Novinky Mediální výstupy

(Parlamentní listy) „Zatím jen odcházejí. Ještě nevzali do rukou klacky,“ tak na slova ministryně Maláčové o nepokojích reaguje exstarostka Obrnic Drahomíra Miklošová, která kdysi získala cenu za nápaditou integraci Romů. „Bez nich by nebyla uklizená vesnice. Ale ta pěstounská péče v jejich komunitě! Poznají u nás nůžky a hygienu,“ odkrývá pro ParlamentníListy.cz neotřelé zkušenosti. To ona přinesla nápad demolice vybydlených domů nebo výkupy bytů, když si ještě ostatní ťukali na čelo. Mluví i o internátech pro menšinu nebo školačkách na mateřské. Měla by vizionářku poslouchat ministryně? Prý stačí, aby zapomněla na spanilé jízdy a sedla si…

Ministryně práce a sociálních věcí Jana Maláčová před pár dny navštívila ghetto Předlice v Ústí nad Labem. Vidíte její návštěvu jako populistickou a nic neřešící, jak z některých stran zaznělo, nebo je to vůči ní nefér a opravdu se snaží něco v terénu pochopit?

V podstatě nevím, proč tam paní ministryně jela. Při jejím velmi dobrém vzdělání by jí musela stačit jedna návštěva na Mostecku a už by měla sypat jedno řešení za druhým. A ne zase vyjíždět na další spanilé jízdy, které stejně nic nepřinášejí. Myslím, že další návštěvy a takovéto rozšíření informací o sociálně vyloučených lokalitách jsou zcela zbytečné, protože Mostecko je dostatečně vzorové.

Letos v únoru tam v rámci velkého výjezdu dostala – ona i zástupci dalších ministerstev a politiků – mnoho podnětů! Jednání bylo pro ni natolik inspirující k řešení problematiky v sociálně vyloučených lokalitách, že už mohla dávno něco dělat. Nikoli ztrácet čas dalšími výjezdy. To je můj pohled.

Vy myslíte, že v tomto případě je lepší, když zůstane „u stolu“ a zaměří se z Prahy na konkrétní vyřešení zejména oněch 15 opatření proti chudobě? Mělo by to větší význam?

Určitě. I místopředseda sociálního výboru Jan Bauer nám sdělil, že se sice podařilo vydefinovat 15 opatření, ale všichni marně čekáme, jestli se s tím něco děje…

Je to škoda… problémy už není potřeba dál definovat, jenom je řešit.

Od doby, co jsem přestala v Obrnicích pracovat jako starostka a jsem už jen radní, tak celé téma trochu utichlo. Už není tolik prezentováno, ani voláno po řešení, protože samozřejmě vždycky není populárním, pokud se někdo opře zrovna do tohoto tématu. A zrovna moc za to nejsou politické body na plochu celé republiky.

Ono i přímo od poslance Krejzy minulý týden v Mostě zaznělo, že jde o regionální problematiku, která ne každého v jiných částech republiky zajímá… ale „stokrát nic umořilo osla“. Jsem proto ráda, že jsou média, která toto skutečně vezmou a publikují tak, jak to skutečně je.

Jak jste řekla, že vše usnulo po vašem odchodu z funkce starostky, tak: vážně řešení sociálních problémů v obci stojí a padá na jednom člověku? A na druhou stranu – i jeden člověk bez úřednického aparátu tedy něco dokáže…

Jde to, ale nesmí se toho bát. Nesmí se bát téma nazvat a hlavně probojovat nějaká konkrétní řešení.

Já v podstatě nemám nic proti slušným Romům. Nemám. Já i říkám: Zaplať pánbůh, že je tam máme, ty, kteří respektují občanské soužití úplně v pohodě, pracují v obci. Bez nich by třeba nebyla uklizená vesnice. Nestrkám je do jednoho pytle. Vadí mi ti, kteří nerespektují pravidla, jež ve společnosti existují. Ještě víc mi vadí, že tyto rodiny hodně migrují, a tím se vytváří skupina obyvatel, kteří budou vždy přisáti na náš sociální systém bez jakéhokoli efektu.

Jinak co jsme v Obrnicích zavedli, pořád funguje. Námi zřízená příspěvková organizace Obrnické centrum sociálních služeb stále působí, ale problém je v jedné věci: u rodin s malými dětmi, pokud pobírají sociální dávky, měla by existovat povinnost spolupracovat se sociálními službami. Tak jako je obdobná povinnost nastavená u startovacích sociálních bytů, které když jsou potřebným přiděleny, tak mají povinnost součinnosti se sociálními službami.

Sociálně-aktivizační služba, kterou v obrnickém centru máme pro rodiny s dětmi, je o tom, aby tam přišli zejména rodiče s dětmi, které nechodí do školky. Děti se tam naučí základům hygieny, naučí se rozeznávat barvy, držet tužku, poznají vůbec, co to jsou nůžky. Vyzkoušejí si pracovat nějakou formou, aby byly připravené na vzdělávání ve škole. Jenže někteří rodiče nechtějí docházet společně: jim by se líbilo tam poslat to dvouleté tříleté dítě, ať se o něj někdo stará. Je škoda, že jich chodí tak málo. Není to povinnost… příprava na vzdělávání ale začíná už tady.

Na jedné straně se hledají prorodinná opatření, aby bylo více dětí. Ale na druhé straně – nám se tady hodně dětí rodí! Proč se o tyto děti neumíme postarat, tak aby z nich jednou byli dospěláci, kteří budou pracovat a přispívat do sociálního a důchodového systému? Tady je necháváme úplně stranou.

Mně se líbilo, jak zmínil v Mostě Miroslav Andrt, že už na Slovensku začínají připravovat jakési internátní vzdělávání dětí. Ono to do sebe něco má, pokud sama rodina není schopna dítě ke vzdělávání vést. Proč by v takové chvíli nemohl pomoci zasáhnout stát? Tam leží potenciál těchto dětí. Proč nám má vyrůstat generace, která jde rovnou na úřad práce, a už se tím dostane do systému dávek? Už od 15 let, to je strašné.

Mám pocit, že my jsme věkově právě díky počtu dětí možná jedna z nejmladších lokalit v republice. Z toho by ministryně Maláčová také měla nějak vycházet a podle toho směrovat programy na výchovu dětí ve vyloučené lokalitě ke vzdělání. Ne jen poskytovat dávky.

Na jedné straně si nemyslím, že kvůli třem krajům by se měl měnit školský zákon pro celou republiku… protože to se většinou týká sociálně slabých rodin, které jsou na dávkách. Normální rodina dá dítě do školky i do školy. Ty sociální služby by museli povinně využívat jen tehdy, chtějí-li dávky. Vždyť například v našem centru mají všechno – pomůcky, vzdělávání, dokonce se učili i společně vařit. Je to super služba. To přeci není nic proti ničemu, když by pak na úřad práce přinesli papírek, že rodič řádně navštěvuje tuto sociální službu nebo pravidelně docházejí do školky. Je to jednoduché. V tomhle bych viděla práci paní ministryně.

Zmínila jste pomoc s hygienickou průpravou... paní ministryně byla některými zesměšněna právě za to, že po návštěvě Předlic „přišla“ na to, že kromě práce se musejí Romové ve vyloučených lokalitách začít umývat… ale už pak nezazní, jak toho docílit, aby k tomu dospěli?

Přesně tak. Jinak u hygieny hrají roli například i štěnice, což je problém, který se v bytech vyskytuje.

Účastnila jsem se několika jednání na Úřadu vlády. Například náměstkyně Martina Štěpánková z Ministerstva práce a sociálních věcí tehdy svolala velké jednání za účasti všech ministerstev, byli tam i právníci. Debatovali jsme o tom, že například není možné vstoupit do bytu, kde je nějaký hygienický problém, nejen se štěnicemi. Ze zdravotnictví tam nikdo ani nepřišel, s tím, že zákony jsou dostačující, a „hotovo dvacet“.

Záznamy z jednání někde existují, je to čtyři pět let, a pořád se k tomu staví stejně. Vy nemůžete vstoupit do bytu. Máte panelák, který má, dejme tomu, 30 bytů, z jednoho to leze do všech možných stran. Majitel ani nájemník vás tam nemusí pustit. Takže i když se deratizace udělá u všech ostatních, je to marná práce. To souvisí se zmíněnou hygienou a se vším. Nelze zasahovat ani tam, kde víme, že žijí děti ve špatných hygienických podmínkách.

Vy jste prokazatelně pomohla něčemu v rámci romské problematiky, a přesto jste schopna pojmenovat dnes i tu negativní realitu. V roce 2013 jste převzala ocenění za integraci Romů, zhruba po třech letech v křesle starostky, psalo se o tom celostátně a i v zahraničních médiích. ČSSD je šest let u vlády a…

… a nic…

Například Petr Sedláček na Facebooku přímo konstatoval, že za situaci v romských ghettech nese spoluvinu i Maláčová, protože údajně vychází vstříc nepřizpůsobivým (poskytuje dávky), aby si vytvořila nové voliče. Opravdu se za šest let na vládě nedalo nic „stihnout“, nic změnit? Měla v předešlých letech vláda zájem se – po tom významném ocenění – inspirovat v Obrnicích a něco zavést po vašem vzoru?

Ne. Určitě ne. Ono je opravdu to téma Romů vnímáno příliš plošně negativně. Někteří byli schopni ocenění vykládat tak, že jsem si na Romech „udělala kariéru“. Prostě úplná zvěrstva.

Ale kdyby se nad tím zamysleli, skutečně se dá dělat spousta věcí. To není tak, že bychom jim rozdávali horem dolem, jak se to špatně a mylně interpretuje. To je o tom, chtít dodržování pravidel. Proto nyní spolupráce – obec, škola, školka, sociální služby, neziskové organizace a aby oni vnímali, že když tam budou docházet, tak to pro ně bude mít nějaká pozitiva: například že v nízkoprahovém centru dostanou možnost používat počítač, do posilovny, postupně se začalo i s doučováním na přijímačky na střední školu, pokud měl někdo zájem.

Nabízí se celá řada věcí, které lze dělat, a ti, kteří chtějí, mohou už dnes prostor sociálního centra využít. Není to o tom, že bychom skákali, jak pískají, a všechno jim splnili. Ale o tom, že tam tyto prostory jsou a oni mají šanci svůj život změnit. Celá řada lidí to využila, a to je to pozitivní. Musí k tomu být ale podpora tamních politiků, to sehrává významnou roli.

Osobně jsem se potýkala s tím, že i mezi politiky jsou jedinci, kteří jsou naštvaní, protože zrovna bydlí v panelovém domě, kde je nepořádek, který tam dělá jedna rodina. Navazuje na to řada věcí, kam už obec nedosáhne – ve spoustě záležitostí už musí pomoci stát, a to změnou legislativy. Ale z 15 opatření není v podstatě nic…

Na jedné straně, když se místním obyvatelům nabídne nějaký prostor, na druhé musí totiž existovat i nějaká forma represe, zjednodušeně řečeno metoda cukru a biče. Ne jim dát možnosti dělat si cokoli, to nelze, to nemůže nikdo.

Někteří to tak ale vnímají, protože i když přijede policista, udělá na ně bububu, pošle někam přestupek, na konci nakonec není žádná páka. A to je přesně špatně. Není možné sáhnout na sociální dávku. Kdyby to možné bylo, pocítili by obavu, že přijdou o část dávky. Když jim z toho někdo sebere tu pokutu, která je jim vyměřena, tak by to nějaký účinek mělo. A taková zpráva se mezi nimi velice rychle rozšíří. Informovanost mezi nimi tam funguje dokonale. Jen si ji nejvíc rozšiřují ve smyslu, jak nejvíc kde získat peníze.

Na co by se měla paní Maláčová případně ještě podívat?

Rozhodně na „umělou“ pěstounskou péči v romské komunitě. To, co si předávají v rámci rodiny, to je něco šíleného. Tam utíkají peníze. A kde dále unikají finance, které by se mohly uplatnit řádně v sociální oblasti, jsou takzvané měkké projekty z evropských zdrojů, což kritizoval i pan Babiš. Jde o neskutečný byznys.

Ono se „byznysu s chudobou“ říká jen ve smyslu bytové politiky, ale on je značný i v oblastech jako poradenství, rekvalifikace. Firem a příspěvkovek je tolik, že z toho mají super extra byznys. Není normální, aby z těchto peněz majitelé firem stavěli domy, nakupovali nemovitosti v zahraničí a podobně.

Je pravda, že například putují z Evropského sociálního fondu stále peníze do nových a nových analýz, strategií, poradenských dokumentů– je jich tolik, že jako novinářka nevím, kterou přečíst dříve…

Ano, a to už je špatně, protože to musí jít do praktické části. V teoretické už jsou „rozumů“ mraky. To, že se stále na rozličném poradenství přiživuje řada firem, je strašné. V tom by měla paní Maláčová rovněž zasáhnout. Dotační zdroje by nyní měly směřovat právě do učitelů, jak jsme předkládali poslancům na Mostecku (reportáž s názvem „Peklo na Mostecku. Podívejte, co musejí snášet učitelé za 35 tisíc hrubého. Děti na ně útočí, některé ani neumějí číst“), ti s nejmladšími pak pracují.

Vždyť nemusí jít o celotýdenní internátní vzdělávání, ale pomalinku – dvoudenní, třídenní. Dát jim možnost, aby tam získali například oblečení. Nebo motivovat rodinu: tvoje dítě chodí řádně do školy? Tak ti ještě přidáme peníze…

Efekt má, když by rodiny byly zvýhodněny, pokud dítě bude postupovat dál ve vzdělávání. Protože vím, že když bude dítě vzdělané, bude jednou pracovat, tak se to státu vrátí. Nechť paní ministryně i peníze už směřuje do praxe. Není mi jasné, koho z této cílové skupiny třeba dneska ještě vlastně rekvalifikujeme. A zda ti, kdo „zbyli“ dlouhodobě v evidenci úřadu práce, jsou rekvalifikace schopni…

… Já jsem nyní uchopila téma vzdělávání ve vazbě na sociální dávky proto, že tam je zárodek všeho. Na radnici v Obrnicích působím od roku 2006, nejdříve jako místostarostka, pak starostka, nyní radní. Takže jednu generaci už jsem zažila a sleduji, jaké děti ze školy odcházejí. Řada z nich už je třeba i na mateřské dovolené.

Jak už jsem jednou naťukla, není mi jasné, jak by se třeba nápad pana Babiše – podpořit vícečetné rodiny příspěvkem na automobil – hodnotil u těchto rodin, kdy nejsou záměrně sezdaní, matka má pět až deset dětí. Také by dostala příspěvek na auto, když nemohla být z objektivních důvodů ekonomicky aktivní?

V žádném případě nechci kritizovat prorodinná opatření. Spíše mi jde o to, jak by to pak pan premiér v konkrétních případech hodnotil: jednomu to dáme, druhému ne? Nechtěla bych tohle vše dostávat do roviny diskriminace.

Vždy jsem všem občanům v obci říkala: vy všichni jste občané Obrnic! Nerozlišuju, kdo je takový a makový, ale kdo je slušný a neslušný. A kdo respektuje občanské soužití. V tom tkví celý problém včetně navrátilců z Anglie, kteří se vidí jako mistři světa a nadřazují se.

To jsou věci, kvůli nimž se jednotlivé obce, lokality budou vylidňovat od těch, kteří v daném místě aspoň něco ekonomicky vytvářejí. A nevím, co jednou udělá stát s částí republiky, kde mu nebude nikdo pracovat? Kam se budou jen valit peníze ze státního rozpočtu, nedej bože hladomor nebo něco podobného… protože nějak jíst i bydlet musejí.

Tohle mě trápí, takže začněme s těmi dětmi. Začněme od malička. Začněme u těch rodičů, že když chtějí dávky, tak ať jejich potomci docházejí do školky.

Naše školka se nyní přihlásila i do programu Obědů zdarma, ale oni nechodí! Ani tehdy, když mají oběd zdarma, do školky nepřijdou. A paní kuchařky stojí u plotny a vaří pro ně čtyřicet obědů. To jsou ty věci, kdy se jim něco podstrkuje a zpětná vazba žádná. A co je s tím spojeno za administrativu! A oni nakonec to dítě do školky nepošlou, protože by museli ráno vstát…

Pojďme hledat řešení, paní Maláčová: „Když neuděláš tohle, tak tohle nedostaneš.“ Jakmile se nepřijme tento princip, ničeho se nedosáhne.

Pořád to nikdo neřeší. A lidé odcházejí pryč. Region se stále více zahušťuje problémovými lidmi. Nevím, co se s tím jednou stane…

Paní Maláčová v Ústí nad Labem právě řekla, že jsme krátce před tím, než v ghettech začnou občanské nepokoje…

Není se pak divit, proč nám tady vítězí SPD? Ať si paní Maláčová uvědomí, proč nám tady boduje SPD, která populisticky využívá frustraci lidí. A bezmocnost. Tak se prostě uchylují už k extremistům. Jednou to tak dopadnout může. Naštěstí ještě nechodí v „hnědých košilích“, ale i tam někam se to může jednou zvrhnout.

Lidé z pocitu bezmoci odcházejí. Zatím jenom odcházejí. Ještě nevzali do rukou ty klacky. I když náznaky už tu byly – Janov, Duchcov…

Když dojde k takové aktivitě a lidé viděli, že to stejně nepomohlo, tak odcházejí, kam jenom se dá. Vždyť se do těch statistik dá podívat.

Dokud se problém nedotkne celé republiky… ale ono se to brzy dotknout může! To už není jen Ústecký, Karlovarský a Moravskoslezský kraj. Vždyť těch dětí přibývá početně. Viděla jsem to i v průběhu svého působení na radnici, když jsem chodila vítat prvňáčky. Před devíti lety byl poměr romských dětí ve třídě zhruba třetina, po těch devíti letech někde i devadesát či sto procent. Copak to nikdo nevidí?

Je tu masa ratolestí, se kterými je potřeba pracovat. Ono se to pořád točí jakoby kolem těch dospěláků, kteří nepracují, využívají systém, chodí hrát automaty… ale nikdo neuchopil téma těch malých. To je potřeba rozvířit, rozproudit, protože to je ta nová generace, po které volají ti, kdo říkají, že nemáme děti.

V každém městě jsou děti, ze kterých nakonec nic není. Když už konečně začnou dělat, ale načerno, tak je jim tak přes dvacet, protože už mají nějakého toho potomka, tak občas jdou někam kopat. Ale ono téhle práce už za chvíli nebude tolik. Technika jde dopředu. Aby měli jen v ruce koště a lopatu, to asi není cílem.

Cílem je, aby něco vytvářeli, aby platili daně, odváděli do sociálního systému. Aby jim v důchodovém věku jednou bylo co dát. Protože jinak tyhle děti se za těch x let asi půjdou pást, protože stát na to mít nebude.

Ministryně financí se po Janě Maláčové stále dožaduje analýzy sociálních dávek...

Proč po tom pořád volá? Tak to asi pořád není hotové. Tak ať paní Maláčová sedí na ministerstvu a s úředníky tam maká. Pracovníci ministerstva budou makat, když ona tam bude a bude jim říkat a kontrolovat, co mají dělat.

Ryba smrdí od hlavy. Pokud se nic neděje seshora, tak úředník co? Nic…

Jinak já jsem třeba začala už v roce 2007 s vykupováním bytů! Když jsem šla do Obrnic, tak jsem viděla, kam se to řítí. Tak jsem zastavila privatizaci. Pamatuji si velmi dobře tenkrát setkání starostů a místostarostů, hodně jsem o tom hovořila, a podle mnohých jsem byla blbá. V některých městech se totiž dál prodávaly lidem byty ostošest. Vysvětlovala jsem jim: vy nevíte, co to přinese za problém. Já privatizaci zastavila, bohužel už byla v závěru. A začala jsem byty vykupovat zpátky. Víte, kolik jsme tam vydali peněz?!

Pak jsme samozřejmě i bourali a ta samá reakce… dodnes si živě pamatuji, jak jsem s Ministerstvem pro místní rozvoj komunikovala, aby se udělala dotace na bourání paneláků. To je tak šest sedm let. Tenkrát se konalo setkání starostů ze sociálně vyloučených lokalit, na kterém byli Bohuslav Sobotka, bývalá ministryně pro místní rozvoj Šlechtová, Klára Dostálová, bývalá ministryně školství… já jsem vystoupila s tímhle nápadem, aby se podpořilo bourání vybydlených domů nějakou dotací nebo z Fondu rozvoje bydlení. Tenkrát z něj poskytovali půjčky obcím na opravu bytů. Chtěla jsem, zda by se daly přidat i půjčky na demolice. No, Šlechtová, ta mi dala! Když si to prý obce prodaly, tak ať si to řeší. Docela natvrdo.

Tenkrát jsem neuspěla, ale nakonec přes Hospodářskou a sociální radu to pomohla podpořit předsedkyně Helena Veverková, za což jí velmi děkuji. Šla s tím na kraj, a nakonec si to pod křídla převzala ČSSD. Šlechtová dostala od Sobotky pokyn, aby dotační titul připravila.

A dneska? Most začal vykupovat byty, Litvínov, Chomutov... a dotace na demolice paneláků teď chtějí všichni čerpat. Trvalo to strašně dlouho, než pochopili, kudy vede cesta…

Váš vzkaz či rada na závěr?

Pokud člověk za něčím stále jde a jde a furt někde buší na vrata, tak se z toho někdy něco narodí.

Byla bych proto ráda, kdyby i nyní někdo včas pochopil, co se zde musí řešit. Aby to pochopili na Ministerstvu práce a sociálních věcí, a na Ministerstvu školství. A aby se provázalo vzdělávání a dávky, protože v rodinách bez dávek problémy se vzděláním nejsou…