Příběhy revoluce - Pavel Hodina
Na podzim roku 1989 jsem studoval v prvním ročníku Střední lesnické školy v Písku. Na den 17. 11. 1989 si pamatuji, jako by to bylo včera. Byl pátek, já jsem tento den nebyl ve škole, protože jsem byl u lékaře a toho jsem využil i k vyzvednutí si svého prvního občanského průkazu, jelikož jsem se nezúčastnil slavnostního předání průkazu soudruhem předsedou MNV v naší obci. Dříve narození ví, že se jednalo o několikastránkový průkaz s koženkovými deskami červené barvy. Od starších kamarádů jsem věděl, že se demonstrativně vytrhávala či natrhávala stránka dle pořadového sjezdu KSČ. V té době to byla stránka číslo 17 na „počest“ 17. sjezdu KSČ z roku 1986.
V tuto dobu jsem žil na vesnici, tak jsem v následujícím víkendu měl informace o dění v Praze a velkých městech pouze z médií a těch informací, jak všichni víme, nebylo mnoho. V pondělí, po návratu na internát, jsem se nestačil divit, co se děje. Začala se konat různá shromáždění, organizovaná zejména studenty a umělci, kteří většinou přijížděli z Prahy. Pamatuji si, že se několika demonstrací v Písku zúčastnil a i je vedl Ondřej Vetchý. Z jednoho takového shromáždění jsme si s některými spolužáky přinesli letáček, na kterém byl budoucí pan prezident, symbol demokracie, Václav Havel. Neváhali jsme a hned druhý den ráno jsme ho vyvěsili na třídní nástěnku. To se vůbec nelíbilo našemu třídnímu nástěnkáři. Na jedné straně se bál, aby neměl problém s vedením školy, na straně druhé byl vychováván úplně jinak než já, protože jeho otec byl „velkým zvířetem“ na ONV v Domažlicích. Tudíž byl Václav Havel v jeho očích zločinec a kolaborant. Navíc se možná bál i toho, že přijde o post nástěnkáře, což byla tehdy velmi významná funkce. Po chvilkovém dohadování šel raději vše nahlásit třídnímu, tehdy ještě soudruhu učiteli. Ten byl naštěstí demokratického smýšlení, tak rozhodl, že budeme během následující třídnické hodiny hlasovat, zda na nástěnce bude viset Václav Havel, či poslední premiér socialistického Československa soudruh Ladislav Adamec. V tu dobu nastalo moje první „předvolební“ přesvědčování, tentokrát nerozhodných spolužáků. Podařilo se, moje první „demokratické volby“ jsme, byť těsně, vyhráli. Hlasovalo se veřejně, a byť jsme byli puberťáci, tak se nikdo z nás za svůj hlas nestyděl. Já jsem potom mohl před celou třídou legálně pověsit portrét Václava Havla, o dost větší než ten původní, na třídní nástěnku. Pocit to byl blažený. Dokonce lepší, než když jsem dostal z nenáviděného ruského jazyka jedničku. Ne, že bych měl něco proti výuce cizích jazyků. Pokud se ale učíte nějaký jazyk proti své vůli a je to navíc jazyk okupantů, tak si prostě kladný vztah k němu nevybudujete. Naštěstí to byl poslední rok, kdy jsem se tento jazyk musel učit povinně.
Nakonec vše dobře dopadlo i v naší republice. Václav Havel se stal prezidentem Československa a konečně jsme se dočkali po době temna demokracie. Snad jsem se i já trošičku o to tímto přičinil.
Možná si řeknete, co jsem já, tehdy patnáctiletý mladík, mohl o té darebné době vědět. Ale už jako dítko školou povinné jsem měl tu nemilou čest potkat se s komunistickým monstrem „v plné parádě“ jenom proto, že jsme chodili do kostela, za což jsem byl opakovaně psychicky vydírán soudruhem ředitelem naší školy.
Vyrůstal jsem na venkově ve věřící rodině a pravidelně jsem v místním kostele vykonával funkci ministranta, a proto jsem to ani já neměl jednoduché, byť jsem byl ještě dítě. Po pravidelném hlášení soudruhů z národního výboru, kteří téměř každou neděli sledovali za záclonou z okna MNV (pro později narozené místní národní výbor) věřící směřující do kostela a zapisovali si je do bločku, jsem byl pravidelně na nechtěné návštěvě v ředitelně školy v Šumavských Hošticích, kde jsem navštěvoval druhý stupeň ZŠ. Sešlo se nás tam většinou více. Já, dva moji bratři a další kamarádi, kteří „v tom jeli se mnou“. Ze strany ředitele byl na nás vyvíjen neskutečný psychický tlak s otázkami: „Proč tam chodíte? Co vám to dává? Chcete studovat střední školu? apod.“ Co jsem asi mohl jako jedenáctiletý kluk odpovědět… Navíc se nám soudruh ředitel vysmíval před ostatními spolužáky, že chodíme do kostela, a tak velcí kluci věří v nadpřirozené bytosti. Jak dnes úsměvné! Věřte, v tu dobu to alespoň pro mne moc úsměvné a příjemné nebylo. Další problémy nastaly společně s vypsanou přihláškou na střední školu, kde v mém posudku bylo mj. uvedeno: „chodí do kostela, a ještě k tomu má příbuzné v západním Německu“, což byl další velký hřích tehdejší doby. To, že jsem ani za jedno prakticky nemohl, je věc jiná. Ministrování bylo spíše přáním rodičů a příbuzné si člověk nevybírá. Asi nemusím dříve narozeným moc vysvětlovat, že prospěch moc velkou roli v tuto dobu nehrál.
Nejsem žádný podporovatel církve ani náboženský fanatik (dnes chodím do kostela pouze příležitostně), ale uvedl jsem tu svoji zkušenost, kterou jsem zažil již ve svém dětském věku v komunistickém Československu.
Další příběhy jsem znal od svých rodičů a prarodičů. I proto jsem byl rád i za svoje rodiče, kteří to neměli v této době vůbec jednoduché. A to k tomu všemu dokázali vychovat čtyři děti, dnes již málo vídané. Jenom babička, která na toto čekala, se, bohužel, nedočkala. Zemřela rok a půl před sametovou revolucí.
Proč toto vše zmiňuji? Protože bych nechtěl, aby se podobných zkušeností dočkaly moje děti. Dnes, 30 let od sametové revoluce, opět ti občané, kteří toto zažili, nebo jejich potomci, kteří toto znají osobně nebo z vyprávění, se nechají opět ovlivnit sliby těch, kteří se v minulosti na těchto „činech“ podíleli. Navíc na slibech založených na strachu, lži, nenávisti, závisti a populismu. Na strachu z migrantů, nezaměstnanosti, bezdomovců, zlých podnikatelů, kteří ze svých zaměstnanců stahují kůži za živa apod.
V listopadu to bude již neuvěřitelných třicet let. Netvrdím, že se vše podařilo, ale máme svobodu, tak si toho važme. Současná politická situace ukazuje, že musíme být ostražití, abychom v listopadu mohli mj. oslavit kulaté třicáté výročí bez strachu, že nás někdo nebude rozhánět na náměstí vodními děly či jinými horšími donucovacími prostředky.
Podíváme-li se na současné rozložení sil ve vedení našeho státu, tak by to mohla být opravdu reálná hrozba. Hlavou státu je proruský a pročínský prezident. To, že je obdivovatelem největší a nejlidnatější země světa, by nebylo nic nepřijatelného. Daleko nebezpečnější je to, že v obou těchto zemích je slovo demokracie tabu a je zde stále mnoho politických vězňů. Navíc notoricky podporuje premiéra. Toho premiéra, který byl agentem StB a byl trestně stíhán za podvody. To, že trestní stíhání skončilo hodně pochybným způsobem, také mluví za vše. Vrcholem všeho je to, že současná vláda vládne za podpory komunistů. Ano, těch komunistů, kteří v nedávné minulosti zničili tisíce lidských životů a páchali další zvěrstva na nevinných lidech. A aby toho nebylo málo, tak velice podobnou situaci máme i na prachatické radnici, kde se také vesele vládne za podpory komunistů.
Myslím, že toto je již důvod k zamyšlení se nad tím, že je demokracie opravdu vážně ohrožena a musíme za ni neustále bojovat, abychom si za nějakou dobu neříkali s rukama v dlaních, že jsme mohli udělat pro demokracii více. Vše toto píšu proto, abychom si svobodu a demokracii nenechali vzít a naše děti i spousty ostatních lidí, kteří na tom byli ještě daleko hůře, nemuseli toto prožívat!