Novinky Mediální výstupy

(Parlamentní listy) Byla to příšerná doba, která se nesmí nikdy vrátit. Tak na období před rokem 1989 vzpomíná zastupitelka hlavního města Prahy Jaroslava Janderová, místopředsedkyně občanského sdružení Publicum commodum, zabývajícího se obdobím II. a III. odboje, jehož účastníkům poskytuje právní pomoc. Kandidátka ODS k blížícím se volbám říká, že stačí si vzpomenout na Tuzex a veksláky, což byli většinou donašeči StB, na pomocníky Veřejné bezpečnosti nebo Lidové milice. Na byty čekaly mladé rodiny třeba dvacet let, pokud někdo z rodiny neměl známé nebo nebyl vysoký komunistický funkcionář. Korupce tehdy jen kvetla. Šedá ekonomika rovněž.

Přestože od listopadových událostí roku 1989 uplynulo už 28 let, část společnosti stále poměřuje život v dnešní době s tím, jak se žilo předtím. Zejména lidé nad 50 let upozorňují na jevy jako korupce, nemožnost vymoci právo či bezpečnost. Kde je původ toho, že mnozí lidé především mimo hlavní město nepovažují tento režim za svůj?

Mnoho občanů po 17. listopadu 1989 si zřejmě úplně neuvědomovalo, že demokracie znamená především nést odpovědnost sám za sebe a svoji rodinu. Demokracie jistě není dokonalá, ale je to nejlepší systém, který lidstvo vymyslelo. Tedy lidé si mohou vládnout sami pomocí svobodně zvolených zástupců.

Za existence dvou totalitních systémů, kterými si naše republika od svého vzniku v roce 1918 prošla až do 17. 11. 1989, byl zdravý demokratický vývoj státu dvakrát násilně na dlouhou dobu přetržen.

Rozumím tomu, že ne všem lidem se žije skvěle či tak, jak by si představovali. Ony vámi zmíněné jevy, na které některé skupiny občanů v poslední době čím dál více upozorňují, tj korupce, nemožnost vymoci právo či bezpečnost, jsou spíše výsledkem sílící řekněme propagandistické rétoriky některých politiků, kteří na tyto neblahé jevy, které demokracii bohužel doprovázejí, upozorňují bez ohledu na jejich skutečný rozměr.

Nemyslím si, že tyto „nešvary“ se liší ve svém skutečném rozsahu od rozsahu obdobných „nešvarů“ v jiných vyspělých demokratických státech. Ale jsme ve své podstatě stále mladá demokracie, která se vyvíjí a mnohé se zlepšuje. Samozřejmě stále je co zlepšovat a oproti zmíněné minulosti je zde jeden rozdíl. A to zcela zásadní.

V demokracii má každý šanci svůj život zlepšit. Studovat, změnit zaměstnání, začít podnikat nebo jet třeba pracovat do zahraničí. Neexistují žádné kádrovací komise, které by rozhodovaly, co a kdo může, a kdo ne. Žádné výjezdní doložky. Dnes a v tuto chvíli máme svobodu, a můžeme všichni. Jen je to občas nepohodlné, a ne každý onu subjektivní nepohodlnost dobře snáší. Jen my sami jsme odpovědní za sebe a svoji rodinu.

Novinářka Saša Uhlová strávila půl roku manuální prací v místech, kde čeští pracovníci berou mzdy blížící se minimální mzdě. Popsala jako mizerné nejen platové podmínky zaměstnanců v supermarketech, prádelnách či v potravinářských závodech, ale též mluvila o nevyhovujících pracovních podmínkách: Lidé si někdy nemohli ani dojít na toaletu. Popsala nejchudší české zaměstnance jako ubité a vyčerpané: Nemají čas na své koníčky, nemají čas sledovat zprávy, s obtížemi platí svým dětem školní potřeby. Čím to, že i nemalý počet lidí, kteří poctivě pracují, žijí tak nuzně?

Žijeme v právním státě a není možné, aby zaměstnavatelé porušovali zákoník práce. Na druhou stranu je třeba si uvědomit, že pokud zaměstnavatel zkrachuje, lidé přijdou o práci. Je nutné najít rovnováhu. Ale nedovedu si dnes příliš představit nejchudší české zaměstnance jako ubité a vyčerpané.

Dnes, když je na pracovním trhu nedostatek pracovních sil, zaměstnanec, který se cítí neohodnocen či pracuje ve vámi popsaných podmínkách, má šanci najít práci jinou. Mnohdy se ale musí překvalifikovat či za prací se i přestěhovat, což je ostatně běžné ve všech demokraciích. Dnes, kdy máme rekordně nízkou nezaměstnanost, je vhodná doba, aby lidé, kteří pracují u zaměstnavatele, který si jejich práce neváží, změnili své zaměstnání.

Tlak na pracovním trhu donutí zaměstnavatele změnit svůj postoj ke svým zaměstnancům. Vím, jak zaměstnavatelé doslova zoufale shánějí zaměstnance.

V obecné rovině jsme v ODS pro snížení daní a byrokracie. To nepochybně zvýší příjmy zaměstnavatelům, a tedy i zaměstnancům, a vytvoří nová pracovní místa. Dnešní vysoké zdanění práce je pro zaměstnavatele velmi limitující pro navyšování mezd svým zaměstnancům. A většina zaměstnavatelů by ráda svým zaměstnancům navýšila jejich mzdy.

Novinářský počin Saši Uhlové vyvolal kritiku, že jen burcuje mládež proti kapitalismu a vyvolává nostalgii po minulém režimu. V tom smyslu se vyjádřili třeba filozof Daniel Kroupa či novinář Pavel Šafr. Je namístě poukazovat na to, v jakých bídných podmínkách někteří lidé žijí, nebo „takové reportáže nahrávají komunistům“? A co si myslet o radách, že člověk má studovat a zlepšovat se, aby takto nedopadl?

Saša Uhlová je levicová a aktivistická novinářka. Troufám si tvrdit, že se tento její postoj a myšlení promítá do její práce. Mně to ale nevadí, jsem bytostný demokrat a rozhodně jí nehodlám upírat právo na názory, i když s nimi nesouhlasím.

Každopádně nostalgii kohokoliv po minulém totalitním režimu se musím smát. Spíše je to věc vzdělávání a výchovy v rodině a ve škole, aby mladá generace dokázala rozlišit nezdravé aktivistické burcování od skutečných reálií života v demokracii.

Prožila jsem v totalitě kus svého života. Byla to doba totální nesvobody, šikovní a pracovití lidé, tedy zejména ti samostatní a samostatně myslící byli zašlapáváni, nemluvě o tom, co se dělo s lidmi, kteří se stavěli proti tehdejšímu režimu. Dnes může Saša Uhlová vesele točit reportáže, a dočká se maximálně polemiky. To je obrovský výdobytek, který by – možná – potvrdila i ona.

Nechci se opakovat, ale jako konzervativec zastávám názor, že dnes má každý velké možnosti změnit svůj život k lepšímu.

Na druhou stranu zazněly i reakce, že někteří lidé nebudou mít nikdy touhu dokázat něco víc, vzdělat se, a co hůř: nebudou nikdy použitelní pro jinou práci než pro mechanickou, nudnou a bez fantazie. Je to tak, že současný režim není pro méně inteligentní, méně bystré, méně aktivní a méně snaživé? Platí, že kapitalismus každému spravedlivě dává, co si zaslouží, a že když někdo pobírá málo peněz, je líný hlupák?

Vše souvisí s vývojem společnosti. My máme za sebou čtyřicet let socialismu, centrálního plánování, sázky na těžký průmysl a bratření se Sovětským svazem. Západ, v tom původním slova smyslu, se vyvíjel demokraticky a je dnes mnohem dál. Ostatně o tom jsme hovořila na začátku našeho rozhovoru.

My ony stabilní demokracie musíme – řečeno sportovní terminologií – dohonit. Je to jako v běhu, když doháníte náskok soupeře, tak se musíte snažit běžet ještě rychleji, což samozřejmě bolí. Pečení holubi nelétají do huby nikde na světě sami.

My teď musíme investovat do vzdělání a vědy. Musíme změnit systém výuky již od základních škol. Musíme se zaměřit na moderní průmysl a služby, vychovávat vzdělané lidi, kteří budou schopni dělat kvalifikovanou a lépe placenou práci. Zároveň ale musíme podporovat šikovné a pracovité lidi, podnikatele a živnostníky. Stát jim nesmí házet klacky pod nohy, oni se mu odvděčí tím, že budou vytvářet pracovní místa a pomáhat zlepšovat život i těm ostatním. Dnes se zdá, že živnostníci a malí podnikatelé někomu překážejí. Pro svoji samostatnost a nezávislost na státu a... ale to je na jinou otázku.

A že někteří lidé nebudou mít nikdy touhu dokázat něco více, vzdělávat se? Chápu, že ne všichni mají v sobě onen motor, který většinu lidí žene dopředu. Pak je ale jejich postavení ve společnosti odpovídající jejich snaze a životnímu stylu. Vážím si každé práce, kterou zodpovědný jedinec koná, Ať je odborná, či nikoliv. Ale každý jedinec ji musí v rámci svých možností dělat zodpovědně a dobře.

ODS v rámci volební kampaně srovnala průměrnou mzdu za minulého režimu a dnes a přepočítala, že kostka másla stála v dnešních relacích 93 Kč a vůz Škoda 105 půl milionu korun. Ekonom Jaroslav Šulc kontroval tím, že nelze srovnávat situaci, kdy byla záporná daň z obratu na řadu potravin, kdy bylo jen symbolické nájemné, kdy se stavělo ročně jen v České republice padesát, šedesát tisíc bytů, které se zadarmo přidělovaly domácnostem. Tedy že byla úplně jiná struktura výdajů jak za potraviny, tak zejména za bydlení. Jak vy vzpomínáte na ekonomickou a sociální situaci v 80. letech? Nakolik je idealizovaná a nakolik skutečně poskytovala běžnému občanovi ony ,,jistoty"?

To je vskutku dobrá otázka. V 80. letech měl běžný občan jistotu, že když nemá známé, tak nic nesežene.

Ještě jistější bylo, že pokud vystoupí se svým názorem proti režimu, tak si zadělá na pořádné problémy. Úplně jistý si pak mohl být, že pokud tedy mu nebyl sebrán pas pro ideologickou nepřizpůsobivost, tak se podívá na dovolenou k moři třeba do Rumunska či Bulharska. Ti vyvolenější, pokud si vystáli frontu v Čedoku, jeli na dovolenou i do tehdejší Jugoslávie. Pokud jim to komunisté milostivě dovolili.

Vzpomínám si, že když nás poprvé s mužem a s našimi dětmi, tedy rodinu pohromadě, někdy v roce 1986 pustili komunisté do Jugoslávie – samozřejmě pouze přes Maďarsko – přišel se k nám podívat příslušník SNB, zda nemáme prázdný byt, zda nechceme emigrovat. Nechutná doba.

A když měl někdo štěstí, že se podíval do kapitalistické ciziny, tak se vracel s otevřenou pusou. Komunistický systém byl zvrácený ze své podstaty. Stačí si vzpomenout na Tuzex a veksláky, kteří postávali kolem, většinou to byli donašeči StB, či na věci typu pomocník Veřejné bezpečnosti nebo Lidové milice.

A byty? Na ty mladé rodiny čekaly třeba dvacet let. Když tedy někdo z rodiny neměl známé anebo nebyl vysoký komunistický funkcionář. To se pak nastěhovali třeba do bytů po emigrantech. Tedy do zařízeného bytu původními majiteli, kteří raději utekli z komunistické klece.

Bydlet v rozdělených bytech, kdy v jedné bytové jednotce bydlely dvě cizí rodiny, bylo zcela běžné. Korupce tehdy jen kvetla. Šedá ekonomika rovněž. A mohla bych pokračovat dlouze dál.

Jistota byla jedna. Zejména pro ty nepřizpůsobivé. Neustálý strach a neustálé shánění základních životních potřeb. Strach, zda děti dostanou šanci studovat. Vím, o čem mluvím...

České mzdy jsou oproti těm německým velmi nízké. Odbory a levice reagují kampaní „Konec levné práce“ a chtějí tlačit podnikatele, aby mzdy navýšili. Pravice mluví o znalostní ekonomice s vyšší přidanou hodnotou, Andrej Babiš chce investovat. Co tedy dělat, aby lidé v Česku nepracovali za almužnu?

Ale je zcela jasné, že umělé navyšování mezd povede pouze k tomu, že firmy budou krachovat, popřípadě se přesunou někam, kde je pracovní síla levnější. My prostě musíme investovat do toho, abychom zde vytvářeli vyšší hodnoty. Musíme přestat být montovnou. Vzdělání, věda, investice do moderního průmyslu, to je správná cesta.

Je to samozřejmě běh na delší trať, ale levicové cesty vedou do slepé uličky. My musíme začít běžet, ale rychle, správným směrem.

Častým argumentem lidí, kteří vzpomínají na minulý režim, je nedostatek národní suverenity. ,,Nikdy jsme neměli tolik míry svobody, suverenity, vlastního rozhodování jako nyní, když jsme členy Evropské unie," tvrdí nicméně někdejší místopředseda Evropského parlamentu Libor Rouček. Lze vůbec srovnávat dobu, kdy jsme byli prakticky jen satelitem Sovětského svazu, s dneškem? A pokud jde o tvrzení, že jsme kolonií Západu, protože nám nepatří ani český průmysl, ani banky... Můžeme si za to sami? Kde se stala po revoluci chyba?

Jakou jsme měli za minulého režimu národní suverenitu, to nám ukázali „bratři“ ze Sovětského svazu v srpnu 1968. Proto se svým spolkem Publicum commodum tento den, tedy 21. srpen 1968, každý rok připomínám. Národní suverenita bylo zdání, byli jsme satelitem Sovětského svazu, bez sovětských poradců se zde nepohnulo vůbec nic. Jo, možná v „hospodách“ nás nechali zanadávat... Chléb a hry...

Nyní jsme mnohem suverénnější, byť současné směřování Evropské unie, bohužel, vede k osekávání národních svobod. Pořád je to ale naprosto nesrovnatelné s dobou, kdy jsme byli pouhým vazalem.

ODS dlouhodobě poukazuje na to, že si musíme (!) národní svobody bránit. Souvisí to s naší národní měnou, ale třeba i s tím, abychom se slepě nepodřizovali diktátům z Bruselu. Vše je o jednání a o schopnosti vyjednávání. Inspirovat nás mohou třeba Poláci, kteří byli v jednání mnohem tvrdší a vybojovali si více. Výhodou ale je, že se rozhodně nemusíme obávat, že na nás najednou někdo pošle znovu tanky. Jako tenkrát v šedesátém osmém...

Jen zhruba třetina lidí u nás, podle průzkumů, oceňuje svobodu a politickou demokracii jako hodnotu. Větší část společnosti je ochotna se za určitých okolností svobody vzdát. Je to správná úvaha, pokud jde o český národ? Dokážeme využít výhod svobody a demokracie, která přišla po roce 89, nebo si ji spíš ani nezasloužíme, protože čekáme od státu, že nás bude opečovávat, dá nám „kus žvance“ a víc nechceme?

Podle mě je lidská paměť hodně selektivní. Rychle zapomínáme na to špatné a pamatujeme si spíše to dobré. A to dobré si ještě přikrášlujeme. Ne všichni, samozřejmě. Proto je nutné si historii, a zejména její temná období stále připomínat.

Za komunismu se totiž lidé jen tak z rozmaru režimu posílali do politických kriminálů, pracovních táborů, uranových dolů či na šibenici. Komunisté byli vrazi ideologicky jinak smýšlejících lidí.

Režim rozhodoval o tom, zda pustí mladé lidi studovat, při každé cestě do zahraničí bylo třeba potupně žádat o tzv. výjezdní doložku. Museli jste mít „dobrý“ kádrový profil. Celá společnost byla doslova prošpikovaná udavači, kteří na své sousedy, přátele, známé donášeli Státní bezpečnosti. Za výhody a peníze. Někdy ze strachu. Byla to příšerná doba, která se nesmí nikdy vrátit.

Tyhle volby budou i o tom. O možném návratu udavačství a likvidaci. Firem, lidí, rodin... Tak mě v této souvislosti napadá. Co vlastně znamená účtenková loterie?

Na francouzskou historičku Muriel Blaiveovou se snesla kritika za její výrok, že komunistický režim v Československu nebyl totalitní. Uvedla také, že i v jeho nejtvrdších fázích existovala společenská smlouva mezi komunisty a zbytkem společnosti: Vy budete mlčet a my vám zajistíme určitou materiální úroveň. Mezi vládci a ovládanými probíhal neustálý proces vyjednávání, tvrdí Blaiveová, která má rovněž za to, že po Únoru 48 se většina českého národa s novým režimem ztotožnila. Co byste k jejím názorům dodala?

Muriel Blaive. Její bláboly... Dost jsem se obsahu jejích výroků věnovala. Ta paní buď neví o čem mluví, anebo to ví velmi dobře a plní něčí zadání.

Problematikou Ústavu pro studium totalitních režimů se zabývám od jeho vzniku. Pozorně sleduji jeho postupné otáčení doleva. Mnohým je jeho existence trnem v oku.

Bláboly paní Blaive jsou ve své podstatě podobné, jako když přijde miliardář Andrej Babiš, který ke svému majetku a penězům přišel nejen z mého pohledu dodnes nevysvětleným způsobem, a řekne, že všichni kradou, jen on je poctivý. A že na své jmění si začal vydělávat sběrem tenisových míčků za pár korun československých. Směšné. Je to cílený útok na první signální...

Závěrem ještě k Muriel Blaive. Zajímalo by mě, jakou společenskou smlouvu podepsaly ty statisíce lidí, kterým komunisté zničili život.

Zdroj : http://www.parlamentnilisty.cz/arena/rozhovory/Kandidatka-ODS-odmita-nostalgii-na-casy-pred-rokem-1989-Priserna-doba-nesmi-se-nikdy-vratit-Na-byt-se-cekalo-dvacet-let-Kvetla-korupce-a-seda-ekonomika-506337