Novinky Mediální výstupy

 

 

To samozřejmě uvidíme. Myslím, že premiér si dá velký pozor, aby, pokud vůbec vyrazí na Národní třídu, tam šel v době, kdy tam nejsou občané, protože by se jinak spíše se zlou potázal. A předpokládám, že protesty, které proběhly ve čtvrtek, budou v nějaké podobě na našem území pokračovat. Uvidíme, jak moc se promítnou do oslav 17. listopadu.

 

 

Občané mají právo se vyjadřovat, to je jeden ze základních atributů 17. listopadu, tohle jsme chtěli. Tohle právo se nemá nikomu zakazovat. A samozřejmě v tomto směru je to v pořádku. Je otázka, jestli na to politici berou zřetel nebo neberou zřetel. Vidíme, že nám prezident opakovaně vzkazuje, že je mu to jedno, ať se demonstruje, jak chce. Myslím, že mnoho jiných politiků je na to mnohem citlivějších. A demonstrace se tady konají v té či oné podobě, k té či oné vládě od roku 1989 opakovaně. Někdy vedly k nějakým posunům, někdy nevedly. Záleží na jejich masovosti, na odezvě společnosti a na spoustě dalších věcí.

 

 

Na to je strašně složité a nejednoznačné odpovědět. Někdy jsou, někdy nejsou, já nechci říkat, tahle parta je pokračovatelem, tahle parta není pokračovatelem. Ale ano, je to celé v duchu toho, co jsme tehdy chtěli, občané mají právo se vyjádřit, i manifestací na náměstí, i v průběhu volebního období. V tomto případě jim fandím, ale byly jiné případy, kdy jsem jim nefandil. Proto jsem opatrný říkat „tohle jsou pokračovatelé Listopadu 89 a tohle nejsou“. Zdá se mi špatně, abychom to takhle kastovali.

 

 

Demokracie je potenciálně ohrožena stále. Demokracie není něco, co máme navždy, na věčné časy. To jsou věci, které si každá generace musí svým způsobem hájit a musí se o ně starat. To není nějaký automat, který může vydržet. Vidíme to na řadě zemí. Nepochybně je svoboda a demokracie ohrožena v každou chvíli. Já mám dneska mnohem větší obavy z ohrožování našich svobod, z toho, jak mi chtějí různým způsobem předepisovat, kde smím kouřit, co smím dělat, jak smím mluvit, koho nesmím urazit. Ale současně chápu, že i v Čechách se odehrává souboj o to, jak má vypadat politika, jestli vítězství v prezidentských volbách znamená, že si pak prezident může dělat úplně všechno, co chce, a že nám může opakovaně vzkazovat, budu jmenovat jen toho, koho jmenovat chci, a nebudu se ohlížet na nic jiného. Ale to jsou věci, které se musí v tom každodenním politickém životě vybojovávat. Nic z toho nemáme automaticky a na věčné časy.

 

 

Prezident tři pokusy nevyčerpal. Od doby, kdy vláda získala důvěru, to začíná znovu. Pokud tedy vláda, která důvěru získala, padne, jsme zase na začátku tří pokusů. Nezapomeňme, že sociální demokrati takhle měnili premiéra několikrát. Od Špidly přes Grosse až po Paroubka, taky během jednoho volebního období.

 

 

Určitě to politiku ovlivní, to je naprosto zjevné, když vyrůstají další generace. Jsme už téměř třicet let od pádu komunismu. Dneska komunismus pamatují lidé 40 plus. A samozřejmě, že to nějaký vliv na tu společnost má a bude mít, jako pro nás, kteří jsme se narodili v roce 1968, byla druhá světová válka spíš dávnou minulostí. Takže po lidi, kteří minulý režim nezažili, je komunismus minulost. Navíc v tom hraje roli to, že ty nejrepresivnější podoby komunistického režimu tady fungovaly v letech padesátých a šedesátých, to už je zprostředkováno jen od našich dědů a otců. A je otázka, kolik takových pamětníků ještě je. Komunismus sedmdesátých a osmdesátých let byl přesně ten husákovský, který byl jakousi veřejnou smlouvou „my vás necháme jezdit na chalupy a vy nám nekecejte do politiky“. V té či oné podobě kolaborovali nebo se do nějaké míry podřídili téměř všichni. O tom se nechce nikomu mluvit a sdělovat tuto zkušenost svým dětem. Takže se paměť na komunismus do jisté míry rozpouští.

 

 

Možná do jisté míry ano. Myslím, že celá vláda Andreje Babiše a prezidenta Miloše Zemana je do značné míry rehabilitací předlistopadových poměrů. Oproti dobám zejména za Václava Havla, Václava Klause a tehdejších vlád, kdy to kyvadlo bylo výrazně vychýlené směrem k odporu komunismu, k té schopnosti pojmenovat ty věci, přijmout zákon o třetím odboji, přijmout zákon o restitucích a další, máme dneska pocit, že v osobě těchto dvou pánů se nám tady zvěčňuje vyznamenávání předlistopadových ministrů, předlistopadových umělců a dalších osob.

 

 

Ano, včetně toho, že současná vláda je závislá na komunistických hlasech.

 

 

To je opět nesmírně komplikovaná otázka. Je to stejné jako u všech ostatních mrtvých, jedna část lidí je glorifikuje, druhá část by na ně svedla viny za všechno, co se tady odehrálo. To, že tady došlo ke zpochybnění celého polistopadového vývoje nebo dochází ve výrocích, a Andrej Babiš je toho výrazem, jak jsme všechno vyprodali do zahraničí, jak jsme všechno zprivatizovali, jestli vůbec je naše orientace na Západ a na NATO správně nebo ne, jestli nemáme mít více azimutů, je samozřejmě zpochybněním všeho, co se zde Havel a lidé kolem něho pokoušeli dělat. Ale mnohdy je to děláno vlastně tak, že to není útok na něj jako na osobu, ale spíš na celkovou orientaci země, která byla poměrně konsensuální.

 

 

Téměř každý krok, který dělám, se pokouším konfrontovat s tím, co by tomu řekl táta. Jak by se on díval na to, co dělám, proč to dělám, jak vystupuju. Takže samozřejmě se člověk snaží udržet si i nějakou kontinuitu v historii. A samozřejmě by byl rád, kdyby se mu to podařilo. To ale ať posoudí jiní.