Mějme svoji hrdost a může být i národní
Našimi dějinami se proplétají hrdinové a vlastenci, stejně jako slaboši a prospěcháři. Je jen škoda, že si z těch prvních nebereme více příklad. Často se krčíme, aby nás neofouklo, necháme se manipulovat, případně si rychle převlékneme kabát.
Příští rok, 28. října, oslavíme 100 let od vzniku Československa. U jeho zrodu stál velký vlastenec a náš první prezident T. G. Masaryk. A představte si, že za vlády komunistů v naší zemi, 1948 – 1989, se o tomto zakladateli našeho státu nesmělo psát, mluvit, jeho jméno zmizelo ze všech učebnic na všech školách v Československu. Dějiny se pokroutily podle potřeby. Slavili jsme soudruha Gottwalda, prvního dělnického prezidenta, loutku sovětských komunistů. Skuteční hrdinové a vlastenci končili v emigraci nebo v komunistických kriminálech. Vlastenectví a hrdinství se v té době měřilo maximálně splněnými závazky brigád socialistické práce na šachtě či na kombajnu.
21. 8. 1968 obsadila naši republiku vojska Varšavské smlouvy, v čele s Rusy. Chtěli zabránit „kontrarevoluci“, která se u nás ale žádná nekonala, jen lidé začali trochu svobodněji dýchat a méně se bát. To Rus nemohl připustit, a tak k nám poslal internacionální pomoc v podobě tanků na pozvání našich vlastních lidí, kovaných komunistů. V té době se opravdu u nás zvedla velká vlna vlastenectví a i hrdinství. Ta ale rychle opadla. Soudruzi donutili ve fabrikách a školách podepisovat, v rámci tzv. prověrek, naše vlastní lidi „Souhlas se vstupem vojsk Varšavské smlouvy na naše území“. Drtivá většina podepsala, báli se, báli se o své rodiny, co s nimi bude. Vlastenectví opadlo. Můj táta, jako jeden z mála, nepodepsal a já jsem na něj nejen za to hrdý.
Kde jsme se v té době měli naučit zdravému patriotismu a vlastenectví? Dnes už je jiná doba, máme svobodu. Nikdy bychom ale neměli zapomenout, jak to u nás ještě nedávno vypadalo a nenechat se manipulovat. Mějme svoji hrdost a může být i národní.
starosta města Kadaň
člen Zastupitelstva Ústeckého kraje