Po 15 let v EU bychom se už mohli přestat podceňovat
Členy Evropské unie jsme už patnáct let. Tak jako každý dosavadní rok prožíváme na prvního května debaty o tom, kdo podepsal přístupovou smlouvu, jestli jsme měli či neměli vstoupit, co by bylo, kdybychom nevstoupili a jestli máme zůstat nebo vystoupit. Osobně mi to připomíná scénku z filmu „Dědictví aneb Kurvahošigutntág“, kdy se Bohuš a jeho známí posilněni slivovicí hádají na kraji lesa, kdo „vstupil“ a „nevstupil“.
Pro řešení nutné reformy Evropské unie jsou takové debaty asi podobně relevantní jako uvedená filmová scénka. Pramení z neochoty přiznat si realitu, že jsme součástí EU, že nemáme jinou reálnou alternativu a že budoucí podobu evropské spolupráce můžeme sami ovlivnit. Po patnácti letech má řada z nás stále utkvělou představu, že v Bruselu sedí někdo nadřazený, kdo nemá celý den nic jiného na práci, než utlačovat české občany, a že naši politici jezdí do Bruselu proto, aby se mu co nejvíce zalíbili nebo mu naopak nadávali.
V Bruselu zastupuje každý stát svoje vlastní zájmy, jen to některý stát umí lépe a některý hůře. Když může současný předseda Evropské komise Juncker pocházet z výrazně menšího Lucemburska a předseda Rady Tusk z Polska, proč by Češi nemohli hrát aktivnější úlohu? V dalších patnácti letech se může stát mnohé. Unie se může dále centralizovat, stát se skutečně vícerychlostní nebo se i transformovat v nové uskupení. Pro dalších patnáct let bych si proto přál, abychom přestali hledat vnějšího utlačovatele a filozofovat „co kdyby před léty“, ale abychom sami převzali otěže a vytvořili spolu s ostatními spolek evropských států, který bude otevírat nové možnosti a ne jen diktovat a zakazovat.
kandidát č. 9 ve volbách do Evropského parlamentu 2019