Zrníčka mezi mlýnskými kameny
Stává se, že nějaký zavrženíhodný režim se k určité menšině chová z různých důvodů méně hrozně než nějaký jiný. Na podstatě toho režimu to však nic nemění. Ta menšina je pak jako zrníčko mezi mlýnskými kameny.
Ke konci první světové války v roce 1917 se carské Rusko zhroutilo do chaosu bolševické revoluce a občanské války. Toho využily i některé neruské národy k osamostatnění. Finsko, Estonsko, Lotyšsko i Litva vyhlásily nezávislost. A v boji o nezávislost i v boji proti místním rudým jim pomohla i na místě se nacházející německá císařská armáda.
V meziválečném období byly pobaltské země nezávislými státy. V roce 1939 je okupoval a anektoval Sovětský svaz. Že to bylo na základě tajné dohody dle Ribentrop – Molotovova paktu tehdy nikdo nevěděl. V roce 1941 napadli Němci SSSR, pobaltské země byly obsazeny německou armádou hned na začátku války. Zkušenosti se Stalinem za dva roky od roku 1939 do roku 1941 měli Litevci, Lotyši a Estonci takové, že Hitler se jim jevil jako menší zlo, ne-li přímo jako osvobození. To uměli nacisté výborně zneužívat. To, že nacisté se chovali k pobaltským národům méně ohavně než k jiným však nic nemění na zločinné podstatě jejich režimu. Ale odpornost hitlerovského Německa zároveň nijak nelegitimizuje chování Sovětského svazu k těmto malým národům.
Západ rozhodně neměl v letech 1939 až 1989 sílu pobaltským národům nějak pomoci. Je však správné, že po zhroucení SSSR byli přijati do západních struktur.
Baasistický režim v Sýrii byl vždy tvrdou diktaturou. Byl vždy spojencem SSSR v oblasti, přitom u něj nalezlo útočiště i mnoho německých válečných zločinců z dob druhé světové války a dokonce i největší sbírku portrétů Adolfa Hitlera měl jeden vysoce postavený činovník syrské socialistické strany BAAS.
Ten režim byl tvrdý a diktátorský, ale diktátor a jeho nejbližší byli sami z náboženské alavitské menšiny. Pokud pochází diktátor z náboženské menšiny, bývá z logiky věci sekulární. A nepronásleduje náboženské menšiny jiné. To je i případ syrských křesťanů. Pokud se nepletli Asadovi do cesty a mocensky mu nekonkurovali, nechal je být. To protiasadovská islamistická opozice by je i s dalšími menšinami zlikvidovala, jak to tak na místě chodí. To však nic nemění na povaze asadovského režimu. To není příběh s kladným hrdinou. Místní křesťané jsou v pozici zrníčka mezi mlýnskými kameny.
Asad nosí v sako a je oholený, jeho žena chodí prostovlasá. Ale ten režim dnes stojí na bodácích Íránských revolučních gard a teroristického hnutí Hibaláh. To vůbec nejsou naši přátelé. Cíl šíitských i sunitských islamistů je stejný – zničit Západ, zničit Izrael, zničit nás. Dodnes je Íránem vypsaná odměna za vraždu spisovatele Salmona Rushdieho.
A Írán strategické bezpečnostní riziko je. Izraelské bezpečnostní orgány mají nepochybně lepší informace než kdejaký komentátor.
