Novinky Mediální výstupy

Před několika dny uplynul rok, co se chopila tato vláda k moci. Při pohledu na její výsledky není co slavit. Proč ale neprovést malé bilancování – a nejen uplynulých 12 měsíců. Nenechme se totiž zmást. Je to už téměř šest let, co se Andrej Babiš a jeho hnutí podílejí na řízení této země. Za tu dobu proto měli dostatek času a prostředků aplikovat svůj slogan “Bude líp“ do praxe.

A nemusím snad ani připomínat, že stejně tak ČSSD seděla i v minulé vládě, takže zodpovědnost za sportovní oblast je dílem stejná. A je jedno, která z nich zrovna měla svého člověka na postu premiéra či v křesle ministra školství, mládeže a tělovýchovy nebo ministra financí. Přesněji řečeno, jedno to může být sportovcům, ať už profesionálním i amatérským, trenérům, předsedům klubů, dětem, rodičům… Prostě všem, kteří marně čekají na nějaké zlepšení sportovních podmínek v této zemi.

Před šesti lety byl sport popelkou vládního rozpočtu. Pozornost si sport zasluhoval jen při úspěších našich olympijských reprezentantů a o sportu se na nejvyšší politické úrovni mluvilo jen při aférách s dotačními penězi.

Je dnes situace jiná? Můžeme snad dnes přijít mezi trenéry a zeptat se jich: Je líp? Můžeme dnes přijít na kluby nebo svazy a zeptat se jich: Je líp? Ne, nemůžete. Realita všedního dne je totiž taková, že mnoho klubů je dnes na hraně existenčního krachu, mládež nám nemá kde sportovat, protože infrastruktura je zastaralá a vrcholové výkony dnes podávají především sportovci vychovaní mimo systém.

Ve volebním programu hnutí ANO přitom můžeme číst: „Naším cílem je v první řadě zařadit sport, jako samostatnou položku do státního rozpočtu, výrazně navýšit výdaje státu na sport a nastavit pravidla tak, aby financování sportu bylo zcela transparentní…“ Ono „V první řadě“ se pak bohužel v programovém prohlášení vlády v podobě kapitoly Sport objevilo až na posledním místě. Opět jako popelka a opět jako něco tolerovaného někde na konci řady.

Symbolické by však nebylo ani tak to poslední místo, ale to, že:

• samostatná rozpočtová položka státního rozpočtu pro sport se nekoná
• nastavení transparentních pravidel se nekoná
• a navýšení výdajů státu na sport se sice koná, nicméně v sumě zhruba odpovídající zbytným slevám na jízdném.

A co jiného než objem finančních prostředků lépe vypovídá o tom, jak moc pozornosti věnuje tato vláda sportovní oblasti? Těch zhruba sedm miliard Kč v kapitole Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy (a dalších asi 1,4 mld. Kč u jiných resortů) vypovídá o tom, že sport má o něco málo lepší postavení než zmíněné slevy na jízdném pro seniory a studenty. Smutný, ale reálný stav sportu v České republice.

Podívejme se však také do volebního programu ČSSD Zda se například dočteme: „Podpoříme investice do obnovy, modernizace a rozvoje infrastruktury sportovních oddílů, tělovýchovných jednot i obcí.“ A podobně se pak ve vládním programovém prohlášení píše o „modernizaci a rozvoji sportovní infrastruktury lokálního, regionálního, ale i celorepublikového významu“.

Ještě konkrétnější pak bylo ve svém volebním programu hnutí ANO. Najdeme tu i spoustu hezkých snů, mimo jiné:

• o multifunkční hokejové aréně a fotbalovém stadionu v Brně Za Lužánkami,
• o gymnastickém centru v Praze,
• o plochodrážním stadionu v Mariánských lázních
• a ano – jak je oblíbeným tématem pana premiéra – o rychlobruslařském areálu Martiny Sáblíkové v Novém Městě na Moravě
• a v neposlední řadě také o rekonstrukci mamutího můstku v Harrachově.

A já se společně se všemi, kteří na tyto slibované projekty čekají, ptám: Kdy se probudíme do reality? Jak dlouho budeme stále plánovat, mlžit, dávat silná prohlášení do večerních zpráv a falešné naděje sportovcům? Pohnulo se snad alespoň s jedním z plánovaných projektů? Staví se snad někde?

Na papíře zůstaly modernizace olympijských sportovních center, jako jsou Nymburk či Račice, které jsou rovněž uvedeny mezi cíli hnutí ANO. Stejně tak jako i systém financování pro výstavbu sportovní infrastruktury, který by měl být vůbec základem pro taková silná prohlášení, které ve svých spanilých jízdách po krajích vláda slibuje.

Kde je onen investiční plán, který podpoří výstavbu všech úrovní sportovní infrastruktury, o které se i zde ve Sněmovně mluvilo skoro jako o zaklínadlu?

V realitě nám odrůstají generace, které nemají kde trénovat, špičkoví trenéři nám odcházejí do zahraničí. Stadiony, haly a v neposlední řadě také skokanské můstky se nám rozpadávají před očima a očekávaná pasportizace sportovní infrastruktury je v nedohlednu. O výstavbě multifunkčních sportovišť v každé větší obci, jak nám hnutí ANO slibovalo, nemluvě…

V programovém prohlášení vlády se však také píše: “Připravíme nový zákon, který bude reflektovat současný společenský význam sportu včetně institucionálního, legislativního a finančního zabezpečení“

Donekonečna opakovaný slib nynější koalice a na něj navazující koncepce “Sport 2025”, k ní doplňující Akční plán schválený v srpnu loňského roku – zde všude se mluví o potřebě nového legislativního rámce pro sport s tím, že současná úprava je nedostatečná a nevyhovující. I jiné zásadní dokumenty strategické povahy, které mají udávat směr sportovní politiky státu, jednoznačně hovoří o tom, že je potřeba vytvořit zákon o sportu.

A kde je? Máme konec června 2019 a nový zákon nikde. A já se tedy ptám: Kdy se jej dočkáme?

Abych byl však spravedlivý a férový. Neříkám, že se věci ve sportovní oblasti vůbec nepohnuly vpřed. Vznikla Národní sportovní agentura, která byla slibována jak v programu hnutí ANO, tak v programovém prohlášení vlády. A jejíž vznik jsem také podpořil.

Nemohu však opomenout řadu výhrad, které jsem vůči návrhu podal ve svých pozměňovacích návrzích. Pro připomenutí to v souhrnu bylo přes padesát paragrafových změn. Vládní koalice ale bohužel nepodpořila ani jednu. Ani jednu!

Namátkou a ve stručnosti zopakuji to, co jsem detailně vysvětloval při jednání ve Poslanecké sněmovně o novele zákona o podpoře sportu:

• Pozice šéfa agentury je nešťastně definovaná. Má široké pravomoci, bude operovat s miliardovými sumami, přitom podmínky pro jeho výběr jsou velmi vágní.
• Není přesně určeno, kdy vláda může předsedu agentury odvolat a kdy jeho funkce zaniká.
• Způsob jmenování obou místopředsedů agentury je nevhodný. Mnohem a vyváženější by bylo, pokud by jeden z místopředsedů byl volen Sněmovnou.
• Nedostatečné jsou prvky parlamentní kontroly. Poslanecké sněmovna je v kontrole výrazně okleštěná, Senát je vyloučen úplně.
• Poskytování dotací osobám, které nejsou sportovními organizacemi mělo být lépe specifikováno.

Za naprosto nešťastné pak považuji, že nebyla jako sídlo nové agentury zvolena Ostrava. Nikoliv pouze proto, že jsem chtěl vyjádřit podporu „svému“ regionu. Severní Morava si zaslouží, aby i zde bylo sídlo některé významné instituce celonárodního významu a v neposlední řadě by to mělo pozitivní vliv na fungování agentury. Škoda.

A ačkoliv Národní sportovní Agentura vznikla, se sportem se nijak výrazně nepohnulo. Ambiciózní a velkolepě pojaté paragrafové znění novely zákona o podpoře sportu v části sportovního rejstříku sice dává nějakou naději na transparentnost. Jaká je však realita? Sportovní rejstříky, které měly fungovat už od roku 2016, dodnes pořádně nefungují.

• Výchova trenérů, jejich motivace a zapojení na základních školách a centrech volného času se nekoná.
• Systematická výchova talentů, podpora sportovních středisek a center mládeže a nově uvažovaných sportovních národních olympijských center, nebo center krajského sportu se nekoná.

Stejné je to s „pohybovou gramotností“, o níž se píše jak ve volebním programu ČSSD, tak v programovém prohlášení vlády. Realita je ale opět jiná – pohybová gramotnost klesá, stejně jako fyzická zdatnost obyvatel. Kde je slibovaný komplexní motivační program pro děti od předškolního věku? Kde je systém návaznosti organizované sportovní činnosti pro studenty přecházející ze středních škol na univerzity, o které by před volbami tak hojně mluvilo?

Vše jsou to samozřejmě věci, které vyžadují dlouhodobé řešení. Nelze je napravit během jednoho či dvou roků. Strany nynější vládní koalice jsou ale u moci již téměř šestým rokem a oblastí, kde bychom zaznamenali výrazné zlepšení, je pomálu.

Musím samozřejmě ocenit přínos Milana Hniličky, který pro to, aby se český sport dostal zpátky na světovou úroveň, udělal a dělá mnohé. Jedna vlaštovka však jaro nedělá. Premiér i celá vláda ho v tom navíc nechali samotného. Místo koncepční zákonodárné iniciativy vládní úrovně zůstal v těžké úloze předložit komplikovaný zákon. A na podporu sportu dostal k dispozici prostředky, které by tak možná vystačily na stavbu několika kilometrů.

A i toto vše bylo důvodem, proč jsem při nedávném hlasování o nedůvěře vládě tento návrh podpořil.

Článek vychází z projevu předneseného v Poslanecké sněmovně 27. 6. 2019 před hlasováním o nedůvěře vládě.