naopak být pořizovat zásoby pro chvíle, kdy na trhu nebudou dostupné.

Jistě, můžete si říct, že Černochová tomu nerozumí. Pak se ovšem zeptám, proč má vztyčený prst Ministerstvo obrany, respektive Armáda ČR? Nesouhlas tohoto ministerstva, respektive armády by měl být roven vetu. A za druhé, z jaké strategie, koncepce, analýzy vychází nápad rozprodat suroviny státu? Z žádné. Jsem přesvědčena, že jediným důvodem je sanace státního rozpočtu.

Očekávala bych nějakou analýzu, koncepční a zodpovědný přístup k této problematice. Namísto toho se chce ministr průmyslu podílet na drancování rezerv tohoto státu. Ostatně je to podobný způsob, jakým byly vydrancovány v posledních pěti letech rezervy například Lesů ČR nebo Vojenských lesů a statků. A tyto rezervy nyní chybí v boji s kůrovcem.

Je zapotřebí rezervy státu zvyšovat. Svět není natolik bezpečný, jak se nám může zdát zde, v srdci Evropy. Nevolám po vytváření zásob všeho, ale po koncepčním přístupu. A do něj musí být zahrnut i soukromý sektor. Stát vše nezvládne. Znovu bychom se měli vrátit k systému, který fungoval například za 1. republiky, kdy stát přenášel břímě držení surovin, polotovarů, výrobních linek a personálu na dodavatele pro něj strategických produktů. Škody, které společnostem uvalením tohoto břímě vznikaly jim samozřejmě podle nějakého klíče hradil.

Je nutné panu Havlíčkovi a dalším neustále připomínat, že nežijeme život pouze teď, že je nějaká budoucnost, na kterou musíme odpovědně Českou republiku připravovat. Proto doufám, že členové bezpečnostní rady rozhodnou o zastavení drancování státních rezerv, dokud nebude zcela jasná strategie přístupu státu k materiálnímu zajištění v době krizí.

Blog Jany Černochovoé.