O členství se zasloužil především Havel
(Hospodářské noviny) Díky členství v NATO se těšíme bezpečnosti, o které se nám nezdálo. Nezapomínejme ale na člověka, který se o to zasloužil nejvíce.
Podle Globálního indexu míru, který každoročně zveřejňuje renomovaná australská organizace Institute for Economics and Peace, patří Česko mezi deset nejbezpečnějších států na světě. V Evropě se před nás řadí jen Dánsko, Rakousko a Portugalsko, Švýcarsko je až za námi.
Naše exkluzivní postavení ovlivňuje více faktorů – od geografie, kde těžíme z polohy uprostřed kontinentu, který není zmítán válkami, až po demografickou strukturu zajišťující vnitřní mír v civilizačně homogenní populaci. Dominantní vliv má ovšem fakt, že jsme členy NATO a že okolní státy jsou našimi spojenci. NATO je nejmocnější a nejúspěšnější vojenská aliance v moderních dějinách. Poskytuje nám bezpečnostní záruky, o kterých se našim předkům ani nezdálo. Právě si připomínáme, že jeho členy jsme už dvacet let. V současné diskusi je ale jen málo připomínán člověk, který se o naše záruky zasloužil zdaleka nejvíc: Václav Havel.
Havlovy zásluhy spočívaly hned ve trojí rovině. Zaprvé významně přispěl ke změně poměrů ve středu Evropy. Výchozí situace střední Evropy po roce 1989 nebyla jednoduchá. Dlouhodobý pobyt sovětských vojsk v éře komunismu vytvářel zdání, že středovýchodní Evropa je součástí zóny ruského vlivu. Západní diplomaté, kteří se soustředili na jednání o celkovém odzbrojení v Evropě, nebyli na radikální změny připraveni. Právě Havlův dialog se sovětským vůdcem Gorbačovem spojený se soustavným a cíleným tlakem na okamžitý odchod sovětských vojsk a zrušení Varšavské smlouvy coby nástroje sovětské dominance změnil pravidla hry. Poslední ruský voják odešel z našeho území v červnu 1991 a 1. 7. 1991 se v Praze a pod Havlovým předsednictvím Varšavská smlouva definitivně rozpustila. Diplomatická aktivita přinesla v rekordním čase výsledky a otevřela prostor k dalším krokům.
Zadruhé to byl opět Havel, kdo ze zemí střední Evropy nejvíce ovlivnil Západ při rozhodování o vyplnění mocenského vakua rozšířením NATO na východ. Ani v tomto případě nebyly výchozí hodnoty akcií středoevropských zemí nijak zázračné. Měřeno hledisky reálné politiky jako hry fyzikálních sil či ekonomické logiky v poměru cena/výkon na tom byly tyto země dost špatně. Jejich armády byly malé a slabé, závislé na zastaralé sovětské výzbroji a komunikaci v ruštině. Jejich ekonomiky byly zaostalé a trhy v porovnání s potenciálem Ruska nevýznamné. Z geostrategického hlediska bylo důležité leda Polsko. K překonání reálných handicapů bylo opět nutné změnit pravidla hry.
Havlova strategie měla morální i politický rozměr. Morálně nabídl Havel Západu autentický příběh disidenta a filozofa zvoleného prezidentem v osvobozené zemi. Jeho pozice byla unikátní, každý ho chtěl potkat. Jeho argumenty, že Západ nesmí chyby, které učinil v Mnichově a v Jaltě, znovu opakovat, nešlo ani v kontextu optimistické atmosféry po roce 1989, ani tváří v tvář krveprolití na Balkáně jen tak shodit ze stolu. Odpověď, „proč“ rozšířit NATO, byla na světě. Politicky pak začal organizovat spolupráci s Polskem a Maďarskem v rámci budoucího Visegrádu, čímž znásobil vliv a přesvědčovací potenciál střední Evropy.
Jako první z Východu vystoupil s projevem v sídle aliance už v březnu 1991. V reakci na puč v Moskvě v srpnu 1991 pak všechny tři visegrádské země poprvé deklarovaly společný zájem o členství v NATO. A konečně v lednu 1994 Havel hostil v Praze summit Visegrádu s USA, kde společně s Lechem Walesou přiměl prezidenta Clintona oznámit, že rozšíření NATO už není otázkou "zda", ale jen „kdy“ a „jak“. Cesta k pozvání Česka, Maďarska a Polska byla otevřena.
A zatřetí, což je neméně důležité, se Havel nezastavil jen u přijetí vlastní země. Stejně energicky se zasazoval i o druhou vlnu rozšíření NATO, která do aliance přivedla Slováky, Slovince, Baltské státy a Rumunsko s Bulharskem. K jejich pozvání došlo na summitu NATO v Praze v roce 2002, jemuž Havel předsedal a kde se zároveň před světem loučil s prezidentskou funkcí. Česko je od té doby bezpečné, obklopené spojenci.
Klíčem k udržení akceschopného NATO je pevná transatlantická vazba. Bez spojenectví s USA by nebylo ani NATO. Havel po celou dobu svého prezidentství udržoval vřelé a intenzivní vztahy s třemi americkými prezidenty. Hodně od nich získal a leccos jim i dal. Starší George Bush právě v předvečer slavné návštěvy Havla v Kongresu v únoru 1990 odmítl sovětské požadavky, aby se státy střední Evropy nestaly nikdy členy NATO (Němci, Francouzi a Britové byli ochotni takové negativní záruky poskytnout!). Bill Clinton osobně rozhodl o našem členství (přestože mu někteří jeho diplomaté doporučili pravý opak!) a naopak těžil z Havlovy solidarity, když měl potíže doma. Mladší George Bush se pod vlivem Havla rozhodl poskytnout bezpečnostní záruky dalším státům a Havel ho podpořil ve válce proti teroru.
S odchodem Havla už v Praze nikdo na jeho činy nenavázal. Barack Obama změnil projekt protiraketové obrany a svými ústupky jen povzbudil Rusko k větší asertivitě. Donald Trump se to snaží změnit, ale Evropané s ním jen těžko nacházejí společnou řeč. Osobnost Václava Havla Evropě velmi chybí.
kandidát do Evropského parlamentu
člen výkonné rady