Dochází k restauraci komunismu a jeho přisluhovačů. Komunisté podporují vládu a diktují si podmínky
17. ledna 2019
(www.parlamentnilisty.cz) Čin studenta Jana Palacha před padesáti lety byl podle poslance ODS Marka Bendy velmi silným výkřikem. „V roce 1969 zvedl Jan Palach nějakou emoci, ale nestačila, protisíla sovětských tanků a kolaborantů v Československu byla dostatečná na to, aby ji dokázala velmi rychle umlčet,“ prohlásil Benda, který byl účastníkem demonstrací v Palachově týdnu před třiceti lety. V rozhovoru pro ParlamentníListy.cz poslanec upozornil, že dnes dochází k nějaké restauraci komunismu a jeho přisluhovačů. Komunisté s nejhorším volebním výsledkem mají největší moc od roku 1989, podporují vládu a diktují si podmínky.
V těchto dnech si připomínáme už 50. výročí sebeupálení studenta Jana Palacha. Je tento den pro vás jiný než jiné dny?
Jiný pro mne osobně nebyl, já jsem si na výročí smrti Jana Palacha i na výročí začátku lednových událostí roku 1989 vzpomněl. To je jasné.
A jak vzpomínáte na Palachův týden v roce 1989, na demonstrace na Václavském náměstí, které se totalitní moc snažila všemožně potlačit?
Moje vzpomínky jsou spjaté s lednem 1989, kdy jsme se sešli k výročí smrti Jana Palacha, abychom nějakým způsobem uctili jeho památku. Chodili jsme na Václavské náměstí pět dnů za sebou a nechali se honit a rozhánět policajty.
Co jste tehdy zažil? Odvezli vás policisté také za Prahu jako řadu jiných demonstrantů?
Ne, odvezen jsem nebyl. Nikdy jsem nebyl lapen, přece jen jsem nějaké zkušenosti od tatínka (disident Václav Benda – pozn. red.), jak se na demonstracích pohybovat a jak se nikdy nenechat zavřít v prostoru, kde by vás měli, pochytil. Někdy jsem nějakou ránu schytal, vím, že nás jednou svrchu Václavského náměstí tlačil kordón policajtů, na začátku Jindřišské ulice byl kropicí vůz s vodním dělem a uzavřeli nás v podchodu, odkud nebylo kam utéct, protože proti policajtům se utíkat nedalo. A velmi důkladně nás všechny osprchovali. Dodnes na to vzpomínám, byla to kouzelná situace, protože tam byli jak lidi, kteří se znali, i lidi, kteří se neznali, ale všichni zcela přirozeně reagovali na principu sloního stáda, chlapi se chytli za ruce, obklopili ženské a takhle jsme to nějak ustáli. Pak jsme se samozřejmě všichni odebrali domů, protože jsme byli mokří a byly asi čtyři stupně pod nulou, takže nebylo úplně ideální počasí na to pohybovat se mokří venku.
Vy jste použil pojem „osprchovali“, ale to je trochu slabé slovo na poměrně silný proud vody, který tehdy mířil z vodních děl nejen na demonstranty, ale i na lidi, kteří šli z práce nebo z nákupu. Pracovala jsem tehdy v redakci na Václaváku a sama jsem to na vlastní kůži zažila.
Byl to silnější proud vody, ale nebyl takový, který smete lidi. Když se skupina držela za ruce, tak nikdo nepadal.
Jak vůbec hodnotíte čin Jana Palacha? Samozřejmě se mluví o hrdinském činu, o tom, že byl svědomím národa, protože se snažil krajním prostředkem – vlastní smrtí – vyburcovat lidi, aby se jen tak nesmířili s okupací a nastupující normalizací. Ale ten jeho cíl – probudit národ – se tehdy nepodařil, normalizace proběhla, dalších dvacet let jsme žili v totalitě. Až v Palachově týdnu – nespokojenost s nesvobodou už kulminovala, jako by to přišlo s dvacetiletým zpožděním. Máte pocit, že se lidi probudili až po takové době?
Ony už přece probíhaly demonstrace v roce 1988, v srpnu, v říjnu, pak proběhla i ta povolená demonstrace na Škroupově náměstí. Palachův týden měl ten význam, že stál u zrodu studentského hnutí, které pak vyústilo v demonstraci na Albertově v listopadu 1989. Protože první pokus dát dohromady studenty vysokých škol a nějakým způsobem se začít společně bavit nastal v situaci, kdy po Palachově týdnu měli vyhazovat z pedagogické fakulty některé studenty, šlo o ty odvezené za Prahu, perlustrované, a tím pádem zjištěné. První akce byla, když se dalo dohromady dvacet lidí a udělali jsme droboulinký happening, pouštěli jsme bublinky z bublifuku před děkanátem pedagogické fakulty, aby se vědělo u děkana v kanceláři i u komise, která měla rozhodovat o jejich vyloučení, že to nejsou nějaké bezejmenné zapomenuté osoby, ale že se o nich ví a bude mluvit. Takže je nakonec nevyloučili. Z toho pak vznikla petice na ministryni školství k otázce zastoupení studentů a zárodek studentského hnutí, které vyvrcholilo demonstrací na Albertově.
Myslíte si, že tragický čin Jana Palacha, který se stal už před padesáti lety, má co říci dnešní mladé generaci? Většinou jméno Jan Palach znají, protože se objevuje ve veřejném prostoru, ale často ho nedokážou zasadit do historického kontextu, takže vlastně nevědí, proč se rozhodl pro sebeupálení, co ho k tomu vedlo, čemu chtěl zabránit. Neměly by se jeho čin i historické souvislosti víc připomínat?
Určitě má smysl připomínat čin Jana Palacha i celou historii. Ten čin samozřejmě není úplně černobílý, protože nejsme civilizace, která by byla zvyklá na sebevraždy upálením. V tomto směru byl jeho čin velmi silným výkřikem, ale ne všichni s tím možná úplně souhlasí. V roce 1969 zvedl Jan Palach nějakou emoci, ale nestačila, protisíla sovětských tanků a kolaborantů v Československu byla dostatečná na to, aby ji dokázala velmi rychle umlčet. To, že děti a studenti o mnoha událostech třeba vědí, ale nedokážou je zařadit správně historicky do určitého období, bývá naprosto běžné, ale to neznamená, že by nechápali význam skutku této osobnosti.
Jak se cítíte, když se v Poslanecké sněmovně potkáváte s komunistickými poslanci, třeba se Zdeňkem Ondráčkem, který jako člen pohotovostního pluku Veřejné bezpečnosti a právě během Palachova týdne byl na opačné straně než vy, mlátil pokojné demonstranty, kteří spolu s vámi přišli uctít památku Jana Palacha? Někdo ho omlouvá tím, že mu bylo kolem dvaceti let, jenže on se za to, co dělal, nikdy neomluvil, nikdy nevyjádřil lítost, naopak své tehdejší chování obhajuje, a není tudíž vyloučeno, že by se klidně zachoval znova stejně, jen kdyby mohl.
Vnímám to tak, že tady dochází k nějaké restauraci komunismu a jeho přisluhovačů. Komunisté s nejhorším výsledkem mají největší moc od roku 1989, podporují vládu, diktují si podmínky, co musí pro ně vládní většina udělat, jaké body musí projednat, co musí zdanit a další otázky. To je velmi nepříjemná situace, ale zodpovídají za ni hnutí ANO a sociální demokracie, které to umožňují.
Na tlak komunistů bude také s největší pravděpodobností přijat zákon o zdanění finančních náhrad církvím a náboženským společnostem. Ve sněmovním rozpočtovém výboru prošel váš návrh na odklad platnosti zákona o dva roky, než zákon posoudí Ústavní soud, k němuž zřejmě půjde stížnost na znění tohoto zákona, ale zdá se, že pro odklad vládní poslanci ruku nezvednou.
To je bohužel typickou ukázkou, co se dnes děje. Navrhl jsem odklad účinnosti zákona o zdanění finančních náhrad církvím, aby to přezkoumal Ústavní soud, aby z toho nebyla ostuda pro tuhle zemi a nemusely se zpětně vyplácet pokuty za neoprávněné zdanění. Rozpočtový výbor to jednoznačnou většinou doporučil, ale vzápětí vystoupí komunisti s pohrůžkou, že jestli to tak bude, tak vám, milá vládo, vypovíme důvěru. A za hodinu už stojí Andrej Babiš a říká, my doporučíme, aby odklad nebyl do roku 2021, ale do roku 2020. To se mi zdá být přesnou ukázkou dnešního času, že hnutí ANO a sociální demokracie jdou jednoznačně na ruku komunistickým požadavkům.
Už jsme mluvili o komunistickém poslanci Zdeňku Ondráčkovi, který se podílel na potlačení studentských demonstrací během Palachova týdne v roce 1989. Kvůli němu se vyjádřil váš stranický kolega a poslanec Jakub Janda neuctivě na adresu Českého svazu bojovníků za svobodu, protože poslanci Zdeňku Ondráčkovi udělil pamětní medaili. Prohlásil, že jde o „pofidérní spolek adorující bývalé estébáky, konfidenty, komunistické policajty a jiné přisluhovače režimu“. ČSBS na něj podal trestní oznámení, kterým se má zabývat sněmovní mandátový a imunitní výbor. Souhlasíte s výrokem svého poslaneckého kolegy, nebo ho považujete za příliš silný?
Já jsem se svazem nikdy nezabýval, ale s výrokem kolegy Jakuba Jandy souhlasím. Hlavně pokládám za obskurní, aby někdo podával trestní oznámení za výrok poslance pronesený na půdě Poslanecké sněmovny. To považuji opravdu za úsměvné. A budu se ptát policejních orgánů, proč to posílají do Sněmovny. Tady to nemá vůbec co dělat.
Marek Benda
místopředseda poslaneckého klubu PČR