Čeká nás Babišův „byznys se suchem“
(Reflex) Co by bylo dobré udělat, aby voda zůstávala v krajině. Babišova vláda zřídila komisi pro boj se suchem. Připravme se, že nás to přijde možná na stovky miliard. Přitom by stačilo udělat krajinu takovou, jaká tady byla před socialistickým velkozemědělstvím. Jenže tomu se „průmysloví zemědělci“ brání, říká zemědělská expertka ODS, poslankyně Veronika Vrecionová. A všem jim kraluje právě Agrofert, a tedy opět Andrej Babiš. Kruh se uzavírá.
Bez plné PET láhve do lesa nelez, protože voda tam není. Co jde na vrub letošnímu teplému a suchému počasí a do jaké míry je to sekundární problém způsobený nevhodným hospodařením?
Všichni vidíme, že letošní léto je velice teplé a suché. Ale pokud by byla česká krajina zdravá, byl by stav našich lesů daleko lepší, včetně výskytu vody. Na špatném stavu českých lesů a nedostatku vody v nich se také podepisuje špatné hospodaření. V lesnictví totiž – podobně jako v zemědělství – jsou vlastníci odtrženi od svého majetku. Většina lesů je státních a těžbu v nich zajišťují velké průmyslové lesnické podniky. Často jsou z opačného konce republiky. Pak není možné očekávat péči se znalostí místních poměrů a se vztahem k místu.
Lze to nějak změnit?
Jedním z možných řešení je podpora místních lokálních pil, které ke své existenci nepotřebují velké množství dřevní hmoty. Navíc působí v místě a znají „svůj les“. Mohou také dřevo z něj zpracovávat v místě. Malé pily by také mohly těžit dřevo probírkovým způsobem, kdy nevznikají holiny, ale několik generačních pater lesa různého stáří a výšky. To by zvýšilo odolnost lesních porostů vůči škůdcům, ale zvýšilo by to i absorpční schopnost lesa, odkud z pramenišť stéká do nížiny většina českých toků. Slyšíme, že veliký problém je smrk. Ale sucho nepoškozuje jen smrkové porosty, ale stále více i listnáče. Druhová skladba lesů se navíc vytváří velmi pomalu. Řešením je především změna způsobu hospodaření. Je třeba vytvářet vztah lesních hospodářství k místu stejně jako v zemědělství. Místní hospodaření by také odstranilo problém používání těžké techniky, která likviduje přirozené vodoteče.
Vláda hodlá situaci řešit masívními finančními transfery i zřizováním různých komisí pro boj se suchem. Do jaké míry mohou být tato opatření účinná? Nepřipomíná to spíš onen socialistický „boj o zrno“, který nakonec nikdy nic nevyřešil?
Průběh letošního počasí zájem veřejnosti o toto téma výrazně zvýšil. Je to dobře, ale obávám se, aby nenastalo něco jako „byznys se suchem“. Bezpochyby budou třeba investice do výstavby vodních nádrží a podobně. Nicméně existuje jedno klíčové opatření, které se může udělat hned a není zdaleka tak drahé.
Jaké?
K tomu, aby krajina dokázala zadržet více vody, je především třeba rozčlenit ji terénními prvky, aby se mohla voda zastavit a vsáknout. Ale tomu se budou průmysloví velkozemědělci silně bránit. Řada zemědělců na rodinných farmách se takto chová na své půdě i bez dotačních podpor. Prostě proto, že jim záleží na tom, aby předali svá hospodářství dalším generacím ve stejném nebo lepším stavu, než jaký je dnes. Průmysloví zemědělci v České republice přitom odmítají krácení dotací největším podnikům (takzvané zastropování), to ale fakticky znamená, kdyby ke krácení nedošlo, že by byla současná nevhodná struktura a zaměření dotací dále zakonzervována. A dokonce by mohlo dojít k ještě větší koncentraci zemědělské půdy, než je tomu dosud, se všemi negativními důsledky, které (sucho, ale i povodně z přívalových dešťů) v naší krajině vidíme. Dosavadní zemědělská politika především vycházela a vychází vstříc zemědělským podnikům, jež jsou nástupci bývalých jednotných zemědělských družstev nebo státních statků, jejichž zástupci ovládají klíčové zemědělské posty a dnes i politické funkce.
V čem je problém, když má česká krajina takový absorpční potenciál vodu zadržovat?
Hlavní příčinou jsou nepochybně „velké, širé, rodné lány“, které jsou v České republice desetkrát větší, než je průměr Evropské unie. Půdu utužuje těžká technika. Voda se nevsakuje, ale převážně odpařuje. Je třeba rozčlenit krajinu různými remízky, větrolamy, změnit způsob hospodaření a zvýšit podíl drobných vodních ploch v krajině. Obvykle se jako o prevenci rizik sucha mluví o častějším střídání plodin – to však má jen asi desetiprocentní vliv. Rozhodující je právě velikost polí a skutečnost, že v půdě chybí organická hmota, která schopnost pozemků vsakovat vodu podporuje.
Do jaké míry se v celé problematice střetávají dva zájmy – snaha o co nejintenzívnější zemědělské hospodaření, protože jíst přece musíme, s jinými, například krajinnými funkcemi?
Všimněte si, jak se nyní právě majitelé velkých zemědělských a potravinářských firem ohánějí tzv. potravinovou soběstačností. To je termín, který se používal v dobách studené války – a i tehdy to byla pouhá fikce, protože na našem trhu chyběla celá řada surovin k výrobě potravin. V současné době je ovšem důležitější pojem „produkční potenciál“ zemědělských půd, to znamená schopnost půdy i v budoucnosti zajistit dostatek plodin, což v praxi znamená udržovat kvalitu půdy. Ta ale právě – i kvůli velkým polím neschopným zadržovat vodu – rok od roku klesá.
Můžete to rozvést trochu víc?
Roste eroze zemědělských půd, ročně se z polí u nás odplaví už více než 31 miliónů tun zeminy. Paradoxně ti, kdo nejvíce volají po potravinové soběstačnosti, se také nejvíce podílejí na tom, že množství a kvalita zemědělské produkce, a tím i ona potravinová soběstačnost, budou kvůli současnému způsobu hospodaření spíš dál klesat. Dodala bych, že ti, kteří nejvíce volají po potravinové soběstačnosti, zastírají tímto „bohulibým záměrem“ své byznysové zájmy a jde jim o dotace.
Buďme konkrétní. Pokud se hovoří o byznysových zájmech, vypadne na nás z každé skříně Agrofert a premiér Andrej Babiš. Svou moc, a tím i moc celého agrokomplexu, přitom stále cílevědomě posiluje. Dá se s tím vůbec něco dělat?
Andrej Babiš má dominantní postavení na trhu s biopalivy. Jeho poslanci nyní chystají návrh o prodloužení povinnosti přimíchávání biosložky do paliva. Bezpochyby projde Parlamentem – kde má Babiš samozřejmě většinu – jako nůž máslem. Babiš je také nejvýznamnější dodavatel chemických hnojiv a má klíčové postavení na velkoprůmyslové výrobě potravin. Je největším příjemcem zemědělských dotací pro velké podniky. A nyní bojuje v Bruselu za zachování těchto dotací. Mimochodem, za dotace pro tyto velké firmy kope v Evropské unii pouze Česko a Slovensko. Babiš má také zvyšující se vliv v oblasti těžby dřeva. V kombinaci s jeho obrovským politickým a mediálním vlivem jde o smrtící kombinaci. Pakliže však všechna tato rizika nerozpoznají voliči, poznáme v krátké době negativní důsledky nejen na české krajině.
(Autor: Dušan Šrámek)
poslankyně PČR
expert pro zemědělství a venkov