Země, kde stát nevěří svým občanům
(Aktuálně.cz) Česká politická realita dává mnoho zjevných příkladů toho, jak stát nevěří svým občanům a neustále je z něčeho podezírá. Klasickou ukázkou je EET, ale tento princip předběžné podezíravosti je skryt i v méně medializovaných situacích. A to i takových, kde může brzdit řešení vážných celospolečenských problémů.
Nedávno jsme v Poslanecké sněmovně schvalovali užitečnou změnu stavebního zákona a vodního zákona. Skupina poslanců přišla s návrhem, jak zjednodušit způsob, jímž se u nás povolují rybníky a terénní úpravy sloužící k zachycení vody v krajině ve velikosti do dvou hektarů.
Všichni víme, že jedním z největších problémů České republiky je sucho, způsobené mimo jiné bezhlavým odstraňováním mezí, remízků, mokřadů a dalších přírodních prvků přispívajících k zadržení vody. Že logickým zájmem celé země a jejích občanů je maximálně podporovat, aby znovu mohla vznikat malá vodní díla, která na našem území historicky byla, a to v mnohem větším počtu než dnes. Ovšem jejich obnovování stojí nejen spoustu peněz a práce, ale také času při jejich povolování – a že tedy je vedle nedostatku vody naším problémem i extrémní byrokracie při přípravě staveb, to ví také každý.
Jenže když je najednou na stole konkrétní návrh, jak tu situaci alespoň trochu zlepšit, aby zájemce o výstavbu malého vodní díla nebo terénní úpravy reálně sloužící k zachycení vody v krajině nemusel absolvovat neskutečný koloběh papírování, zvedne se vlna projevů nedůvěry v poctivost takových záměrů. Jako kdyby někdo navrhoval zavedení „ringu volného“ v oboru vodních staveb, což samozřejmě není pravda.
A tak se zase odehrála slovní přestřelka o tom, že přece když chce někdo budovat rybník, tak to není samo sebou a určitě má za lubem něco nekalého. A pokud chce kvůli vodě uskutečnit terénní úpravy (třeba vytvořit meze na svém vlastním poli), tak je to ještě podezřelejší a měli bychom si na něj pořádně posvítit. Mohl by třeba zlovolně utopit památný strom nebo zákeřně zahubit nějaké živočichy. Že bychom mu náhodou ulevili od nějakého dalšího papíru, od nějakého dalšího potvrzení, to prostě nepřipadá v úvahu!
Místo rychlého kroku směrem k řešení vážného problému s vodou se tak především hledal způsob, jak zabránit zneužití nějakým lumpem, což se přece podle některých dá nejlépe zajistit náročným papírováním.
V případě zmíněné novely stavebního a vodního zákona to nakonec dopadlo dobře. Podařilo se usnadnit trnitou administrativní cestu k povolení malých vodních děl a terénních úprav. Při té diskusi jsem si ale pomyslel, že míra nedůvěry k čemukoli u nás není jen problémem státu samotného. To my, občané, nedůvěřujeme nikomu a ničemu, a proto nikomu a ničemu nevěří ani náš stát.
místopředseda strany
poslanec PČR
expert pro veřejnou správu