Novinky Mediální výstupy

 

Ano, domnívám se, že hlasování o nedůvěře proti Babišově vládě mělo svůj hluboký smysl. Obnažily se přitom nejenom důvody tohoto hlasování, tj. osobní problémy trestně stíhaného premiéra, ale i problematická pozice sociálních demokratů, koaličního Babišova partnera. Andreji Babišovi se od voleb z pozice premiéra stále ještě nepodařilo ovládnout policii, k čemuž má možná nakročeno až dnes po zrychleném výběrovém řízení a jmenování nového policejního prezidenta, ani zásadně ovlivnit státní zástupce, aby se zastavilo jeho trestní stíhání, případně zabránilo orgánům činným v trestním řízení prověřování jeho dalších podivných podnikatelských aktivit.

 

Ukázalo se i před zahraničím, že Česká republika je ve vleku trestně stíhaného premiéra, osoby v evropském prostoru v nepřijatelném střetu zájmů s ohromným korupčním potenciálem, a že jsou si toho minimálně vědomy opoziční politické síly. Koaliční poslanci zatím, zdá se, nikoliv. Ale to se může v poměrně krátké době změnit.

 

 

I přes formální výsledek hlasování jednoznačně zvítězila opozice. Tomio Okamura oscilující před hlasováním mezi opozicí a Babišem ovšem jako by nevěděl, zda je součástí koalice, či nikoliv…

 

 

Já bych určitě ničí věnce do koše neházel. Chápu ovšem tu emoci přímo na Národní třídě, která to vyvolala. I pro mě je těžko přijatelné, když osoby veřejného a politického života zatížené vlastní protidemokratickou minulostí – anebo dokonce současností – se chodí rok co rok legitimizovat 17. listopadu k podloubí na Národní třídě, kde v roce 1989 proběhl největší masakr studentů. I když by si to zjevně leckdo přál, nelze vymazat něčí minulost anebo zapomenout na jeho spolupráci s komunistickou totalitní mocí. Rozhodně bych preferoval variantu, ať na Národní třídu prostě nechodí. Jejich svátek to není.

 

 

Nemyslím si, že by šlo o pražskou „bublinu“. Já sám jsem během veřejného vystupování na Můstku a komentování historických souvislostí po celé odpoledne 17. listopadu v centru potkával řadu přátel žijících mimu Prahu. Realitou zůstává, že Praha a Pražané stojí vždy v čele společenských a politických změn, které se s určitým fázovým zpožděním rozšiřují po celé republice. Připomeňme jen listopad 1989.

 

 

O Andreji Babišovi jsme se dozvěděli – anebo si potvrdili – mnohé. Jde o zarputilého politika, navíc krytého prezidentem Zemanem, který je schopen při nevybíravé cestě za svými osobními mocenskými a ekonomickými cíli obětovat i své nejbližší. Navíc svými výrazně antipolitickými byznys postupy jako by popíral veškeré dosud platné politické poučky a posouval hranice možného a přijatelného v politice. Nemluvě o korupci. Přestože se to celé řadě lidí nelíbí, nutí silou své okolí podporovat jeho válcování společnosti, státních orgánů či institucí. Můžeme se jen ptát, proč a za co v minulosti odstupovali naši někdejší premiéři. Svoji politiku Babiš legitimizuje jejich zásadní kritikou a odsudkem, nicméně sám odstoupit za mnohem větší problémy odmítá. O to hlubší následně bude jeho pád a následně pro společnost i politickou sféru náročnější náprava.

 

 

Zmíněná reportáž měla svůj význam v rozšíření našich znalostí pozadí trestního stíhání Andreje Babiše a jeho rodinných příslušníků. Vysvětlily se některé otázky trestního stíhání premiéra, týkající se postupu policejních orgánů a státního zastupitelství, ale otevřely se naopak otázky jiné, související s taktikou obžalovaných, jejich uklízení na Krym za asistence podivného ruského bodyguarda z Agrofertu a neméně podivné přítelkyně napojené bůhví na koho. Otázka zní: Bylo možné z pohledu novinářů získat tyto informace jinou cestou? Domnívám se, že nikoliv. A veřejný zájem je nezpochybnitelný: vždyť své rodinné příslušníky do problémů dostal osobně Andrej Babiš! Právě on smazal pomyslnou čáru mezi soukromým a veřejným.

 

 

Nebral bych nikomu právo se vyjadřovat, mluvit s historiky či dávat rozhovory do médií, ani Lorencovi ne. Ale pozvat bývalého generálporučíka Sboru národní bezpečnosti, který měl tehdy pod palcem veškeré bezpečnostní složky, k diskusi při výročí listopadu 1989 na akademickou půdu, to považuji za totální přešlap. Navíc vzpomínal v prostorech vysoké školy připomínajících mně a mým bývalým spolužákům okupační stávku, kterou jsme se jako jedna z prvních fakult postavili proti jeho komunistickému totalitnímu režimu.

 

Tam jsme se organizovali v rámci studentského hnutí, připravovali letáky a další písemnosti, organizovali spanilé jízdy mimo hlavní město, komunikovali s veřejností a pochopitelně i s opozicí včetně Občanského fóra. Šli jsme do toho, aniž jsme věděli, co se stane a jak to dopadne. Pochopitelně v prvních dnech mezi námi panovala obava, že zasáhnou bezpečnostní složky a že na nás právě Alojz Lorenc pošle pohotovostní a zásahové jednotky. Že se tak nestalo, rozhodně nebyla jeho zásluha.