Novinky Mediální výstupy

(INFO.cz) V rámci seriálu Tresty budoucnosti, který právě vychází na INFO.CZ, požádala redakce INFO.CZ o postřehy k jednotlivým tématům rovněž předsedu sněmovního Ústavně-právního výboru Marka Bendu (ODS). Jeho text k různým otázkám, spojeným s trestáním v České republice, nabízíme kompletně k dispozici.

Druhy trestů jsou u nás běžné a evropsky standardní a není na nich moc co měnit. Včetně těch, které se téměř nepoužívají – jako ztráta titulů a hodností – ale ty jsou určeny pro zvláštní situace, například ve válečném stavu nebo domácím vojenském konfliktu. Také máme ještě řadu vojenských trestných činů, jejichž využití je minimální, ale zůstávají pro případné „horší“ časy.

Je určitá snaha snižovat délku trestů zejména v majetkové trestné činnosti, která se podle mého názoru dostala do dnes již obtížně hajitelných rozměrů. A při tom jen s malou možností skutečně diferencovat mezi těmi opravdu zásadními a opakovaně spáchanými. Řeší se novela trestního zákona z pera poslanců napříč politickým spektrem, která by měla zvednout hranice škody u majetkové trestné činnosti, tak aby odpovídala poklesu ceny peněz a nebyly povinné nepodmíněné tresty pět let a výše za škodu 5 milionů. A současně i možnost v nenásilné trestné činnosti dřívějšího propuštění za dobré chování.

Kratší pobyty ve vězení

Využívání „alternativních" trestů (už to samotné slovo je lehce zavádějící, naznačuje, že se nejedná o řádný trest, což ovšem není pravda; uvěznění je jen jeden z druhů trestu) není dostatečné. Některé důvody jsou více objektivní – dlouhé soutěžení „náramků“, nedostatečné kapacity Mediační a probační služby, malá ochota obcí využívat trest veřejně prospěšných prací, některé více subjektivní – veřejnost si přeje trestání „kriminálem", a například peněžité tresty vedou k polemikám, zda se dotyčný pachatel z trestu „nevyplácí“ (jako by na tom bylo něco špatného).

Rozmohl se nám zde určitý nešvar – zvláště u mladých lidí „na šikmé ploše“, že dojde postupně k uložení několika podmíněných trestů odnětí svobody (za drobnou trestnou činnost, nebo za takzvané „mařenky“, tedy maření výkonu soudního rozhodnutí – třeba řízení bez řidičského průkazu), které jsou pak náhle sečteny a překlopeny do poměrně vysokého nepodmíněného trestu. I ve Sněmovně se dnes probírají návrhy na zjednodušení alternativních trestů – zejména peněžitých – a snad i soudní praxe je dnes začíná pomalu prosazovat. Alternativní tresty určitě ano.

Osobně, a to i po možnosti seznámit se s mnoha věznicemi po celé naší zemi, bych se velmi klonil k udílení kratších (v řádu měsíců) pobytů ve vězeňském zařízení. Myslím, že ten odrazovací efekt na konkrétního pachatele je velmi vysoký, zejména u prvotrestaných. V rámci krátkého trestu nedojde k přetrhání důležitých sociálních a pracovně-právních vazeb. O tom bude ovšem třeba výrazně přesvědčit veřejnost, která si vůbec neuvědomuje, že i dva roky ve vězení jsou fakt dlouhá doba a každý nepodmíněně odsouzený si navíc po svém propuštění nese stigma „bývalého trestance“.

Nové typy trestů jsou obtížné

Nové typy trestů mě moc nenapadají, buď jsou velmi obtížně kontrolovatelné – zákaz přístupu na sociální sítě, čtení knih, nebo se dají snadno obejít - zabavení automobilu (které ostatně i dnes jako propadnutí věci je možné). Spíše je otázka, zda bychom v této souvislosti neuměli nějak pracovat s dobou před výkonem trestu. Celý proces přípravného a pak soudního řízení trvá poměrně dlouho dobu. Je proto otázka, zda by v některých případech (nenásilný druh trestné činnosti, doznání a spolupráce obviněného) nebylo možné přijmout ze strany obviněné osoby nějakou formu alternativního trestu (například domácí vězení) již před vynesením rozsudku a tato doba by byla započtena do celkového rozsudku. Kdo zažil soudní řízení, ví, že celé to období je pro obviněné vlastně už trestem, protože postupně ztrácíte pracovní postavení, společenskou prestiž atd. Není to žádná novinka, funguje to tak v Itálii…

Co ovšem pokládám za zásadní, je otázka velmi vysoké recidivy zejména již jednou vězněných. Souvisí jak s dlouhou dobou uvěznění a ztrátou sociálních kontaktů, tak s mnohdy téměř neřešitelnou situací při výstupu (nulové úspory, nemožnost získat kvalitní práci a často i vysoké dluhy). Tohle je věc, které se s předsedkyní petičního výboru poslankyní Válkovou snažíme intenzivně věnovat.

Podstatný je také průběh výkonu trestu – humanizace. Tím nemyslím, že by vězni měli mít lepší postele (i když i to je důležité a vězeňská služba se snaží investovat), ale musí především v co nejširší možné míře pracovat a zároveň se učit žít v této zemi. Komunikovat s úřady, starat se o své věci, naučit se platit pojištění atd.

Bohužel současná izolace odsouzených, kdy se prakticky po celou dobu výkonu trestu nemusí (a nemohou) o nic starat, s venkovním světem komunikují pouze telefonem nebo prostřednictvím České pošty, nemohou používat e-maily, internet atd., vede k tomu, že po x letech vyjdou ven jedinci, kteří vůbec netuší, jak si mají napsat životopis, jak si mají sjednat pojištění nebo co má obsahovat pracovní smlouva. Je jasné, že tuhle etapu humanizace nemůže sama zvládnout vězeňská služba (i když se v různých pilotních projektech hodně snaží), ale musí se otevřít přístupu neziskového sektoru, který působí v oblasti postpeniterciární péče. Já vím, že každé otevření znamená zvýšené riziko, ale myslím, že to za to stojí.

Z ekonomického hlediska je výkon trestu také tím nejdražším způsobem, jak potrestat zločince. Vezmeme-li přepočítané náklady na jednoho vězně, které činí cca 330 tisíc korun ročně (rozpočet vězeňské služby dělený počtem osob ve výkonu trestu), tak uvěznění jedince, který třeba i v recidivě páchá trestnou činnost v řádu tisíců korun, je ekonomickým šílenstvím. Možná by v těchto případech zafungovala intervence ze strany terénních pracovníků různých spolků nebo samospráv. Zkusit se zaměřit na odstranění příčin a ne až následků. Dát těm lidem motivaci k tomu nekrást a naopak něco tvořit.

Trest smrti?

Úplně na konec jsem si nechal trest smrti. Já jsem nikdy nebyl jeho zásadním odpůrcem (lze dohledat, že jsem navrhoval nezakotvení zákazu do Listiny základních práv a svobod). Nepokládám jej za trest, který má být ukládán za běžné trestné činy včetně vražd, ale v otázkách terorismu, válečných zločinů či profesionálních zabijáků mi vždy připadal jako spravedlivá alternativa. Zároveň si myslím, že se dnes díky forenzní kriminalistice lze vyvarovat nezvratným justičním omylům, které byly jednou z podstatných příčin zrušení tohoto trestu. Západní svět ho ovšem zcela opustil a jeho návrat by byl možný jen za zcela zásadní změny paradigmatu.

Marek Benda

místopředseda poslaneckého klubu PČR