Československá republika
Když se Masaryk podruhé stal v roce 1907 poslancem Říšského sněmu ve Vídni, bylo mu 57 let. Universitní profesor, ale taktéž dokonale připravený politický profesionál. Znalý velké politiky světových mocností. Přátelil se s americkým prezidentem Theodorem Rooseveltem, opakovaně pobýval v carském Rusku i evropských metropolích. Když mu při jmenovací ceremonii odmítl císař František Josef I. podat ruku, otočil se na podpatku a odešel ze sálu. A noviny měly senzaci. Takový skandál před apoštolským veličenstvem! Ale za pár let dosáhl TGM všeobecného uznání a takové autority, že mu bylo dokonce nabízeno předsednictví v rakouském parlamentu i ministerské křeslo v c.k. monarchii. Ale tou dobou už Masaryk nevěřil v možnou reformu, modernizaci a perspektivu stagnující monarchie. Při svém posledním řečnickém vystoupení přirovnal habsburské mocnářství k nešťastníkovi, jenž jakýmsi nedopatřením spolkl deštník a nyní je posedlý obavou, že se v něm rozevře, a tak se raději ani nepohne.
Odboj
Vypuknutí Velké války bylo pro český národ totální politickou pohromou. Veškerá těžce zaopatřená privilegia a prvky autonomie byly zcela degradovány. Ministerský rada Koerber varoval, že pokud centrální mocnosti vyhrají válku, Němci se již s Čechy mazlit nebudou.
Ve věku důchodového odpočinku 64 let, před vánoci 1914, se rozloučil s rodinou. Rozhodl se odejít do exilu. Netušil, zdali se ještě vrátí. Jako velezrádce byl odsouzen v nepřítomnosti k smrti, syna Jana odvedli na frontu, dcera Alice byla zatčena s výhružkou, že pokud otec nepřestane s odbojovou činností, bude popravena. Na počátku se svojí vizí vzniku Československé republiky působil jako čirý blouznivec. Vždyť mocnosti obou válčících stran si vesměs přáli zachování Rakousko-Uherské monarchie. Francie chtěla Rakousko-Uhersko jako vyvažující element proti Německu. Anglická šlechta byla propojena početnými příbuzenskými svazky s rakouskou aristokracii. Amerika zpoza oceánu vystupovala proti tzv. balkanizaci střední Evropy. Ale Masaryk neměl ve zvyku se vzdávat. Ve svém projevu při příležitosti pětistého výročí upálení Mistra Jana Husa v Ženevě prohlásil, že pasivitou bychom ztratili veškerou úctu, hlavně sebeúctu. Přidali se k němu jeho žáci. Edvard Beneš a Milan R. Štefánik. Vypracovali program rozsáhlé propagační kampaně a odstartovali maraton trpělivé diplomatické a publikační práce za finanční podpory krajanských spolků především z Ameriky, které dokázali přesvědčit a sjednotit pro myšlenku nového samostatného státu. Následně založili první politický orgán zahraničního odboje, Český komitét zahraniční.
Ale státní politika bez armády je jako orchestr bez nástrojů. Ve válečné době to platilo dvojnásobně. Zakladatelům naší státnosti se podařilo zformovat národní armádní sbor, Československé legie v Rusku, v Itálii, ve Francii a zapojit jednotky dobrovolníků do srbské, britské a americké armády. Jejich vojenská síla, schopnosti a úspěchy v bojích vyčerpávající války po boku mocností Dohody se nutně staly respektovaným argumentem, který vtiskl jednáním o projektu nového státu potřebnou vážnost.
Československé legie v Rusku
Už v srpnu 1914 vznikla Česká družina z krajanů žijících v carském Rusku. Dalším náborem dobrovolníků i zajatců povýšila v květnu 1916 na Československou střeleckou brigádu. V srpnu 1917 zvítězila v bitvě u Zborova. Naši vojáci prolomili všechny tři pásma rakousko- uherské obrany do hloubky 5,5 km. Zajali přes 3300 mužů. V zápiscích TGM stálo: „Vrchní velitel Brusilov se jim klaněl po pás a předseda vlády Kerenskij další posílení sboru a nábory přímo doporučil.“ Po říjnové bolševické revoluci se naši legionáři snažili dodržovat neutralitu k vnitrostátním zmatkům na Rusi a svůj boj přesunout na dalekou západní frontu. Nová sovětská vláda ale chtěla české legionáře odzbrojit a internovat. Jasnou řečí hovořil telegram komisaře Trockého: „Všichni českoslovenští legionáři musí odevzdat zbraně, pokud se někdo postaví na odpor, ihned zastřelit.“ Tomu se českoslovenští vojáci vzepřeli a pod hlesem „Vlastním pořádkem do Vladivostoku“ se vydali jediným možným směrem. Na východ. Prorazili špatně organizované bolševické oddíly, až nakonec celá transsibiřská magistrála od Volhy až po Tichý oceán byla pod kontrolou legionářů. Mezitím se komunisti dohodli s Němci v rámci separátního míru na urychleném návratu až milionu německých, rakouských a maďarských zajatců z táborů na Sibiři. Tomu legionáři svým postupem zabránili a byl to jistě jeden z důležitých momentů, který spolu s příchodem americké armády do Francie zkrátil trvání hrozné války a zachránil nespočet lidských životů. Až v únoru 1920 došlo konečně k dohodě se sovětskou vládou, která definitivně umožnila evakuaci do Vladivostoku a Masarykem dohodnutý transport více než 74 tisíc osob přes půl zeměkoule domů, do staré vlasti, do nového státu. Při bojových akcích se mimo jiné zmocnili i zlatého pokladu Ruské říše, dvaceti osmi vagónů zlata. Jejich anabázi sledoval a komentoval světový tisk, často na titulních stránkách. V létě 1918 čekal Masaryk ve Washingtonu na přijeti u presidenta Wilsona, aby ho přesvědčil o uznání nového státu. Beneš už měl posvěcení z Francie a Štefánik dohodu z Itálie. Stále se nic nedělo a když president Wilson a jeho státní sekretář Lansing odjeli na dovolenou, odhodlal se k razantnějšímu postupu. V novinách otiskli jeho článek, kde se mimo jiné píše: „Uvádí se o mne, že jsem pánem Sibiře, většího území, než je Evropa a že disponuji třemi národními armádami ve třech státech. A přesto stále figuruji jako soukromá osoba. Žádná velmoc přece nemůže počítat se silou našich legii, aniž by jim oficiálně přiznala status Československé armády.“ Za sedm dní a nocí vypracoval Prohlášení o nezávislosti, poslal jej do Bílého domu a rozeslal tisku. 18.10. president Wilson odmítl kompromisní nabídku císaře Karla I. na zachování Rakousko-Uherska a ztotožnil se s prohlášením TGM. 28.10 1918, ještě před koncem války, se zrodila samostatná, svobodná Československá Republika.
Smrt v míru
Představte si, konečně skončila nenáviděná, hrozná válka. Ale cesta domů z Ruska provázená boji a útrapami měla trvat ještě nekonečné dva roky. Ale i transporty vojáků z francouzské a italské fronty nezastavily ve stanicích nejblíže k domovu a rodině. Tak jako by bez legií nebylo samostatné Československo, tak by bez legionářů nepřežilo ani novorozenecké období. Němečtí političtí představitelé se předháněli ve vyhlášení samostatných provincii v českém pohraničí. Deutschböhmen, Sudetenland, Böhmerwaldgau, Deutsch Südmähren. Polsko odmítlo uznat Těšínsko jako součást Československé republiky a toto strategické území obsadilo. Maďarsko vzneslo nárok na území „horních Uher“ a proletářská vláda zaútočila na Slovensko, které na východě obsadila až k polským hranicím. Nová republika se ubránila díky legionářům a dobrovolníkům. Obhájila svoji existenci a územní celistvost. Jenom během bojů při obraně Slovenska padlo více než 2500 našich vojáků.
Jako základní školou povinný jsem se o legionářích nic neučil. A že byl první president TGM, bylo v učebnici zmíněno, ale mnohem větší význam byl přisouzen prvnímu dělnickému presidentovi Klementu Gottwaldovi, i když o jeho primitivním alkoholismu a podpisech na rozsudcích smrti nad politickými oponenty v době jeho mandátu tam nic uvedeno nebylo.
V Herálci, jako v mnoha jiných obcích, je pomník obětem Velké války. Je na ní socha legionáře se zbraní, v typické, pro malého chlapce, poněkud zvláštní čapce. Jedno jméno a fotografie patří bratru mého dědy. Padl na Slovensku, ale tenkrát mi nebylo jasné, proč tam a proč po skončení války? Jako kmet to už znám a jsem vděčný, že dnes má každý svobodný přístup k informacím. Velmi oceňuji i zastávka Legiovlaku se svými expozicemi ve Žďáře nad Sázavou. V dnešní blahobytem unylé době bylo potěšující vnímat zájem mladých lidí i celých rodin. Zde jsem také dostal informace o 32. střeleckém pluku, který se zformoval 22. dubna 1918 ve Folignu v Umbrii. V něm sloužil i můj předek. V registrech jsou uvedeny stručné informace: jméno Jan Gregor, vojenská hodnost střelec, narozen 27.5.1887, zemřel 23.5.1919 Sajószentpéter, příčina smrti: padl v boji.
Na portále válečných hrobů jsem našel fotografii jeho posledního spočinutí. Je na něm vytesáno: Zomreli u nás za našu slobodu, za lepší život nového pokolenia.
Děkuji všem lidem dobré vůle, správným chlapům z československé obce legionářské, kteří se starají o odkaz cti, hrdinství, odvahy našich předků, kteří se sami rozhodli k dnes většinově nepochopitelnému jednání. Obětovali svoje osobní zájmy, zdraví, svůj život ve prospěch svobodného demokratického státu a pro jeho příští generace.
1918
Masaryk, už jako zvolený president Československé republiky, si dobře uvědomoval nové úkoly a zdvihal varovný prst: „Teď když jsme vyhráli válku, nesmíme prohrát mír. Nyní jsme na kopečku - jde o to, nesesmeknout se.“ Z jeho směrnic vyplývalo mnohé, např.: Demokracie je diskuse a v ní má platit argument, nikoli chytráctví, nebo pěst… V naší demokracii má nesmírný význam parlament a svobodný tisk… Úkolem demokracie je americko-evropskou civilizaci produchovnit a tím oslabit kult zlatého telete… Jde o to, aby každý občan cítil, já jsem rovněž stát a mám se podílet na jeho řízení… Abychom měli státu co nejméně a co nejvíce občanství a individuální iniciativy… Žena musí být zrovnoprávněna. Masaryk, jako první na světě prosadil do československé ústavy, že žena je rovnoprávná. Mimochodem v té době byl také přijat i zákon, který zrušil povinný celibát pro učitelky obecných a měšťanských škol!
Největším shrnujícím odkazem Masaryka byla jeho morální autorita. Už jako student si poznamenal, že nic není velké, co není pravdivé. Jeho vytrvalost, rozhodnost, akceschopnost i odolnost přijmout osobní útrapy. Taky elegance a důstojnost.
Nejvýznamnější státníci světa si ho vážili a ctili, tím neoddělitelně přibývalo reputace a příležitost i pro naši republiku. Spisovatel Thomas Mann po jeho smrti zalitoval: “Kdyby Evropa měla vedle Masaryka ještě tři, čtyři osobnosti jeho formátu, vyvíjely by se její dějiny podstatně lépe.“ Rozhodně nebyl dokonalý a ledacos lidského mu nebylo cizí. Byl to člověk. Dočetl jsem se, že někdy bývá řazen k filosofům a politikům krizové doby a vývoje, že jeho doba pominula. Opravdu?
2018
Masarykova standarda Pravdě vítězí byla nejen obrazně vyměněna za rudé trenky. Sprostá lež se stala na Hradě normou. Systém vyvážených ústavních tradic je lstivě zneužíván. Motající se figurku východních režimů s mimikou vaskulární demence berou státníci západní civilizace jen z nejnutnější slušnosti, nikoli vážně a s partnerským respektem. Bohužel zrovna tak i naší stoletou Republiku. Trpělivé úsilí Masaryka o sjednocení a kultivaci společnosti je nahrazeno poselstvím opileckého buranství, akty osobní msty, intervencí urážek, napadání a genitálního slovníku ve veřejných médiích, což plodí rozkoly ve společnosti a úrodu nenávisti.
Ale doba je taková, jakou si ji uděláme. Co jsme si zvolili, to máme. Další pokolení zdědí dluhy a rozeštvanou společnost, za náš současný „lepší“ život.
Dokud budu moci, tak s nadějí, hlavně mladým lidem, budu připomínat a vysvětlovat hrdinství legionářů, západních letců, odbojářů, politických vězňů a dalších, jejichž příběhy se snažili komunisti a fašisti vymazat z dějin. A ještě že se toho nedožil pan prezident Masaryk.
Místopředseda místního sdružení ve Žďáru nad Sázavou
Radní Žďáru nad Sázavou