Novinky Mediální výstupy

 

ANO konkrétně hovoří o zrušení funkcí ministrů odpovědných za legislativu a za vědu, a také o sloučení ministerstev zemědělství a životního prostředí. V případě ministra pro legislativu a vicepremiéra pro vědu jde ovšem o členy vlády, kteří nestojí v čele ministerstev (mají k dispozici aparát na úřadu vlády). Návrh spojit agendu legislativy s ministerstvem spravedlnosti vlastně znamená jen návrat do předchozího stavu, který existoval v posledním čtvrt století zejména za vlád vedených ODS (výjimkou byla první Klausova vláda a druhá polovina Nečasovy vlády). Předsedou legislativní rady vlády, jejíž existence vyplývá z kompetenčního zákona, se prostě stane ministr spravedlnosti.

 

Funkce samostatného ministra pro vědu pak historicky neexistovala vůbec nikdy, dokud ji neustavila v roce 2014 současná vláda. Problém s návrhem ANO tkví však v detailu. Deklarované rozdělení agendy vědy mezi resorty školství a průmyslu je nejméně deset let neuralgickým a nedořešeným bodem české vědní politiky. Pokud současně není (a jako že není) předložen konkrétní plán, jak tuto dělbu kompetencí provést, je to jen plácnutí do vody. Důsledkem nedostatečně do detailu promyšlených kroků však snadno může být zmnožení zmatku, který v české vědě již byl vyvolán působením současné vlády, která sice měla vicepremiéra pro vědu, ten se však za čtyři roky nezmohl ani na vypracování funkčního modelu hodnocení výzkumu.

 

Rušení ministrů bez ministerstev je však zřejmě jen fíkovým listem zakrývajícím poněkud podezřelý návrh slučovat resorty zemědělství a životního prostředí. Agenda životního prostředí byla se zemědělskou tematikou spojena v jednom resortu naposledy za „reálného socialismu“ (ministerstvo lesního a vodního hospodářství), přičemž tento režim se ovšem vyznačoval poměrně systematickou devastací krajiny a životního prostředí. Samostatné ministerstvo životního prostředí bylo na počátku 90. let 20. století zřízeno právě proto, aby bylo odděleno od „hospodářských“ resortů, které upřednostňují jiná hlediska. Ale i kdybychom od této abstraktní roviny odhlédli, návrh sloučit (při porovnání velikosti obou nynějších ministerstev by přiléhavější výraz zněl podřídit) životní prostředí a zemědělství je prostě podezřelý. Není snad největším českým zemědělským podnikem Agrofert, vlastněný dříve Andrejem Babiše a nyní svěřenským fondem, jehož „obmyšleným“ je Andrej Babiš?

 

Ještě významnější je pak celkový aspekt dopadu na fungování ústřední státní správy a na její efektivitu. Samotné rušení ministerských křesel a slučování ministerstev ještě neznamená redukci státní správy, nedojde-li současně ke zrušení nějakých agend. O tom však nic nezaznělo. Bez rušení regulací a úředního aparátu, který je vymáhá, však k zeštíhlení státu nedojde. Výsledkem slučování resortů v babišovském provedení bude jen to, že ze dvou ministrů sice zůstane jeden, ale bude mít ministerstvo s patnácti náměstky a bezpočtem podnáměstků, tajemníků a koordinátorů.

 

Přitom o nějaké rekonstrukci centrální státní správy bychom přemýšlet měli, ale poctivě. Nejde přitom zdaleka jen o často zmiňovaný fakt, že kompetenční zákon určující rozvržení ministerstev je z roku 1969, z počátku normalizace, a prošel bezpočtem novel. To je jen vnější kolorit vypovídající o nedostatku systematické péče o podobu exekutivy v naší zemi. Základní problémy s uspořádáním ústřední státní správy jdou však dva: asymetrické rozložení ministerstev a přílišná propast mezi reálnou podobou společnosti, technologií a ekonomiky a organizací státní správy.

 

Struktura a organizace ministerstev má význam nejen z hlediska praktických aspektů státní správy, ale také jako faktor spoluurčující mocenské poměry ve vládě a povahu procesů, kterými se rozhoduje o veřejné politice. Obrovský význam přitom má, zda jsou jednotlivé vládní resorty vůči sobě vlivově, velikostí a rozsahem agendy v zásadě rovnocenné (symetrické), anebo zda některá ministerstva mají významně větší vliv než jiná (asymetrický model). Česká vláda je významně asymetrická ve prospěch ministerstva financí. Tato asymetrie dokonce narušuje ústavou předpokládanou logiku fungování výkonné moci. Ministr financí je za běžného vládního provozu silnější figura než premiér – z povahy věci, nikoli díky osobním kvalitám. A v sestavování státního rozpočtu individuální vyjednávání resortních ministrů s ministrem financí (či spíše jejich prosebné putování do jeho sídla) vytlačuje kolektivní rozhodování vlády. Tento svéráz české exekutivy je jedním z klíčových, ale málo vnímaných důvodů nekvality vládnutí v Česku.

 

Druhým faktorem je, že struktura českých ministerstev stále sleduje logiku potřeb z doby před čtvrt stoletím a dále. Máme celou řadu ministerstev pro jednotlivé sektory ekonomiky, ačkoli (aspoň zatím) žijeme v kapitalismu. Například takové ministerstvo pro místní rozvoj – kdyby nebylo eurofondů, ale v této oblasti uvidíme, co po roce 2020 – by mělo agendu tak maličkou, že by se spíše mohlo jmenovat ministerstvo turistiky a pohřebnictví. V tržní ekonomice má rolí státu být regulace proti možnému zneužití tržní síly – v konkrétní podobě ji pak vykonávají nezávislé úřady typu energetického, antimonopolního atd. – zabezpečení základní veřejné infrastruktury a veřejných služeb. Nikoli plánování ekonomiky a vymýšlení dotačních programů. Podle této logiky by se dalo lépe přistoupit k restrukturalizaci resortů, pokud bychom ji chtěli dělat poctivě.

 

Obdobně je tomu u resortů obsluhujících samotný chod státu. Dnes máme mamutí ministerstvo vnitra pokrývající policii, hasiče, archivnictví, legislativu a plejádu dalších agend včetně řízení státní služby, a vedle něj maličké ministerstvo spravedlnosti, které trochu dělá nějakou legislativu, ale v podstatě hlavně přímo spravuje věznice. I zde by rozdělení silové bezpečnostní složky versus legislativa, veřejná správa a státní služba asi také vedlo k lepšímu výsledku.

 

Podobnou logikou by se dalo pokračovat v dalších oblastech. Nakonec možná i ten příslovečný „švýcarský“ model vlády se sedmi ministry by nemusel být zcela nereálným cílem, pokud by se uzpůsobil služební zákon a jeho prováděcí předpisy, v jejichž důsledku státní správa nesnesitelně bují. Chce to však poctivé přemýšlení a práci na detailu, místo populistických výkřiků dost možná jen zakrývajících záměr přeměnit Česko na jedno veliké pole řepky olejné.