Novinky Mediální výstupy

(Právo) V listopadu 1989 mi bylo 32 let. Vyrůstal jsem v Praze v katolické rodině, rodiče mne nikdy nezapsali do Pionýra a logicky jsem nikdy nebyl ani členem SSM, natož KSČ. O historii a politiku jsem se zajímal celý život. Můj bývalý šéf, inženýr Jiří Rohlena mi vždycky říkal: „Jednou bude ten náš komunismus představovat jednu stránku v dějepise. Že to komunisti zkusili a nepovedlo se to. Ale bohužel, my to musíme prožít a každý den dokazovat, že to nefunguje!“

V listopadu 1989 to viselo ve vzduchu. Ale upřímně, nikdo si neuměl představit, kdy a jak nebo co. Měli jsme zkušenost s krátkým otevřením hranic v Maďarsku, s „trabantovým“ exodem východních Němců. V Budapešti hrál Phil Collins a zdravil tisíce fanoušků z Československa. Každý večer jsme poslouchali Svobodnou Evropu a Hlas Ameriky.

A jako pravidelní posluchači jsme nemohli nevědět o Festivalu nezávislé čs. kultury, který pro nás první listopadový víkend roku 1989 připravovala polská Solidarita. Tušili jsme problémy při cestě přes hranice. Vláďa Stráský tehdy dělal technika v českobudějovické nemocnici a přes svoji kamarádku v CKM domluvil pro osm lidí oficiální zájezd na návštěvu nemocnice ve Vratislavi. Všech osm lidí dostalo od CKM papíry k třídennímu zájezdu včetně fiktivně zajištěného ubytování.

Cestoval s námi jeho brácha Jirka Stráský, Pavel Sadovský, Tomáš Avramov a další. Papíry od CKM se nám na hranicích hodily. Policajti vraceli všechny lidi z hranice zpět (někteří pak cestovali přes NDR, jiní přešli hranici „zelenou“ jako Jarek Nohavica), ale naše „potvrzení“ obraceli nahoru dolů a snažili se z nás vypáčit, že jedeme na festival.

„Opravdu, ale opravdu, nás nějaká nezávislá kultura vůbec nezajímá, žádnýho Kryla neznáme, fakt jedeme na výměnný zájezd do vratislavské nemocnice, vždyť to s nimi máme domluvené,“ ujišťoval policajty náš vedoucí zájezdu Vláďa Stráský. Zejména Tomáš Avramov s vlasy do půl zad nepůsobil jako reprezentant čs. zdravotnictví, ale papíry byly papíry, úřední šiml zařehtal a závora se zvedla!
Vratislav je kousek za hranicemi a hned po příjezdu do města nás čekali aktivisté Solidarity a ukazovali nám, kam se máme jet ubytovat, a rozdávali programy festivalu. Spali jsme v nějaké vojenské ubytovně, ti později příchozí byli ubytováni také v kostele a různě. Ale o spánek ty tři dny vůbec nešlo.

Již v pátek večer začínal program v divadle. To bylo nabité k prasknutí a stále dojížděli další návštěvníci (ti, co jeli přes NDR či jiné přechody). Koncert byl úžasný, až nám štěstím tekly slzy. Ten pocit obrovské svobody.

Kryl, Janouch, Pelikán, Hutka…

Vystupující na pódiu mluvili naprosto otevřeně, zpívali jsme písničky, které jsme znali jen z pásků. Skandovali jsme „příští rok v Praze“. Nikdo netušil, že to bude trvat pouhé tři týdny. Druhý den jsme si třásli rukou s Karlem Krylem, Františkem Janouchem, Karlem Schwarzenbergem, Jiřím Pelikánem, Jaroslavem Hutkou, Vlastou Třešňákem, domlouvali jsme s Medou Mládkovou, kde vystavit její sbírky, rozmlouvali se spisovateli, které jsme pouze četli, a mluvili se zpěváky, které jsme doteď pouze poslouchali. V okolí byly výstavy čs. výtvarníků. Nedaleko divadla bylo malé knihkupectví, kde se dala koupit čs. exilová literatura. Václav Havel, Pavel Tigrid, Václav Černý. Protože se předpokládaly kontroly na hranicích, organizátoři všem nabídli, že zabalí zakoupené knihy do balíčků s adresou domů s tím, že balíčky se převezou tajně přes hranice a v Československu rozešlou.

Knihy poštou nikdy nepřišly. Asi za dva měsíce se objevil v novinách inzerát, že kdo si zakoupil ve Vratislavi knihy, může si je vyzvednout v pražském Špalíčku. Byla tady SVOBODA! Do Vratislavi jsem se po revoluci dostal ještě několikrát a vždy zajdu k divadlu, projdu si centrum, zajdu do toho malého knihkupectví a jsem z toho opětovně dojat. Nevím, zda jsme Polákům dostatečně poděkovali, že to tehdy pro nás zorganizovali. Díky.

Zúčastnil jsem se všech nepovolených demonstrací v letech 1988 a 1989. Můj táta, překladatel teologických spisů Karla Rahnera, byl k demonstracím skeptický. „Tohle komunisty nezlomí, tudy cesta nevede. To by muselo přijít sto tisíc lidí, aby se něco stalo…," říkával. Moje žena Martina, která se bála o děti, chodila jen na ty povolené. A tak byla 17. listopadu na Vyšehradě a pak na Národní třídě…

Šok: násilí už také na vlastních lidech

Večer 17. listopadu přijela domů s naší kamarádkou Lucií Šafaříkovou a byly zcela rozhozené, vynervované. Setkaly se poprvé s násilím na lidech, na vlastních lidech. Seděli jsme večer u rádia a poslouchali, co se děje. A slyšeli jsme zprávu o mrtvém studentovi Martinu Šmídovi! Tehdy nebyly žádné mobilní telefony, žádné sociální sítě nebo internet. Telefon byl na celém sídlišti jeden v budce na autobusové zastávce.

Zpráva o mrtvém studentovi byla pro nás šokem. Už nás i zabíjejí! Co budeme dělat? Co můžeme dělat? Intuitivně jsme se rozhodli: ráno musíme na Václavské náměstí! Druhý den, v sobotu, nás bylo na Václavském náměstí několik set, možná tisíc. Pochodovali jsme kolem svatého Václava a skandovali „zítra v poledne tady, zítra v poledne tady".

Skandování byla forma dorozumívání, asi něco jako dnes sociální sítě. Po demonstraci jsme seběhli do metra pod muzeem, rozměnili jsme si drobné a telefonovali všem známým: zítra ve dvanáct na Václavském náměstí!

A v neděli nás tam bylo sto tisíc! Tehdy jsme to samozřejmě ještě nevěděli, ale ten den se to zlomilo a komunistický režim šel do dějepisu!

Skandovali jsme „příští rok v Praze". Nikdo netušil, že to bude trvat pouhé tři týdny

Tomáš Jirsa

senátor