Novinky Mediální výstupy

 

Zákon o přístupnosti webových stránek a mobilních aplikací má do českého práva zavést zásady, jak mají do budoucna vypadat weby a aplikace veřejných organizací, aby byl jejich obsah přístupný i pro lidi s nějakým typem smyslového postižení. Nevyžaduje žádné převratné novinky ani nestandardní technické požadavky, pouze využívá existující technologické možnosti například k tomu, aby se nevidomý rodič mohl přímo seznámit se studijními výsledky svého dítěte a nepotřeboval k tomu pomoc jiné osoby, která by mu výsledky přečetla. Aby zjistil, kde je ordinace, kterou potřebuje navštívit. K tomu vede několik zásad ohledně struktury stránek, uspořádání dat, používání takzvaných metadat popisujících obsah zveřejněných souborů nebo třeba alternativního textového popisu toho, co je vidět na vloženém obrázku nebo videu. Prostě nic, co by již dnes neexistovalo.

 

S tím vším souhlasím. Přijde mi logické, že moderní společnost má využívat dostupné technické prostředky k tomu, aby usnadnila život svým různě znevýhodněným členům a odstranila bariéry, na které ve světě lidí bez postižení narážejí. Jde však o to, jestli to společnost udělá rozumně a přínosně, anebo jako obvykle, zupácky, jen aby si odškrtla další splněný úkol.

 

V mnohém to připomíná, jak se před lety zaváděla bezbariérovost. Starší školní budovy ji měly jen minimálně, ale vedení školy bylo většinou schopno ji zajistit během prázdnin v případě, kdy se do školy dítě s nějakým tělesným hendikepem přihlásilo. Pokud by se tehdy trvalo na tom, že všechny školy musí povinně od tehdy do tehdy vybudovat výtahy a transportní plošiny, jinak dostanou obrovskou pokutu a budou mít ostudu, přineslo by to zbytečný náraz, dodavatelé by nezvládali a samozřejmě by to stálo mnohem více peněz a nervů ředitelů škol než při rozumném postupném zavádění.

 

Samozřejmě, poměrně drobná úprava webu není srovnatelně náročný problém, technicky ani finančně, a tak může být vyřešen snáze a rychleji, přesto není důvod starostům a všemožným ředitelům hrozit obrovskými, často likvidačními pokutami.

 

Správný přístup je, že stát vybaví třeba školy metodikou, jak mají jejich weby vypadat, co je potřeba upravit, aby nové požadavky splňovaly. Stát tedy má udělat přesně to, co neudělal u GDPR, kdy veřejné organizace – v tomto konkrétním případě dokonce ani soukromé firmy – do poslední chvíle neměly jistotu, co po nich stát vlastně chce, a tak často podlehly nátlaku všemožných „odborníků“, kteří z nich vytáhli obrovské peníze jako ochranu před hrozícími sankcemi.

 

Snad se podaří – přes všechny nápady, které zatím ve sněmovně zazněly – prosadit zákon, který předvede schopnost státu tyto citlivé věci řešit i jinak, než je zvykem. Který ukáže pochopení státu, že lidé z velké části chovají slušně a berou ohledy na ty slabší proto, že jsou tak vychováni, a ne proto, že jim to nařizuje státní autorita. Že vynucovat si dobro povinnostmi, nátlakem a represemi je nesmyslné, kontraproduktivní, zpozdilé.